Czech Birder: Island: Ptáci, velryby a prasklý klínový řemen

Island je jednou z nejlákavějších evropských destinací, ať už jste milovník krajiny, zimy, gejzírů, sopek, geotermálních pramenů, divných jídel, oceánu... ale taky ptáků. Přestože nejsem velký milovník zimy, na týden se v červnu zchladit od středoevropských veder a vidět u toho fenomenální krajinu a pár nových druhů ptáků, to mi přišlo jako docela dobrý nápad na svatební cestu. Ani Emču jsem nemusel moc přemlouvat, a tak jsme 23. června vyrazili. Náš plán je nejprve zdolat dlouhou cestu do Húsavíku a pak se pomalu vracet zpět k Reykjavíku s odbočkou do Západních Fjordů. Okružní cesta kolem celého ostrova nás za osm dnů nezlákala a i naše varianta byla nakonec na osm dnů až až.

Dlouhá cesta do Blönduós

Let utekl celkem hladce, Iceland Air je sympatická aerolinka s prvky nízkonákladovky, které mi ale nijak nevadily, naopak mě potěšilo zbrusu nové letadlo Airbus 321 NEO. Island a jeho skutečně ikonická krajina charakterizovaná všudypřítomnou sopečnou činností je vidět parádně už z letadla, i když my si toho kvůli mrakům moc neužijeme. Z letiště se celkem rychle dostáváme dle instrukcí do autopůjčovny, kde nám dávají nejlevnější auto, které jsme sehnali - Suzuki Jimny. Tohle autíčko už toho evidentně fakt hodně zažilo a byl jsem až překvapený, že ho půjčovna ještě vůbec nabízí. Stan na střeše je větší než auto samotné. Ano, tenhle týden strávíme kempinkem ve střešním stanu, vůbec poprvé, co to zkoušíme. Mimo jiné dostáváme instrukci neparkovat po směru větru, jelikož při otevření dveří by je mohl vítr vylomit. Příkoří s počasím je tu evidentně zcela běžné.

Vyrážíme. Máme před sebou hodně dlouhou cestu do Blönduós, které je asi na půli cesty do Húsavíku, kam se chceme dostat den poté. Jsme docela vyjukaní z toho, že náš Jimny se v rychlosti okolo osmdesát kilometrů v hodině nekontrolovatelně třese, a jedu proto radši něco přes šedesát. Ještě vyjukanější jsme z toho, že nás zastávka u KFC na maličkou svačinu vyjde na téměř tisíc korun. Jde o předzvěst toho, kolik nás bude tenhle výlet stát. Kolem Reykjavíku je doprava poněkud hustší, ale jak se suneme dál, je na silnicích čím dál volněji a je tak víc času se dívat kolem. Všude je spousta racků, ale i bahňáků; břehoušů, bekasin, vodoušů rudonohých. Našinec, zvyklý na převahu pěvců nad všemi ostatními ptáky, si jen těžko zvyká na to, že zatímco drobnou žoužel aby tu člověk pohledal, různé druhy bahňáků zde lze téměř přehazovat vidlemi. Z pěvců jsou tu běžně k vidění jen cvrčaly a čečetky, kolem větších měst ještě čím dál víc rozšíření špačci obecní. Jinak světově všudypřítomný vrabec domácí je tady zatím rarita, my jsme neviděli žádného. Za oknem se nám míjí i kalous pustovka a liška polární. Hodně lituji toho, že jsme u ní nezastavili, žádnou další jsme totiž už nezpozorovali. Kemp v Blönduós je samoobslužný a nějakou dobu mám problém s platebním terminálem. Nakonec se mi kolem jedenácté večer vše daří a jdeme si poprvé odpočinout do našeho střešního království.

Jimny: naše vozítko, které s námi ale až do konce nedojelo...

