Když přijde zima...

Zima 2020/21 se zdála být klasickou zimou-nezimou, na které jsme v posledních letech již docela dobře zvyklí. Minul prosinec a leden a v únoru jsme se pomalu začali těšit na první ptačí navrátilce, skřivany, čejky. Jako blesk z čistého nebe ale přišel náraz prudkého ochlazení, které navíc netrvalo dva dny, ale mělo s námi vydržet dva týdny. Navíc všude napadlo skoro 20 cm sněhu, včetně samotného centra Prahy, a tak se šedá zima proměnila na pár chvil v Ladovskou pohádku. Pro milovníky zimy jistě potěšující čas, ne tolik již pro ptáky, kteří právě dorazili do našich zeměpisných šířek. Obratem se začaly databáze množit obrovskými hejny skřivanů polních zachycených u posledních nezakrytých zdrojů potravy a vodní ptáci se stáhli na poslední zbytky nezamrzlých vod. Právě v tuhle dobu jsme naplánovali dvoudenní výlet s kamarádem Karthikem, který studuje na Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích. 

Surrealistická krajina mostecké pánve.

V 10:30 přesně parkuji na hlavním nádraží v Praze a vyčkávám. Karthik píše, že bude mít pár minut zpoždění, ale celkem brzy se shledáváme. První naše společná cesta dnes vede na zapadlé parkoviště u železničního mostu na Smíchově. Stavím stativák a pečlivě se balím do mnoha vrstev oblečení, rukavic a čepic. Už na začátku slyšíme a sledujeme čilý ruch na Vltavě. Když jsme připraveni vyrazit, jdeme nejdříve "na tajňačku" vyšlapanou cestičkou kolem hrazení, které nyní obepíná dříve oblíbené krmiště labutí. Ještě před rokem bychom byli obklopeni labutěmi, dnes tu žádná venku z vody není – bez lidí, kteří by je krmili, nemají důvod. Koukám mezi racky a hned vidím to, co hledám – na kusu dřeva kousíček od břehu odpočívají mezi racky chechtavými i čtyři bouřní, pro Karthika první lifer* dne. Proti menším chechtákům vynikají i silnějším zobákem s tmavým proužkem, šedě proužkovanou hlavou a zeleno-žlutýma nohama, které jsou ale u mladých spíše růžové.

*první pozorování druhu v životě

Boje lysek černých (Fulica atra) patří k únorovým dnům jako první signály přicházejícího jara.

Pokračujeme po proudu Vltavy a nedaleko covid-odběrového centra koukáme na dvě potápky roháče, které tu byly už včera. Za chvíli už jsme nadohled Štítkovskému jezu, kde ale ještě vysedávají kormoráni, od kterých službu velcí rackové převezmou až později odpoledne. To my ale už budeme jinde. U Dětského ostrova plavou asi dvě stovky poláků chocholaček a u klubu Jazz Dock se dvěma labutěmi husa velká. Postupně se dostáváme až ke staroměstské plavební komoře, kde ale dle očekávání sedí asi tak o 95 % méně racků, než by tu sedělo později k večeru. Na Staroměstském jezu sedí mezi kormorány kromě několika málo velkých racků i jedna volavka popelavá a z Jiráskova mostu si krásně prohlížíme modrooké kavky. Zejména kvůli absenci racků je centrum Prahy poměrně klidné, a tak se brzy vracíme. 

Přistání našeho nejtěžšího letce na hladině Vltavy v Praze.

Z centra Prahy se vydáváme východním směrem. První kratičká zastávka u Malešické spalovny tíženého sokola nepřinesla, druhá zastávka už úspěch přináší. Na zmrzlém Vyšehořovickém hnojišti fouká trochu vítr, který umocňuje pocit zimy. Jdeme podél zapáchající hromady hnoje, načež mě upoutává známý hlas – chocholouš obecný. Za chvíli vidíme jeho hlavičku na vrcholku hroudy, kde něco baští. Karthikovi se podařilo ho vyfotit, ale rychle nám mizí. Kromě něj a pěti kání lesních ale žádné ptáky nevidíme. Než se definitivně vydáváme na východ, zastavujeme se u koroptví, které sedí v zavátém poli celkem blízko silnice. Vychází nám docela pěkně i na fotky. Každé setkání s tímhle ubývajícím polním druhem je svátek a ve sněhu je to ještě větší nezvyk.

