Letem světem uplynulým rokem

Tradiční omluva

Tak zase ahoj můj ptačí blogu. No co si budeme povídat, docela dlouho jsem se zase neozval, i když jsem to sliboval - jako ostatně vždycky. Přesněji řečeno jsem byl v roce 2017 silně neaktivní blogger, přestože jinde jsem se docela činil. Moje písmenka se objevila hned v prvním loňském čísle (1/2017) populárně naučného časopisu Živa (klikni pro otevření), kde jsme spolu s ing. Andrejem Funkem a Alešem Duškem představovali lokalitu Slatina. Následně na to se rozjel internetový magazín avifauna.cz, kterému velice fandím a přispěl jsem na něj (zatím) dvěma články o určování ptáků v terénu - třetí je zrovna v procesu publikování. Taky nám spolu s Terezou Součkovou vyšel pěkný článek o bahňácích v časopisu Krása našeho domova. No zkrátka co se týče publikační činnosti to pro mě byl první vcelku pozitivní rok. Tohoto blogu se to bohužel nedotklo a kromě článku o výletu do Bulharska zeje prázdnotou. A fakt mě to trápí, nemyslete si, že ne.
Rozhodl jsem se tedy to zase trochu zlomit a lehce se ohlédnout zpět za uplynulou dobou, jak už je to tady skoro zvykem.

Jedna z fotek, které vznikly při sčítání vodních ptáků na Vltavě v lednu 2017.
Snad ještě nikdy jsem při focení tolik nepromrzl, jako tam.

Jak vyzrát na skorce

O jarních prázdninách jsme tradičně s rodinou jeli lyžovat do Rakouska, přičemž jsem si samozřejmě na ptáky také čas udělal.
Nedaleko našeho penzionu tekla říčka, na které se vyskytují skorci. Bohužel jsem na jejich přítomnost přišel až předposlední den našeho pobytu. Tenhle ptáček mě vždy fascinoval, a tak jsem se i přes časovou nepřízeň rozhodl, že si zkusím udělat nějaký snímek.
Využil jsem jako kryt obrovský kus ledu na kraji koryta, za který jsem se schoval, a koukal ze mě jen objektiv a kousek vlasů. Nastavil jsem si krásně scénu, viděl jsem pokálené kameny od skorců a jen jsem se těšil, až přiletí. Nepřiletěl. Po třech hodinách mrznutí už přišel soumrak a já šel zklamaně do penzionu.

Potápka roháč zimující na jednom rakouském jezeře.

V den odjezdu jsem se ale rozhodl, že skorce prostě dostanu. Vyrazil jsem tedy hned po rozednění zpátky do svého úkrytu a napjatě čekal. Teď už to přeci musí vyjít. No, jak už to tak bývá, i tentokrát mi štěstí příliš nepřálo - po hodině a půl, během které se kolem mě nic ani nehnulo, jsem si řekl, že tedy změním taktiku. Když nepřijde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, nebo tak nějak se to říká. Šel jsem tedy po proudu potoka a čekal, kdy se skorec objeví. Stačilo popojít asi dvě stě metrů a už jsem ho viděl. Dokonce dva.

Takhle jsem skorce většinou viděl. Letícího v dálce směrem ode mě.

Zapadl jsem s mrštností divoké kočky na lovu za jinou ledovou kru a čekal jsem. Tentokrát se na mě to štěstíčko už usmálo. Přesně na deset vteřin. Skorec přilétl vedle mě, koukl na foťák, párkrát si přidřepl a odletěl tak daleko po proudu, že mi zmizel z dohledu. Na kartě jsem měl asi 5 snímků a mohl jsem zvesela jet směr Praha. 

Jedna z těch pěti fotek.

Návštěva u datlů

Na začátku roku také začala doba přípravy na maturitu. To znamená, že ve škole už se toho moc nedělo a kromě matematiky, kterou jsem musel ještě na jaře silně dotahovat, abych se k maturitě vůbec dostal - což mě stálo snad největší nervové vypětí v životě - nás nechávali vyučující tak nějak žít. Toho já jsem samozřejmě využil a začal chodit co nejčastěji ven, abych taky něco pěkného viděl.
Jaro bylo krásný. V lese u nás v Úvalech zase vykvetly koberce dymnivek, mezi nima se schovávaly sasanky pryskyřnikovité, které níže u potoka vystřídaly zástupy jejich známějších příbuzných, sasanek hajních. Mezi nima se klubala květenství nenápadných podbílků šupinatých, parazitických rostlin s masožravými choutkami.