První rozkoukání v krajině lávy

Ráno se nemá cenu nikam moc hnát. Stejně je zataženo, takže světlo je na focení skoro pořád stejné. Na lokalitu říční delty přímo ve vesnici to máme z kempu kousíček. Netrvá to moc dlouho a daří se zaznamenat první můj nový druh, a to hned ten, na který jsem se těšil nejvíc. Přilétají totiž dvě samice kačky strakaté. Po břehu pobíhá krásně vybarvený kulík písečný, je tu hned několik potáplic malých, na protějším břehu dva jespáci obecní, z fialového koberce invazní lupiny vyletuje několik cvrčal. Přeletuje labuť zpěvná. Po chvíli svou pozornost směřujeme na moře, kde je také dost ptáků, a to včetně dvou pro mě nových: buřňáka severního a papuchalka. Kromě toho několik desítek rybáků dlouhoocasých, mnoho kajek mořských, alkouni obecní a jeden úzkozobý. Daří se mi najít i další kačku strakatou a potáplici lední. Na první ptáčkaření docela slušné. Není ani hezky, ani ošklivo, což je také počasí, které s většími či menšími odchylkami vydrží skoro celý náš výlet.

Snídáme jídlo ze supermarketu, kde jsme opět nechali několik stovek korun. Pokud nechcete na Islandu nechat jmění, je to kromě dovozu vlastních zásob jediná šance, jak na jídlu neutratit šílené peníze. Jo a výhoda je, že když snídáte v parku u supermarketu, můžete při tom pozorovat třeba potáplici malou s mladými nebo ústřičníka nebo poslouchat štěbet cvrčal. Je čas zase vyrazit na další čtyřhodinovou cestu do Husáviku. Island není velký, ale maximální povolená rychlost na silnicích je 90 km/h, takže i když jsou cesty pěkné, těch pár stovek kilometrů se prostě protáhne. Tím spíš, když máte Jimnyho, který se značně vzpouzí, když se ho snažíte donutit šplhat do kopce. A kopců je na Islandu habaděj.

Labuť zpěvná v Blönduós.

Velké, větší a největší ploutve

Výhoda cestování na Islandu je, že se při každém pohledu z okna cítíte, jako byste se přesunuli do centra dění Pána prstenů a že se každou chvíli za kopcem objeví bájné Společenstvo prstenu. Cesty tak ubíhají celkem příjemně a celkem brzy zastavujeme na parkovišti za kostelem v Húsavíku. Přijeli jsme sem na výlet za velrybami. Co se pozorování velryb týče, je v Evropě prý celkem málo míst, kde byste měli větší šanci je vidět. V zátoce u Húsavíku se vyskytují běžně keporkaci a plejtváci malí a my tak doufáme, že poprvé v našich životech uvidíme velrybu. Nejdřív se ale musíme výletu dočkat, máme totiž půl druhé hodiny rezervu. Naštěstí jsme dorazili zrovna, když jsme dostali chuť na oběd, a ve vesnici je vyhlášené Fish & Chips za lidovku kolem 400 Kč na velkou porci, pochopitelně jen do ruky, nejde o restauraci. Jsou ale brutálně dobré. Po obědě se procházíme přístavem. Je tu pár desítek alkounů obecných, někteří se nechají i hezky prohlédnout a fotit. Kromě nich nás svými vzdušnými manévry baví rybáci dlouhoocasí lovící rybky.

Konečně je čas vyrazit na velryby! Náš koráb doprovází buřňáci lední, rybáci dlouhoocasí, papuchalci a rackové tříprstí. Jsme hned docela rádi, že nás všechny navlékli do teplých kombinéz. Byli jsme sice oblečení, co to šlo, ale rychle si uvědomujeme, že na pohybující se lodi bychom velice rychle i ve všech našich vrstvách promrzli. Ještěže nejsem námořník! Každopádně to netrvá dlouho a zahlédneme první velryby. Jde o dva plejtváky malé. Jsou ale daleko a nedaří se mi je dobře vyfotit. Ale viděl jsem velrybu! Bavím se focením proletujících ptáků, což je z lodi vždycky velká výzva. A pak to přijde. Keporkaci! Daří se nám k nim docela dobře přiblížit a užíváme si nádherné pozorování těchto majestátních savců, kteří celkem klidně loví nedaleko od nás. Někdy jsou tak blízko, že si je můžeme pohodlně fotit telefonem. Naprosto fenomenální zážitek.

