Voda, vítr a pěvuška

Několikrát odkládaná výprava s kamarádem Radkem na Sněžku se nakonec uskutečnila 30. června. Předpověď počasí sice nebylo v aplikacích namalované přespříliš optimisticky, nakonec jsme se ale i tak rozhodli výpravu znovu nepřesunout (tentokrát by to totiž téměř jistě znamenalo přesun na další rok) povzbuzeni předpovědí, která slibovala zataženo, mírný vítr a občasné přeháňky, navíc postupné zlepšovaní podmínek směrem k poledni. A tak jsem po třech hodinách spánku (náš včerejší koncert v Litoměřicích znamenal návrat okolo jedné hodiny ranní) vyskočil lehce po půl páté z postele a jal se vykonat nejpotřebnější hygienické úkony a zabalit nezbytné minimum pro horskou výpravu. Beru svoji novou Kowu 8x30, která dočasně nahrazuje rozbitý Vortex 10x50, od přítelkyně si vyprošuji lehčí objektiv Canon 400 f5.6 a balím si optimisticky jeden svetr. Radek přijel přesně v 5:00, tedy jsme připraveni vyrazit. 

Deštivá atmosféra lesů na krkonošských svazích.

První zádrhel nenechal dlouho čekat, parkoviště u lanovky na Sněžku je zavřené, musíme tedy parkovat až v Peci. Maličkost. Co mi dělalo větší vrásky však bylo vytrvalé a nepříjemné mrholení a teploty nižší než by si člověk v triku s krátkým rukávem přál. Poněkud zásadnější čáru přes rozpočet nám udělala tabule u lanovky, která ukazovala provoz pouze na Růžovou horu a na Sněžce vítr 68 km/h. S ohledem na popsané skutečnosti se rozhodujeme pro taktické vyčkávání. Přeci jen čekáme zlepšení podmínek. Nakonec jsme vyrazili o půl hodiny později, a to i navzdory tomu, že se podmínky nezlepšily ani trochu. Na Růžové hoře nás povzbudilo, že nefoukalo zdaleka tak, jak jsme se báli, spíš jen tak pofukovalo. Přeci jen jsme ale ještě chvíli počkali a když se mrholení omezilo jen na občasné menší kapky a 100% vlhkost vzduchu, rozhodli jsme se pro výstup.

Vede cesta dolu nebo nahoru? 

Výhoda špatného počasí byla dvojí - aktivita ptáků byla celkem vysoká, ne toliko aktivita turistů, které jsme za celé dopoledne prakticky nepotkali. Hned co jsme vyšli směrem na nejvyšší vrchol České republiky po turistické cestě, začali se ukazovat a ozývat první ptáci. Prvními ptáky bylo několik čížků, ukázal se i pár hýlů obecných a všude zpívaly pěnice černohlavé. Z postupně se snižujících smrčků, které zvolna nahrazovala kleč, se ozývaly pěvušky modré, zaslechli jsme také krátce jednu parukářku. Společnost nám dělaly i nepříliš plaché pěnkavy. Největší omezení pozorování skýtala mlha, která zahalila do svého náručí veškeré ptáky jen trochu vzdálenější od cesty a omezila nás tak v podstatě výlučně na akustické vjemy. Jak vyšší patro smrčků postupně ustupovalo a dalo čím dál více prostoru porostu zakrslým borovicím, ubývalo i ptáků. Stoupali jsme pozvolna vzhůru a probírali ptáky, i život. 

Linduška luční (Anthus pratensis) nervózně okukuje zřejmě první turisty dne.

Z hluboké debaty nás vyrušilo až zacvakání kosa, který se zvedl jen několik málo metrů od cesty. Nebyl to jen tak ledajaký kos, ale samice kosa horského. Následoval ji o několik sekund později i samec, který se usadil v dohledu. Prohlížím si jeho bílou náprsenku a světle šedé lemování břicha, které dokazuje, že se díváme na jedince poddruhu ssp. alpestris, který je typický pro naše končiny a Alpy, liší se tak od nominátního ssp. torquatus, který se vyskytuje v zonální tundře (a který se nedávno vyskytl v PP Lítožnice v Praze). Moji pozornost následně zaujaly hlasy patřící mladým kosům horským, kteří tu museli být minimálně dva. Za dohledu lindušek lučních se mi podařilo jedno mládě i fotograficky zdokumentovat. Mláďata vydávala vysoké cvrčivé zvuky podobné jednomu z typů varování kosa černého. Mladého kosa horského jsem viděl poprvé v životě. To už nás začaly provázet i varující lindušky luční. 

Kos horský (Turdus torquatus) neboli kolohřivec v mláděcí verzi.