Koroptve polní (Perdix perdix) ve sněhové nadílce u Nehvizd.

Najíždíme na dálnici na Hradec a už brzy jsme u Křičeně, kde už se od podzimu zdržují nejvzácnější labutě, které u nás můžete vidět – labutě malé (o kterých jsem psal v předchozím blogu). Na místě, kde jsem je pozoroval já, je pustoprázdno, projíždíme tedy další cesty a přijíždíme ke strništi mezi obcemi Křičeň a Dolany, nad kterým létá několik dravců. Odstavuji co nejbezpečněji auto a vytahuji stativák. Ano – jsou tu dvě káně rousné, a navíc jedna samice pilicha. Nádherní dravci, které u nás uvidíte téměř výlučně v zimě. Oba ptáci jsou pro Karthika úplně noví. O něco dál na poli navíc sedí dva jeřábi popelaví, kteří zde zjevně zimují (v oblasti je jich ještě mnohem více). Říkám si, co asi říkají na ten teplotní marast, který v posledních dnech přišel. Další krátkou zastávkou je hnojiště za obcí Dolany. Tady nám dělá společnost velice krotký konipas bílý, někde na druhé straně hnojiště je ještě jeden. Na poli před námi sedí dobrých 150 corvidů – vran, kavek a havranů a o něco dál pár hus velkých a běločelých. Hejno konopek prohnal krahujec. S lomozem nás obletuje dvojka husic nilských a z uschlé vegetace se ozývají a později se i objevují strnadi rákosní a obecný. No pěkně živo tu je! Děláme ještě jedno kolečko po polích v okolí, ale objevujeme už jenom hejno skřivanů, kterých napočítáme 182. Posledních pár dnů se taková hejna nešťastných tahounů objevují všude po republice.

Konipas bílý (Motacilla alba) na hnojišti u Dolan.

Pomalu míříme k písníkům Oplatil, po cestě nacházíme ještě jednu skupinku koroptví, které jsou teď na sněhu snáze detekovatelné. Oplatilské písníky jsou ale už při pohledu z auta skoro úplně zamrzlé, nevyrážíme k nim tedy příliš optimisticky naladěni, navíc už se připozdívá. Nakonec je ale na Oplatilu II vidět hned po příchodu jedno oko, na kterém jsou chocholačky, lysky, čtyři labutě velké a dva roháči. To podstatné ale přichází na druhém, o něco větším a od nás vzdálenějším oku v ledu. Okem tam vidím sedět tři labutě. Radši ještě nic neříkám, ale po zaměření spektivu už volám na Karthika. Tak tady jsou! Opravdu krásné a elegantní krásky ze severu, trojice labutí malých. Kolem nich je pěkná přehlídka dalších kachen (hoholi, morčáci, kopřivky, poláci) a dalších pět potápek roháčů. Paráda. Labutě se chvíli upravují, ale pak se rozhodují, že budou spát, což jim vydrží až do konce pozorování. Jdeme za hlasy hus a nacházíme menší hejno, které sedí na Oplatilu I. Už se šeří, ale snažíme se zjistit jejich druhové složení. Jsou tu husy velké, běločelé, stranou od nich i dvojice husic nilských. Koukám do hus a najednou na mě blikne oranžová špička černého zobáku. „Karthik! Tundra goose!“ volám na něj. Než se ale podívá do stativáku, husa zastrkuje hlavu do peří. Koukáme do hus dál, ale i když postupně přilétají další, serrirostriska má hlavu stále zastrčenou bezpečně v teple. Až úplně na sklonku pozorování nakonec zase hlavu vytahuje a Karthik ji vidí. Pro něj je to další druh a spokojeně odcházíme, poslední pohled věnujeme labutím malým, které spí na stále se zmenšující díře v ledu. Co asi budou dělat, až to tu zamrzne kompletně? Poletí dál?

Je na čase se vrátit a trochu si odpočinout. V podstatě až doma si uvědomujme, že jsme celý den nic nesnědli, dokonce ani nevypili. Rychle večeříme, ukazuji Karthikovi nějaké ornitologicko-birdrské knihy, plánujeme budoucí výlety za ptáky, které Karthik ještě neviděl, ale celkem brzo jdeme spát, čeká nás brzké vstávání.