Keporkak v Húsavíku.

Probuzení se sněhulí

Kemp pro přenocování nacházíme celkem nedaleko od Húsavíku a je bezvadný. Parkujeme hned na břehu oceánu a vítá nás milý majitel kempu. Bouda pro cestovatele je ověšena fotkami islandských ptáků, což se nám při vaření instantních nudlí moc líbí. Při večeři dobíjím baterky do foťáků a vymýšlím plány na další den. Nedaleko kempu je kolonie papuchalků a kousek od ní vodní plocha, kde se už pár dnů zdržuje zatoulanec z Ameriky, polák vlnkovaný. Ty jsem sice viděl před pár měsíci v Texasu, ale proč si jej nezapsat i pro seznam druhů pozorovaných v Evropě? Vyrazíme tedy tam. Čistíme zuby a jdeme spát.

Vstáváme dost podobně jako předchozí den, budí mě ale divný zpěv. Chvíli mi trvá rozklíčovat, že jde o sněhuli severní. V jednu chvíli dokonce zpívá přímo z našeho stanu. Není divu, že vstávám o to rychleji. Ukazuje se, že samotné pobřeží u kempu je výborné pro pozorování ptáků. U říčky, která se tu vlévá do oceánu, se nám daří najít hned patnáct kaček strakatých, přičemž většina jsou samci! Krásně si je prohlížíme a obdivujeme při lovu ve vlnách. Na kamenech, ze kterých je pozorujeme, nejsme sami. Je tu i jeden jespák mořský. Cestou zpět k autu jdeme stejnou cestou s tím uřvaným samcem sněhule, který nás vzbudil. Daří se mi zachytit jej v letu, i když to bude velký výřez. Trochu neochotně se loučíme s tím pěkným kempem a už jsme na cestě za polákem vlnkovaným. Máme štěstí, protože se nám ho daří najít velice rychle. Emču tyhle rarity moc nebaví, a tak míříme konečně do nedaleké kolonie papuchalků a buřňáků ledních. Zde trávíme skoro hodinu. Papuchalci létají, ale většinou daleko od nás, i když občas se i přiblíží. I tak nás to tu baví. Buřňáci přistávají skoro na dosah ruky, a tak se karty ve foťácích plní raketovým tempem.

Další zastávkou je park zvaný Geosea, tedy takový bazén z geotermálního pramene. Zastávku hodnotíme velmi kladně, načerpáme zde trochu síly k dalšímu přesunu, který bude tentokrát na pravděpodobně nejvyhlášenější ornitologickou lokalitu celého Islandu, a která celkem oprávněně patří mezi celoevropsky známé lokality: Lake Mývatn.

Sněhule severní, samec.

Raft samců kačky strakaté.

Lake Mývatn

K jezeru, známému mimo jiné tím, že zde je údajně nejvyšší počet hnízdících druhů kachen na světě, jsme přijeli nejprve do vesnice Reykjahlíð. Už zde jsme při první zastávce pozorovali hlavní cílový druh tohoto místa, hohola islandského. Zatím ale z velké dálky. Jinak je tu celkem klasická islandská skvadra ptáků vedená různými bahňáky. Přesouváme se k ornitologickému centru s neméně ikonickým názvem Neslandavík frá fuglasafni. Dáváme si tu kafe, asi jedinou věc, která na Islandu stojí srovnatelné peníze jako v ČR. Je to tu hezké, ale ptáků tu moc není, i když labuť zpěvná s mláďaty nebo turpan černý stojí za zmínku. Jedeme tedy dál k řece Laxá, konkrétně na líbezně nazvanou lokalitu

Laxá í Mývatnssveit--ofan brúar. Tam je to fakt hodně pěkné. Je tu stezka vedoucí podél rychle tekoucí řeky. Jsou tu i ptáci. Kolihy malé, kulíci zlatí. Na řece morčáci prostřední, kačky strakaté a hoholka lední, vše celkem pěkně pózuje. Bohužel zpočátku menší mrholení vyústilo v dost intenzivní déšť, který je nakonec neslučitelný s pozorováním. Směřujeme do kempu u jezera, který je nádherný, i když kromě jedné zásuvky na toaletách není kde nabít baterie. Pořád prší, a tak jdeme brzo spát.