Každým dalším výškovým metrem se ráz vegetace měnil a postupně jsme se dostali až na alpínské bezlesí, které naznačovalo, že vrchol již není daleko. Protože se však měnil nejen charakter rostlinstva, ale i počasí, byl výstup čím dál náročnější - vítr sílil, mlha houstla a teplota klesala. Snažili jsme se rozhlížet po okolí, zda se neukáže jeden z druhů ptáků, za kterým sem jezdí většina ptačích nadšenců - pěvuška podhorní, však bezúspěšně. Lindušky luční mezitím ve zpěvu vystřídaly jejich příbuzné s šedou hlavou a bílým nadočním proužkem - lindušky horské. Nakonec se z mlhy vynořila majestátní silueta konečné stanice lanové dráhy, ze které na nás dopadaly velké a studené kapky vody, jak je vítr srážel z ocelové konstrukce. Na vrcholu jsme využili pohostinnosti místní poštovny. I jako jen velmi příležitostný konzument alkoholických nápojů jsem neodolal v nastalém marastu vábení nápisu "horká medovina" a jeden velký panák jsem si na posilnění před hledáním horských druhů pořídil. 

Někdy to jinak prostě nejde... Pauza od birdingu v poštovně na Sněžce.

Čekání na zlepšení podmínek se ukázalo jako neopodstatněné, proto jsme asi po hodině poštovnu opustili. V okolí vrcholu Sněžky zpívaly ze všech stran lindušky horské, dařilo se nám najít i dvě malá mláďata, nebojácně sedící na kamenech v bezprostřední blízkosti turistických cest. Kvůli skutečně husté mlze pro nás byli všichni ptáci ve větší vzdálenosti než 15 metrů neviditelní, proto jsme se museli pořád spoléhat pouze na akustické vyhledávání a také na obdiv místní květeny. Kromě dominujících odkvetlých konikleců jsme si všimli třeba mochny zlaté, pryskyřníku platanolistého nebo sítiny trojklanné. Na samotném vrcholu jsme narazili kromě lindušek horských pouze na konipasy bílé, kteří se ozývali, občas i ukazovali, z mlhy před námi. 

Jediný pták, kterého jsme si docela prohlédli, protože seděl jen 5 metrů od nás. Linduška horská (Anthus spinoletta)

Přibližně po dvou hodinách strávených na vrcholu jsme se rozhodli zahájit sestup směrem k Úpskému rašeliništi. Už velmi záhy potom, co se nám budovy na vrcholu opět ztratily v mlžném závoji, jsem zaslechl zpěv, který mi nebyl napoprvé povědomý. Po nápovědě z telefonu jsem usoudil, že muselo jít o pěvušku podhorní. Pozorně jsme naslouchali, jestli se nám podaří přes skučící vítr slyšet kýžený hlas znovu. A podařilo se, dokonce se zdálo, že je hlas blíž. Už nebylo pochyb, že jde o druh, za kterým sem míří každý rok mnoho pozorovatelů, kteří touží spatřit tento horský prvek avifauny i na našem území, jinde je totiž setkání s tímto druhem velkou vzácností. V Krkonoších se navíc jedná o nejsevernější místo výskytu této charizmatické příbuzné naší běžnější pěvušky modré. 

mochna zlatá (Potentilla aurea)

Pěvuška nám za chvíli i proletěla několik metrů nad hlavami, usadila se na kamenech na polské straně a opět začala (nebo spíš začal) zpívat ve vzdálenosti tak akorát, abychom dokázali její siluetu alespoň rozlišit. Barvy vidět nebyly ani trochu. Takové přelety nám sameček předvedl asi tři. Velmi intenzivně zpíval i za letu. Podařilo se mi udělat i jednu velmi mizernou fotku a nahrát jeho zvláštní cvrčivý a vrzavý zpěv, uchu českého pozorovatele nepříliš známý. Měl jsem navíc i pocit, že se zpěv ozýval ze dvou míst zároveň, nebylo však možné v nastalých podmínkách tuto domněnku potvrdit.  

Náznak pěvušky podhorní (Prunella collaris).

Dosyta nabaženi pěvuškou jsme se pomalu vydali k sestupu. Vítr byl čím dál horší, chvílemi s námi cloumal tak, že jsem až udělal neplánovaný krok stranou jeho směrem. Viditelnost se měnila od špatné po příšernou a slunce nás také příliš neohřálo. Když se nám podařilo dostat do sedla k polské chatě, šli jsme k Úpskému rašeliništi už spíše z povinnosti. Byla by škoda nezkusit návštěvu krkonošských modráků, když už jsme tady. Dle očekávání se nám ale nic moc dalšího nepodařilo ani slyšet, natož vidět. Potěšila nás krotká pěvuška modrá, která se nechala i nafotit tak, že jsou i navzdory mlze vidět nějaké barvy, na rašeliništi se také odněkud z šedé opony ozývaly čečetky. Přešli jsme lávky jednoho z našich nejznámějších rašelinišť tam a zpět a shodujeme se, že to nemá  dál cenu. Alespoň tu krásně kvetly orchideje, jejichž krásu neskryje žádné počasí. Sestoupili jsme pomalu Obřím dolem a ve zlepšujícím s počasí jsme se snažili zaslechnout alespoň skrytého obyvatele horských smrčin, budníčka zeleného. Ten se nám ale rozhodl pro tentokrát nezazpívat a tak jsme opustili les bez něj, stejně jako jsme bez něj opustili Krkonoše. 

Vstavač Fuchsův (Dactylorhiza fuchsii) na Úpském rašeliništi.