Dymnivka dutá

Podbílek šupinatý

Strávil jsem v té době hodně času procházkami lesem, při kterých jsem si větral hlavu, abych se koncem dubna mohl začít učit na maturitu. Rozumějte tomu tak, že jsem se zkrátka nechtěl učit, ale ani čučet doma, tak jsem radši chodil po lese. Navíc to bylo i docela užitečné.
Při jedné z procházek na mě totiž z velké stromové dutiny vykoukla černá hlava. Teda hlava datla černého. Ona překvapila mě, ale já ji asi víc, protože hned vyletěla ven a začala volat. Na její volání najednou přiletěl i druhý datel. To mě velmi překvapilo, nikdy jsem datly spolu neviděl. Schoval jsem se tedy ke kmeni jednoho ze stromů a sledoval, co se bude dít. Datlové začali kolem dutiny předvádět něco, co jsem si odvodil jako námluvy. Bylo tedy jasné, že v dutině dost možná zahnízdí.
Tenhle předpoklad byl pravdivý. Vydal jsem se k této dutině ještě mnohokrát potom a sledoval, jak se bude hnízdění vyvíjet. Spolupracoval jsem tu i s Jardou Kubíčkem, který zdejší samici i odchytil a okroužkoval i dvě ze tří mláďat, která úspěšně vylétla do světa.

Tohle byl můj první kontakt s "mýma" datlama

Pod datlím hnízdem jsem strávil opravdu velmi mnoho času ve svém fotostanu, díky čemuž jsem trochu pronikl do života tohoto krásného šplhavce. Třeba mi připadá opravdu neuvěřitelné, jak tiší dokáží datlové u hnízda být. My ptáčkaři datla známe jako ptáka, který je slyšet už z dálky a ve svém teritoriu se hlasově často projevuje. Tady u hnízda je tomu ale jinak. Dospělci se omezí na mňoukavé a tiché zvuky, které vydávají při střídání na snůšce, aby informovali partnera o tom, že jsou připravení převzít dohled nad budoucí generací. Dává to smysl, nechtějí přeci vyzradit predátorům umístění svého hnízda.

Partneři se zdraví

Zajímavé také je, že si datlové vybrali dutinu vedle docela frekventované pěší cesty. To mělo ale také zajímavé následky pro mě, jakožto fotografa ve fotostanu. Co chvíli se u stěn mého brlohu ozvalo čenichání čtyřnohých mazlíčků a krátce na to zvolání páníčka "Žeryku, fuj!" nebo "Rexi, nech to bejt!" Zpětně se docela divím, že můj stan zůstal bez chemických stop, tedy bez počůrání.

Střídání stráží

Maturita, přijímačky a vypadám na 13-30 let

Pak mám nějakou dobu okno. To bude asi ta maturita. Svoji zkoušku dospělosti jsem složil jako jeden z posledních z našeho ročníku, v pondělí 22. května 2017, svým trojbojem chemie-biologie-zeměpis. Nebudu lhát, že jsem to s přípravami nějak moc přeháněl, vlastně většinu učení jsem si odbyl v krytu pod datlí dutinou, kde jsem co chvíli musel hlídat, jestli datel nepřiletěl. Nicméně nervy jsem z toho měl. Zvlášť z chemie, ve které jsem nikdy nevynikal. Nakonec to ale dopadlo krásně a tak si hrdě nesu své jediné vyznamenání z osmiletého gymplu až od zkoušky maturitní. A z biologie mám dvojku, což mě bude asi do konce života někde v hloubi duše zžírat.