Okolo sedmé ráno déšť konečně ustává, a tak vyrážíme ven. Na první procházku celkem stačí kemp, kde pozorujeme na islandské poměry neobvykle mnoho druhů (23), přičemž téměř polovinu tvoří kachny. Nejvzácnější z nich je jeden samec poláka velkého, který tu není moc početný. Na střiženém trávníku v kempu se krmí rodinky hvízdáků a u břehu plave několik krotkých potápek žlutorohých ve svatebním šatu. Na jezeře je mezi kachnami i pětadvacet hoholů islandských. Že tady tenhle druh neuvidíte, se tedy opravdu nemusíte bát. Z kempu se přesouváme do lesa Höfði, jediného lesa, který jsme na Islandu navštívili. Je to opravdu magické místo s nádhernými výhledy na neopakovatelnou krajinu největšího jezera Islandu. Z ptáků jsou tu k vidění hlavně tři druhy pěvců - střízlíci obecní, cvrčaly a čečetky. Na vodě pozorujeme několik hoholů islandských a z dálky doplňují tajuplnost krajiny hlasy tokajících potáplic ledních. Z protějšího břehu jedné ze zátok jsme zaslechli i prvního bělokura horského.

Z Höfði popojíždíme jen o kousek dál na lokalitu Kálfaströnd. Opět se procházíme úžasnou liduprázdnou krajinou, kde je k vidění i spousta zajímavých ptáků. Od tokajících bekasin přes několik bělokurů po neskutečných 110 hoholů islandských. Obzvlášť si užíváme blízké pozorování krotkých lyskonohů úzkozobých. Odtamtud pokračujeme tam, kde jsme předchozího dne končili, k řece Laxá. Jsou tu vesměs stejné druhy jako předtím, přibylo lyskonohů. To už je čas opustit oblast jezera Mývatn. Čeká nás totiž nejdelší přejezd celé naší cesty do Západních Fjordů.

Kulík zlatý v dešti u řeky Laxá.

Potápka žlutorohá u kempu Mývatn.

Hohol islandský v prostředí jezera Mývatn.

Cesta do Západních Fjordů

Jedeme stejnou cestou, jakou jsme jeli do Húsavíku. Asi po třech hodinách zastavujeme na oběd (sendviče se sýrem ze supermarketu, samozřejmě) na místě, které vypadá slibně na ptáky. A opravdu se nám tu daří pozorovat mnoho rodinek hus krátkozobých. Jsem docela překvapený, že tento druh jsme viděli jen na této lokalitě a jinde ne. Čekal jsem, že bude tato typická islandská husa k vidění častěji. Kousek od místa, kde jsme zaparkovali, je malé jezírko, na kterém plave bezmála dvacet lyskonohů. Samozřejmě nechybí vodouši rudonozí. Lokalita se nazývá Blönduhlíð--Úlfsstaðir. Je to až neuvěřitelné, ale odpoledne se vyčasí a je opravdu nádherně. Cesta je ale opravdu velmi úmorná, takže ani hezké počasí síly zcela nedobíjí. I tak párkrát zastavujeme a hlavně se díváme po potáplicích ledních, které jsme si zatím moc zblízka neužili. I když se nám daří jich pár najít, o blízkém pozorování se skutečně hovořit nedá. Cesta od jezera Mývatn nám trvá do 440 km vzdáleného kempu skoro deset hodin. Kemp je ale opět krásný, je tu dokonce pár bazénů napájených geotermálním pramenem, kam se jdeme na chvíli naložit. V obrovské společenské místnosti je spousta zásuvek na dobití baterií a jeden americký pár nám dává trochu svého zbytku večeře v podobě jehněčího masa, které je skvělé.