Dokumentační záběr labutí malých (Cygnus columbianus) na Oplatilu.

Ráno je překvapivě lehké a bezproblémové. Natěšenost do terénu hravě překonává únavu a přesně včas vyrážíme směrem k Nechranické vodní nádrži, ke které přijíždíme přesně v 7:30. Nejprve samozřejmě vystupujeme po schodech nahoru na hráz, abychom zjistili, kde se zdržují ptáci a jak je přehrada zamrzlá. Obrázek, který se přede mnou objevuje, mě vyloženě šokuje. Nevidím jediný kousek nezamrzlé plochy! Pravda, že v mrazech posledních dnů se to dalo čekat, přesto je nezvyk vidět tak obrovské vodní torzo téměř zcela zamrzlé. Ptáci jsou soustředěni jen do jednoho místa. No a není jich vůbec málo. Na ledu sedí snad 5 tisíc racků a vypadá to, že s nimi i jiné druhy. No vida, tam se musíme dostat.

Kolem silnic je docela živo, spousta kvíčal a hlavně kosů, případně drobnějších ptáků, sýkor, vrabců a pěnkavovitých. Zkoušíme se dostat co nejblíže vodě, to se nám ale při prvních dvou pokusech nedaří – končíme u závor do kempu. Jedeme tedy na „osvědčené“ místo, kde jsme už s kamarády několikrát stavěli. Zjišťujeme ale, že tady je zamrzlá voda kam až oko dohlédne. Nejprve se rozhodujeme, že se pokusíme k hejnu racků dojít, protože je ale postup sněhem dost náročný, brzy se vracíme k autu. Po cestě se však podařilo vidět další nový druh pro Karthika, a to pětici letících turpanů hnědých. Nad ledem proletují několikrát v kruzích, a tak je dobře vidět jejich celkově tmavé zbarvení kromě výrazných bílých loketních letek. Přeletuje nad námi i jedna blíže neurčená čečetka.

Vodní ptáci na nezamrzlém oku nechranické vodní nádrže.

Nakonec tedy parkujeme co nejblíže místa, kde se domníváme, že budou ptáci. Je to stále přes 700 m skrze les, ale co by birder neudělal pro dobré pozorování. Cesta je zapadána 20 cm vrstvou sněhu, navíc se na ní válí spousta spadaných kmenů a větve zatěžkané sněhem se sklání právě tak nízko, aby se skrze ně nedalo projít bez štědré sněhové nadílky za krkem. Se stativákem na rameni to není žádná velká legrace. I tak jsme ale celkem rychle tam, kde jsme být chtěli. Před námi se otvírá pohled na malé oko v ledu, na kterém sedí několik nižších stovek vodních ptáků, včetně asi pěti desítek hus. Racci bohužel už do jednoho odletěli. První pohled do stativáku ale přináší radost – mezi husami velkými sedí dvě bernešky bělolící! Tak to je něco. Rychle volám Karthika, kterému jsem zrovna včera večer vysvětloval, jak jsou u nás všechny bernešky vzácné a že šance, že nějakou jen tak najdeme, je malá. Jejich pozorování si užíváme skoro půl hodiny, kdy se ale postupně spolu se všemi husami (mezi nimi i několik s límci) zvedají a letí na pastvu.

Bernešky bělolící odlétají na pastvu z nezamrzlého oka v ledu na nádrži Nechranice.

Přechod lesem, pozorování bernešek a cesta zpět k autu nám zabrala víc času, než jsme plánovali. Musíme tedy časový harmonogram trochu změnit. Nicméně vzhledem k tomu, že při takhle zamrzlé hladině Nechranice není důvod se domnívat, že plánovaná zastávka na VN Kyjice má vůbec nějaký smysl, se rozhodujeme z Nechranice přejet rovnou na jezero Most. Po cestě nám nad autem přeletuje obrovské hejno hus. Máme kliku – vidíme kam přistávají. Ještě větší klika je, že se nám rychle daří najít místo, odkud se dají docela dobře pozorovat. Je to hejno asi 1500 hus tří druhů – velkých, běločelých a tundrových. Posledních jmenovaných je tu asi nejvíce, což je docela vtipný kontrast proti našemu včerejšímu hledání jedné. Kromě hus kolem nás panuje čilý ruch strnadů, kosů a koňader a nad hlavami nám proletuje několik holubů doupňáků. I po důkladném prohlížení se ale mezi husami žádného překvapení nedočkáváme, a proto pokračujeme dál ku cíli.