Užovka podplamatá. Na ně mě vytáhl ing. Andrej Funk v době nejintenzivnějších maturitních příprav. :-)

Oproti trochu nervóznímu období maturity jsem období přijímaček na vysokou školu prožil v naprosté pohodě. Díky své účasti v krajském kole biologické olympiády z loňského roku jsem byl přijat podmínečně na obor ochrana životního prostředí na Přírodovědecké fakultě UK a nijak by mi ani nevadilo tam jít. Přesto jsem zkusil štěstí a přihlásil jsem se i na obory Biologie a Ekologická a evoluční biologie. Na jinou školu než PřF UK jsem se nehlásil, nějak mě to nikam jinam netáhlo. Na zkoušky jsem šel smířen s tím, že přicházím nenaučen, bez nervů a že to nějak prostě třeba zvládnu. Proti všem očekáváním test dopadl velmi dobře a jsem teď díky tomu studentem oboru Biologie.
Během června, kdy jsem měl prakticky úplně volno, jsem dostal také zajímavou nabídku na brigádu. Sestavování a vyvěšování budek s dětmi ze základních škol na Praze 4. Pomáhal jsem s věšením a logistikou. Děti byly sice občas trochu zlobivé, ale to se tak nějak dalo očekávat. Dozvěděl jsem se třeba, že holky na druhém stupni ZŠ mi tipují věk od třinácti do třiceti let. Tak nevím, co si o tom myslet, asi to bylo podle toho, jak jsem se zrovna ten den vyspal. :-)

Při věšení poslední budky pro ekocentrum Koniklec.

Někdy příště

Prázdniny přinesly hned dva zajímavé zahraniční výlety. O Bulharsku jsem se rozepsal v předešlém blogu (pro otevření klikni). Druhým byla Rwanda a Uganda, strávil jsem tam dva týdny a bylo to skvělé. Tak skvělé, že si to zaslouží pozornost v samostatném příspěvku, který snad brzy napíšu. Nedočkavější z vás si mohou něco přečíst třeba tady (pro otevření klikni).
O cestě do Afriky jsem udělal i dvě besedy, jednu v Praze a jednu v Úvalech. Obě se nesly v poklidném duchu a dokonce jsem snad žádného hosta neunudil k padnutí.

Z besedy o Africe.

Válení u louže

Temporální kaluže v polích jsou nevyčerpatelnou studnicí pro pozorování a fotografování ptáků v době tahu. Důkazem toho je malá louže kousek od Čelákovic, která vznikla v srpnu a upozornil mě na ni Aleš Dušek. V této době přes naše území protahuje docela dost bahňáků a na této louži se jim evidentně zalíbilo. Po několika prvních návštěvách jsem zabalil stan a ještě za tmy jsem vyrazil. Focení zde bylo ještě lepší, než jsem si dovedl představit, takže jsem se ještě dvakrát vrátil. No posuďte sami - během té doby jsem tu pozoroval a fotil volavky popelavé, vodouše šedé, kropenaté a bahenní a nebo třeba také konipasa lučního. Třešničkou na dortu byl sokol stěhovavý, který mi při balení stanu přiletěl asi na 10 metrů od auta. Během takových chvil snad ani nedýchám...

volavka popelavá

sokol stěhovavý

vodouš šedý

Student

S příchodem podzimu také znovu začal můj studentský život. Nejpozitivnější na nové škole (teda krom toho, že jsem začal pociťovat, že má moje vzdělávání opravdu jakýsi smysl) je podle mě to, že jsem tu poznal mnoho nových kamarádů se stejným zájmem, tedy ptáčkařením. Náš ročník je ornitologicky velmi nadějný. To je pro mě úplně zásadní novinkou, nikdy jsem si nedovedl představit, že bych jel se spolužáky na ptáky.

Jeden z mých nejvytrvalejších souputníků, Honza Studecký.

Další docela zajímavá událost podzimu bylo založení ornitologického kroužku při domě dětí a mládeže v Úvalech. Začal jsem především dětem ukazovat, jak krásný je svět ptáků kolem nás a snažím se je nasměrovat správným směrem v pochopení a ochraně přírody. Ze začátku jsem z toho byl krapet nervózní, ale už bych neměnil, je to moc fajn závazek, který budu rád plnit, dokud o to bude zájem. Pořádám tu výpravy a zvu na přednášky různé zajímavé lidi, kteří k tématu mají co říct. Tímto bych si zároveň rád udělal reklamu - kdo by měl zájem kroužek navštěvovat, je vítán, věkově neomezuji.

S kroužkem na vycházce.