Plán následujícího dne je celkem jednoduchý. Projet Západní Fjordy po hlavní silnici a Ósafjörður--Skeiðseyri, kde byla před několika dny pozorována kajka královská (která je tady o dost vzácnější, než jsem se domníval) a dokonce turpan pestrozobý. Pak pokračovat na útes Látrabjarg, chvíli tam pobýt, vrátit se pár desítek kilometrů na trajekt a přejet na poloostrov Snæfellsnes a ubytovat se v kempu v Ólafsvíku. Ok, uznávám, že zas tak jednoduchý ten plán nebyl...

Lyskonoh úzkozobý, samice.

Cestou necestou na Látrabjarg

Každopádně jsme jej začali brzy ráno realizovat. První zastávka je super, protože se mi daří pozorovat několik desítek kaček strakatých a mnoho racků šedých. Racka polárního se mi mezi nimi dohledat nedaří. Obecně jsem byl překvapený, jak málo racků šedých tu je, čekal jsem jich o hodně víc. Dál projíždíme dechberoucími fjordy a připisujeme do seznamu pozorovaných ptáků další druh, kormorána velkého. Párkrát stavíme, ale snažíme se spíš dojet co nejdříve na sever. Po kajce královské ani turpanovi pestrozobém není na lokalitě ani vidu ani slechu. Po chvíli hledání benzínky v Patreksfjörður se nám daří benzín načerpat a jsme tak připraveni na čtyřicet kilometrů štěrkové cesty na nejzápadnější místo Evropy a největší hnízdiště ptáků na Islandu, Látrabjarg. A musím říct, že cesta tam je skoro stejně nezapomenutelná jako scenérie, které zde zažijete. Cesta je totiž opravdu dost hrozná a pokud bych nevěděl, že to po téměř čtyři desítky kilometrů nebude lepší, rozhodně bych se na ní nerozjížděl větší rychlostí než dvacítkou. Ale i ta dvacítka je na mě moc. Tlumiče na našem Jimnym už dávno vzala voda, takže je jízda ještě o to nepříjemnější. Věřím, že mít trochu jiné auto, nemuselo to být tak hrozné, což je vidět i na tom, že nás někteří spěchající turisté nervózně předjíždí. My to ale fakt rychleji nedáme. Emča statečně řídí a já se občas při pohledu do offline mapy snažím nás tlačit dopředu aspoň očima, protože náš postup je opravdu pomalý. Drncá to jako blázen, díry v cestě jsou obrovské a já nechápu, že už se nám autíčko při těch ránách nerozsypalo na kusy. Po hodině a půl dokonalé masáže zadnic o sedačku jsme konečně s naším piditeréňáčkem na místě. Látrabjarg!

Máme sice hrozný hlad, ale nevydržím to a vyrážím se podívat na útes. Hned běžím zpátky. Tam sedí papuchalk hned vedle cesty! Z chystaného oběda tedy nic není, jdeme fotit. Pro oběd se nakonec ale přeci jen vracíme, protože víme, že jinak se ještě hodně dlouho nenajíme. O několik rychlých sendvičů se sýrem později se plni očekávání vypravujeme za ohlušujícím řevem ptačí kolonie. Látrabjarg je opravdu zcela nesrovnatelný s čímkoliv, co jsem ve svém ptáčkařském životě zažil. Desítky tisíc ptáků létají na moři, sedí na útesech, přistávají na útesech, řvou, páří se, sedí na vejcích, a to kam až oko dohlédne. Látrabjarg je takový ptačí Manhattan. Všude se něco děje, člověk neví, jestli koukat dřív na papuchalka, který vám sedí u nohou, nebo na nádherné alky malé, které sedí na šutru opodál, nebo se zaměřit na sem tam patrolující racky šedé, kteří spolu s krkavci zaručeně vzbudí rozruch všech hnízdičů. Jeden z hlavních cílů, alkouna tlustozobého, nacházím skoro mimoděk, protože podnětů je tolik, až si nález nového druhu pro svůj seznam ani neuvědomuji. V momentech jako je tento mám velký problém rozhodnout, zda spíš hodně fotit, nebo se hodně koukat. Vymýšlím, jak si ty chvíle co nejlíp vtisknout do paměti. Je to opravdu jedno z míst, kde si připadáte jako svědek natáčení nějakého dokumentu pro BBC, a je přitom úplně fuk, že tam jsou s vámi desítky dalších lidí.

