Vyfotil jsem všechny mnou pozorované druhy v ČR!

My ptáčkaři, chcete-li birdeři, jsme vesměs posedlí čísly. Kolik druhů jsem viděl v Česku? Kde jsem ptáky nejčastěji pozoroval? Kolikrát jsem letos už viděl sojku obecnou? Mám už konečně víc druhů než Alois? Posedlost čísly může nabývat skutečně různých podob. Moje posedlost čísly se v poslední době sice poněkud obrousila, jedno číslo jsem ale přece jen pronásledoval delší dobu. Chtěl jsem mít fotografii každého druhu, který jsem na území Česka pozoroval. Poslední dva roky na tomto seznamu chyběl už jen jeden druh: kulík hnědý (Eudromias morinellus).

Dvaadvacet hodin s ptáky v Praze, edice 2026

Po dvou letech jsem měl opět šanci se účastnit akce Global Big Day, což je pro mě z hlediska pozorování ptáků jeden z nejzajímavějších dnů v roce. Zájem o ptačí diverzitu mě provází celým životem a pokusit se pozorovat za jeden den na určitém území co nejvíce druhů mě tak celkem logicky velmi baví. Tento den se dá pojmout různě. Můžete sedět na zahradě, chodit pěšky, jezdit na kole nebo se vydat na celodenní odysseu autem po celé zemi. Já jsem letos zvolil odysseu autem, ale pouze na území hlavního města Prahy. Česká metropole je z hlediska biodiverzity velmi zajímavá. Přestože tu neleží žádné celorepublikově významné ornitologické lokality, je paleta biotopů, které se v Praze nacházejí, velmi pestrá. Během Big Day v roce 2024 jsme se pokusili tuto různorodost dokázat a vyrazili jsme pěšky a MHD zjistit, kolik ptačích druhů se dá za jeden den takto pozorovat. Tehdy se nám podařilo vidět pro mě neskutečných 111 druhů. Jak to dopadne letos, když si dopřejeme luxus přesunů mezi lokalitami pomocí auta? 

Před východem slunce na Slatině. Co asi ten dnešní maraton přinese?

Island: Ptáci, velryby a prasklý klínový řemen

Island je jednou z nejlákavějších evropských destinací, ať už jste milovník krajiny, zimy, gejzírů, sopek, geotermálních pramenů, divných jídel, oceánu... ale taky ptáků. Přestože nejsem velký fanoušek zimy, prišlo mi jako docela dobrý nápad se v červnu na týden zchladit od středoevropských veder a vidět u toho fenomenální krajinu a pár nových druhů ptáků. Ani Emču jsem nemusel moc přemlouvat, a tak jsme 23. června vyrazili na první část naší svatební cesty. V plánu bylo nejprve zdolat dlouhou cestu do Húsavíku a pak se pomalu vracet zpět k Reykjavíku s odbočkou do Západních Fjordů. Okružní cesta kolem celého ostrova nás za osm dnů nezlákala a i naše varianta byla nakonec na osm dnů až dost dlouhá. 

Poznámky z terénu: Setkání s pralesní sovou

Při výpravě nočním pralesem v jižním Queenslandu jsme měli štěstí pozorovat sovu temnou (Tyto tenebricosa). Tento druh jsem měl velmi vysoko v žebříčku těch, které bych rád viděl, jelikož sova připomínající klasickou sovu pálenou (Tyto alba), ale žijící v hustých pralesích a živící se stromovými savci, se jen tak nevidí. K těmto vlastnostem je ještě navíc velmi zajímavá svým vzhledem; zahalená do šedých barev s obrovskýma černýma očima, pyšnící se obrovskými pařáty. Neobyčejný je i její hlas.

sova temná (Tyto tenebricosa)

Rowi, fantom lesa v Okaritu

Ač by mě nikdy v životě nenapadlo, že taková situace nastane, stojím po tmě v lese na západním pobřeží Jižního ostrova na Novém Zélandu, konkrétně asi patnáct minut jízdy od malé vesničky Okarito. Přestože kromě komárů bzučících kolem mého klobouku s moskytiérou a občasných výkřiků tuiho zpěvného (Prosthemadera novaeseelandiae; endemického ptáka Nového Zélandu) je kolem ticho, nejsem tu sám. Spolu s několika dalšími přírodními nadšenci a naším průvodcem Ianem se snažíme koordinovaným úsilím uskutečnit téměř nemožné; zahlédnout ve volné přírodě jednoho z nejvzácnějších ptáků na světě, kiviho okaritského (Apteryx rowi), také známého jako rowi. Foťáky nejsou povoleny, dokonce ani telefony a další elektronická zařízení, proto tento blog bude poněkud odlišný od ostatních, neboť vám kiviho neukážu. To, co jsme viděli, zůstává pouze v mojí hlavě.

Okarito Kiwi Sanctuary, jediné místo na světě, kde žije rowi, neboli kivi okaritský.

Nelajkujte fejky! Umělá inteligence a focení ptáků

Tu situaci zažívám skoro denně. Na sociální síti (nejčastěji Instagramu) na mě vyskočí neskutečně dobrá a neobvyklá fotografie ptáka. Může to být vlha vyfocená s kořistí v zobáku tak blízko, že nejde uvěřit, že se autorovi podařilo tak blízko dostat, může to být tropický druh ptáka, který neznám a vymyká se všem jiným. ,,Jak to sakra dokázal?" zněla by v minulosti první otázka, případně probuzená zvědavost, co že to je za druh, který mě tak překvapil. Dnes mě okamžitě napadne, zda nesleduji dílo umělé inteligence (dále jen AI z anglického artificial inteligence). Je to smutné. Místo obdivování schopných lidí za aparátem hloubat nad tím, zda vás někdo nechce podvést. To je ale realita dnešních sociálních sítí. A problém má hned několik vrstev. 

Obrázek vygenerovaný AI z jedné Facebookové stránky. Moji sledující snad poznají, že lindušky (nebo co to má být) svá mláďata na zádech rozhodně nenosí. Za povšimnutí stojí i to, že pták má na jedné noze o prst navíc. Realita je však taková, že tisíce lidí mají pocit, že takto to v přírodě normálně vypadá.

Jak jsem (konečně) vyfotil uralku

Všechny druhy ptáků, které pozoruji, se snažím mít vyfocené. Ne vždy se to podaří. Jedním z těch druhů, kde jsem měl ještě velké mezery, je puštík bělavý (Strix uralensis). Nedařilo se mi s ním, přestože jsem se v oblasti jeho výskytu potloukal hodně často a několikrát jsem i vyloženě cílil po jeho nálezu. Výsledkem bylo jedno pěkné pozorování, leč na úctyhodnou vzdálenost a za špatného světla, jedno pozorování za téměř úplné tmy a pět pozorování, kdy jsem ptáka jen slyšel. Puštík bělavý je naše druhá největší sova a vyskytuje se na našem území pouze na Šumavě, v Beskydech, Bílých Karpatech a v Jeseníkách. Na Šumavě přitom v minulém století zcela vymizel, aby se díky snaze ochranářů o pár desetiletí později vrátil. Do Volar jsme zamířili za víkendovým odpočinkem a řekli jsme si, že by nebylo špatné se po bájné šumavské sůvě podívat.

Puštík bělavý (Strix uralensis) na lovu.