Lindušky horské se v zimě stahují na břehy velkých jezer.

K jezeru Most přijíždíme ještě před polednem a hned vidíme tisíce ptáků na nezamrzlých částech jezera. Na hladině jsou to zejména lysky, nicméně hned na první pohled jezeru dominují tisíce velkých racků. Sestupujeme od parkoviště k hladině jezera a vzápětí nás vítají hned tři lindušky horské, které si sedají velice blízko k nám. Štěstí nám přeje i nadále. Hned při prvním prohledávání racků nedaleko na ledě nacházím racka mořského! Druh, který jsem doposud v České republice nepozoroval. Je o něco větší než ostatní racci, a protože jde o dospělce, je okamžitě rozeznán díky černé svrchní straně křídel. Daří se nám k němu dostat i blíže a při důkladném prohlížení si všímáme také velmi mohutného zobáků a růžových nohou. Opravdu pěkný typický jedinec. Pro Karthika jsou kromě lindušek a racka mořského novým druhem i (zde velmi početní) racci stříbřití. Na hladině je kromě lysek i spousta potápek roháčů, vidíme i několik morčáků malých a velkých, samozřejmě hodně hoholů a sem tam i nějaká kopřivka. Nesmím zapomenout jmenovat stovky poláků chocholaček a velkých. Je to pěkná sebranka a moc příjemně se mezi ně dívá, proto také první hodinu a půl neujdeme prakticky žádnou vzdálenost. Musíme zrychlit.

Shromáždění velkých racků na ledu jezera Most.

Dokumentační záběr racka mořského (Larus marinus).

Obcházíme jezero z pohledu od parkoviště proti směru hodinových ručiček. V rákosinách se díváme po bukačovi, na vodě zase hledáme potáplice a vůbec všechno. Zpestřením k vodním druhům je nám lítý souboj ťuhýka šedého s blíže neurčeným pěvcem, který ťuhýk nakonec prohrává. Téměř na protější straně jezera od parkoviště nám přeletuje blíže neurčený dravec a vidíme tu v trávě i dva skřivany polní. Na okraji rákosiny nacházím stativákem místo touženého bukače chřástala vodního, jednoho ze tří, kteří nás ještě čekají dál. Konečně se ukazuje také očekávaný polák kaholka, jsou tu hned dva samci a samice. Mezi racky se daří najít taky další druh – racka žlutonohého, dohromady nakonec hned tři jedince. Pomalu už nás ale čeká zpáteční cesta. Netrpělivě prohlížíme každý kousek rákosiny a hledáme bukače nebo sýkořice. Marně. Cesta nám však ubíhá rychle, každou chvíli nacházíme nějaké morčáky malé nebo kaholky a na závěrečném úseku také čtyři zrzohlávky.

Mix vodních ptáků na nezamrzlé části jezera Most.

Celou cestu je ve vzduchu otázka – kde jsou ty potáplice, co tu ještě včera někdo fotil? A to hned pět jedinců. Při každém pohledu do stativáku čekám, kde se konečně vynoří štíhlá podlouhlá silueta s dlouhým šedým zobákem. Za celou cestu jsem pročesal hladinu dle mého soudu téměř dokonale a stále nic. S potáplicí se tak podvědomě už loučíme. Naposledy stavím stativák a já si dělám legraci, že to je nejlepší čas ji objevit. No a najednou tam je! Krásný vznešený pták je sice docela daleko od nás, přesto se skrze čočky stativáku dá poměrně hezky prohlédnout. Je to krásná tečka za velice povedenými dvěma dny strávenými v zasněžené a mrazivé krajině…       

Samec poláka kaholky (Aythya marila) na jezeru Most.

Dohromady jsme pozorovali za dva dny 77 druhů ptáků, z nichž 12 bylo pro Karthika úplně nových (polák kaholka, turpan hnědý, labuť malá, berneška bělolící, husa tundrová, racek bouřní, racek stříbřitý, racek mořský, moták pilich, káně rousná, potáplice severní, linduška horská) a jeden byl pro mě český lifer (racek mořský). 

Pro doplnění zimní atmosféry doporučuji poslech nového hitu Paula McCartneyho.