Alka malá je ve svatebním šatu opravdu krásný pták.

Papuchalci přijdou nádherní snad úplně každému.

Dvojitý teror v kolonii. Racek šedý a krkavec velký.

Ptáčkař a racek

Jak už to tak bývá, na Látrabjargu bych nejraději strávil třeba celý den, ale nejde to. Máme už zarezervovaný a zaplacený trajekt, který na nás čekat nebude. Trochu smutně tedy odjíždíme zpátky šílenou cestou, abychom odjezd stihli. Trajekt vyjíždí z přístavu Brjánslækur, zastavuje na ostrově Flatey a končí v Stykkishólmur. Snažil jsem se do našeho itineráře nacpat zastávku právě na ostrově Flatey, ale prostě to nešlo. Chtělo by to celkově tak o týden víc. Island se nezdá, ale týden vám fakt nestačí ani náhodou. Přejezdy jsou dlouhé, počasí nevyzpytatelné a je toho prostě tolik! Na hnízdiště lyskonoha ploskozobého na ostrově Flatey se tak můžu podívat aspoň z dálky z paluby trajektu. K našemu potěšení je i krásné počasí. Po příjezdu do Stykkishólmur ještě stíháme poslední objednávku v řetězci rychlého občerstvení, jinak bychom asi umřeli hlady. Začínám mít trochu strach, že s rackem polárním to bude dost těžké. Na Snæfellsnes je hodně racků šedých, ale menšího příbuzného mezi nimi prostě ne a ne najít. Pohledem na pozorování z této roční doby ale rychle přicházím na to, že je právě teď je šance jej najít opravdu velice malá. Hnaný touhou po tomto krásném rackovi a trochu i deliriem z únavy tak nutím Emču zastavovat u každé skupiny racků a ostrozrakem procházím úplně každého jedince, zastavuju se u každého menšího racka šedého. Polární mezi nimi ale není. A já jej prostě musím spatřit! Zajímavostí je, že tenhle racek se anglicky jmenuje Iceland Gull, ale přitom na Islandu vůbec nehnízdí. Ještěže anglická názvoslovná komise neexistuje, to by bylo řevu...

Po návštěvách všech přístavů po cestě, několika krkolomných zastávkách na místech, kde by nás určitě někdo vytroubil, kdyby někoho náhodou napadlo tam v pozdní noční hodinu vyrazit autem, jsme dojeli k místu, kde jsme se chtěli ubytovat. Já ale pořád nemám toho racka! Trochu provinile jsem ukecal Emču, abychom zkusili ještě zajet na jedno místo pár minut jízdy zpět. V eBird nazvané Ólafsvík--Fossá. Protože Emča nemá sílu mojí obsesi vzdorovat, jedeme tam. Ona už ani nevystupuje. Racků je tu hned pět druhů: mořský, stříbřitý, žlutonohý, šedý... a polární! Opravdu tady je jeden ztracený mladý racek polární. A můžeme jít spát.

Racek polární, ten menší pták uprostřed, je jeden z cílových druhů výprav na Island.