Polsko

K význačným zážitkům podzimu náleží i turbonávštěva Polska, konkrétně oblasti Mazurských jezer a Biebrzanského národního parku. Turbonávštěva tomu říkám proto, že proběhla opravdu rychle - byli jsme tu jenom dva dny. V národním parku jsme například strávili asi 12 hodin. Během nich jsme ho opravdu celý objeli kolem dokola. Možná vás překvapí, že jsme tam, co se ptáků týče, neviděli prakticky nic. Věřte mi, že to bylo dost frustrující. Nejzajímavější pozorování byl skoro až do večera orel mořský, kterého s trochou štěstí můžu vidět přeletovat i z okna. Ne, to trochu přihrávám, to štěstí by muselo být hodně velké a navíc tam nebyl jen ten orel, ale také třeba jeřábi popelaví, kterých jsme později odpoledne potkali odhadem dva a půl tisíce.

Jeřábi se krmí na pastvinách v okolí parku.

Tenhle výlet byl ale zajímavý hlavně kvůli jiným živočichům, než ptákům. Když jsme projížděli po silnicích parku, nešlo si nevšimnout úplných hadích jatek. Po celé délce silnice se válely rozježděné užovky obojkové, mezi nimi místy i živé. Tátovi jsem dělal navigátora při kličkování mezi těmi přeživšími, protože by mi puklo srdce, kdybychom přejeli hada. Zároveň ale ty živé užovky představovaly dobrý fotografický objekt. Kde jinde totiž narazíte na takové množství hadů, aniž byste je museli složitě hledat?

Zakončením denního programu bylo pozorování orla křiklavého, kterého jsem do té doby nikdy neviděl. Píšu denního proto, že jsme měli štěstí park navštívit zrovna v den exkurze za sovami, který se tu každoročně na podzim odehrává. Nejdřív jsme si v návštěvnickém centru poslechli prezentaci v polštině (samozřejmě jsem rozuměl každému slovu) a pak se jelo zadejchaným autobusem až do samého srdce lesů tohoto obrovského parku. Komplikace nastala, když se na úzké cestě v lese objevil padlý strom. Trvalo přes 20 minut, než prakticky všichni muži z autobusu společnými silami strom odstranili. Výprava nakonec nebyla i přes velké úsilí příliš úspěšná, nicméně jsem tu poprvé v životě viděl (tedy především slyšel) kulíška nejmenšího, nejmenší evropskou sovičku.

Výrazným momentem výpravy bylo také pozorování dospělé losice s mládětem.

Sýkořice hitem vánoc

S koncem letošního roku se pojí zase zajímavé dění u nás v Praze, konkrétně na Slatině. V době, kdy tady toho obvykle příliš mnoho není, se tu totiž objevilo hejnko nádherných sýkořic vousatých. A co víc - sýkořice jsou tady mnohem méně plaché, než jsem zvyklý z jiných lokalit, a proto jsou ideálním objektem k pozorování a focení. Facebook byl v prosinci opravdu zahlcen našimi vousatými oblíbenkyněmi, které vypadaly, jako by si pozornosti přímo užívaly. Po novém roce to ale skoro vypadá, že už je život hvězd přestal bavit, a buď pokračovaly dál, nebo přesedlaly na skrytější způsob života. V každém případě jsem jim vděčný za nádherné fotky, jaké bych stěží udělal jinde.

sýkořice vousatá, samec

sýkořice vousatá, samice

Zkouškové a ptáci

V posledních dvou týdnech jsme s mými spolužáky ve válce se zkouškami na naší škole. Já to zase prožívám po svém. Můj názor je, že se člověk přeci nedokáže pořádně soustředit na učení, když nemá pořádně vyčištěnou hlavu. A kde si člověk vyčistí hlavu lépe, než venku na ptákách? Odpověď zní, že samozřejmě nikde. Proto jsem v přestávkách mezi učením začal pravidelně vyrážet do okolí za ptačími kamarády. Nebo to bylo možná obráceně - v přestávkách mezi ptákařením jsem se snažil učit. Zatím mě tato taktika nepřivedla na zcestí a všechno jsem prozatím zvládl, nicméně jsou přede mnou ještě další tři zkoušky, které budou jedna náročnější, než druhá. Snad tedy štěstěna bude dále stát při mně a žádný trapas si u zkoušek neudělám.

puštík obecný

kachnička mandarínská

Vám, co jste dočetli až sem, děkuji za přízeň mému blogu a doufám, že se tu třeba objevím dříve, než další rok. Ať vás provází síla.

Váš Gw