Snæfellsnes: bizarní rarita, teplé jídlo a tuleni

Ólafsvík je z ptáčkařského hlediska zajímavý tím, že už se zde mnoho týdnů na jedné zahradě vyskytuje megararita. První hrdlička východní pro Island. Z kempu je to asi čtvrt hodiny pěšky. Pokud může být něco nejbizarnější pozorování výletu, tenhle zatoulaný holoubek je horkým kandidátem. Jestli tam opravdu pořád je, netuším, ale ráno nechávám Emču ještě dospávat naše noční hledání racka a jdu do vesnice. Po cestě potkávám spoustu rybáků dlouhoocasých, kteří na mě typicky nalétají, fotím si krásně zblízka několik lyskonohů. No a na místě, které je označené v eBirdu, pak opravdu nacházím hrdličku východní. Sedí schoulená na dřevěném bidýlku u věšáku na prádlo. Nevypadá nějak špatně a konec konců kdyby byla na umření, asi se tu nevyskytuje už několik týdnů. Ale stejně je mi jí fakt líto.

Vracím se za Emčou a pokračujeme v naší cestě Islandem, která už se pomalu blíží ke konci. Snæfellsnes je bezpochyby moc pěkný poloostrov, divokost a majestátnost Západních Fjordů tady ale chybí. Kdybych se měl někdy na Island vrátit, určitě bych víc prozkoumal právě Západní Fjordy. Rybníčky u vesnice Rif (až směšně jednoduchý název, že?) nám předvádí letecké figury potáplice malé a břehouši černoocasí. U Hellissanduru si zase užíváme trochu sluníčka, ale dost fouká. Vlastně ani pořádně nevíme, co chceme vidět, tak jen objíždíme poloostrov a zastavujeme, kam nás to zavane. Zkoušíme mimo jiné štěrkovou cestu k majáku Öndverðarnes. Místo je to krásné, ale absolutně šíleně fouká. Vidíme tu ale prvního tereje, což je pro Emču nový druh, který si hned zamiluje. Zastavujeme se na obědě u stánku Emčiného kamaráda a jeho partnerky. Po Fish & Chips v Húsavíku jde o teprve druhé teplé jídlo, které si tady kupujeme! Pokud nepočítáme KFC první den. Zastavujeme se v

Arnarstapi, kde jsou nádherné výhledy z útesů na moře a taky kolonie racků tříprstých. Jejich hlasy jsou naprosto šíleně bizarní a vzdušné kousky, kdy se doslova točí na místě kolem své osy, ještě bizarnější. Zase něco, co bych dokázal sledovat hodiny a hodiny. Vidíme tady i dvě vlaštovky, což je na Islandu rarita. Dále se zastavujeme na pláži s tuleni zvané Staðarsveit--Ytritunga. Je to tedy opravdu hlavně turistické místo a tuleni se dají vidět celkem kdekoliv, ale tady jsme si je prohlédli celkem hezky zblízka.

Hrdlička východní, vzácný zatoulanec na Islandu.

Vodouš rudonohý, jeden z nejpočetnějších ptáků Islandu.

Reykjavík a motorový průšvih

Večer jsme u Reykjavíku, a tak jsme se rozhodli trochu si projít centrum města. Dost nás překvapuje, jak živo tu je! Spousta mladých lidí v ulicích a kravál. Je to docela hezké město, ale asi za hodinu nás přemáhá únava, tak jedeme natankovat a míříme do kempu. Už při výjezdu z Reykjavíku mám ale pocit, jako kdyby něco při řazení chrastilo v motoru. Říkám si, že holt se někde uvolnila nějaká součástka po tom, co jsme projeli spoustu štěrkových cest plných výmolů. Ani u benzínky jsem neviděl žádný únik kapaliny, kola taky drží, takže pokračujeme. Asi po dvaceti minutách jízdy z Reykjavíku se z ničeho nic ozývá divný zvuk z podvozku. Zní to jako kdyby nám do auta narážel odražený štěrk, ale žádný štěrk na nové silnici není. To už jde všechno ráz na ráz. Zvuk je čím dál hlasitější a vyskakuje mi kontrolka baterie. Okamžitě zastavuji v krajnici, vypínám motor a otvírám kapotu. Prakticky okamžitě je jasné, že tohle auto už dál nepojede. Nejen že pod nás na silnici během dvou minut vyteče celý zbytek brzdové kapaliny, ale hlavně máme zcela roztrhaný klínový řemen. Dojeli jsme.

V půl jedenácté v sobotu v noci nemají kupodivu v naší půjčovně připravený náhradní vůz, který by nám hned někdo přivezl, a proto musíme nedobrovolně přespat u krajnice. Majitel usedlosti, u které nám auto vypovědělo službu, byl naštěstí dost vstřícný a bylo mu to jedno. Ne tolik řidičům, kteří v noci projížděli kolem nás. Na Islandu je totiž kempování mimo kemp zakázáno a místní mají nejspíš pro dodržování tohoto pravidla obzvlášť vyvinutý cit. Několik aut, která si myslela, že s výstražným trojúhelníkem chceme u hlavní silnice vedoucí do hlavní turistické oblasti ušetřit peníze za nocleh, nás neváhala přátelsky vytroubit. I tak jsme se ale překvapivě dobře vyspali za pravidelných hlasů bělokurů z blízkého okolí.

Labuť zpěvná v centru Reykjavíku.

Golden circle a závěr výletu

Poslední celý den na Islandu začínáme setkáním se zaměstnanci naší autopůjčovny. Přivezli nám náhradní vůz. Asi jako omluvenku za téměř devítihodinové čekání na náhradní auto se nám rozhodli zpříjemnit posledních 20 hodin na Islandu autem, které by stálo asi dvojnásobek Jimnyho. Toho si mezitím převážejí na přívěs a odjíždí. Hybridní Mitsubishi skoro neumím ani nastartovat, ale stihl jsem si na něj nakonec zvyknout. Rozhodně lepší zážitek než s předchozí skořápkou, nicméně musí se nechat, že bez pidižvíka Jimnyho by naše zážitky z Islandu nebyly tak autentické. Není nač čekat. Nejprve se stavujeme v kempu dohnat hygienu a pak už jedeme na Golden Circle, což je asi nejturističtější oblast Islandu. Chceme si ale trochu užít vodopády a gejzíry, takže se těšíme. Vodopády jsou opravdu pěkné, barevné, majestátní a docela mokré... Můj favorit je Brúarfoss. Národní park Þingvellir je taky moc pěkný, ale hodně zalidněný. Zase se nám tam daří krásně nafotit potáplice malou.

Úplný závěr výpravy patří zase ptákům na poloostrově Reykjanes. Překvapivě přinese i další tři nové druhy. U Grindavíku nejprve nacházím očekávaného buřňáka severního, který je ale ve velké dálce, jak už to u mořských ptáků z pobřeží bývá. V přístavu Grindavík se mi daří konečně vyčmuchat kajku královskou, mladého samce. Na výhledu zvaném Víkur se nám daří pozorovat kytovce plískavice běločelé, bez fotky. Je tu i krotký kulík písečný, kterému to na lávových kamenech hodně sluší. V dálce lítá spousta terejů.

Poslední pozorování ptáků na Islandu nemohlo být lepší. Jdeme podél pobřeží od majáku Garður. Jednak je docela hezky, dokonce chvílemi vidět sluníčko, a jednak tu je dost ptáků. Terejové a rackové tříprstí létají hodně blízko břehu, na pastvině se prochází krotká koliha malá. Na pláži je pak několik jespáků obecných, kameňáčci a Emča mě upozorňuje na malého bílého ptáka. Skoro nemůžu uvěřit: je to racek Bonapartův! Byl tady sice už hlášen, ale už dlouho jej nikdo neviděl. Daří se nám k němu dostat i hodně blízko. Můj závěrečný devátý nový druh z Islandu.

Aby to nebylo moc jednoduché, jediný opravdový kemp v okolí má zavřeno. Končíme tak na louce, která se na mapě tváří jako kemp, ale kromě ošklivých záchodů a pár dalších poutníků tomu nic nenapovídá. Na těch pár hodin je to ale stejně jedno. Je půlnoci a my musíme v půl čtvrté vyrazit na letiště. V noci nám popruh na uchycení stanu tříská do ubytování, takže vůbec nespíme. Ráno se tak naprosto vyřízení převlíkáme a jedeme vrátit auto. Ahoj Islande!