Rowi, fantom lesa v Okaritu

Ač by mě nikdy v životě nenapadlo, že taková situace nastane, stojím po tmě v lese na západním pobřeží Jižního ostrova na Novém Zélandu, konkrétně asi patnáct minut jízdy od malé vesničky Okarito. Přestože kromě komárů bzučících kolem mého klobouku s moskytiérou a občasných výkřiků tuiho zpěvného (Prosthemadera novaeseelandiae; endemického ptáka Nového Zélandu) je kolem ticho, nejsem tu sám. Spolu s několika dalšími přírodními nadšenci a naším průvodcem Ianem se snažíme koordinovaným úsilím uskutečnit téměř nemožné; zahlédnout ve volné přírodě jednoho z nejvzácnějších ptáků na světě, kiviho okaritského (Apteryx rowi), také známého jako rowi. Foťáky nejsou povoleny, dokonce ani telefony a další elektronická zařízení, proto tento blog bude poněkud odlišný od ostatních, neboť vám kiviho neukážu. To, co jsme viděli, zůstává pouze v mojí hlavě.

Okarito Kiwi Sanctuary, jediné místo na světě, kde žije rowi, neboli kivi okaritský.

Začalo to už před nějakými dvaceti dny, kdy jsem se vydal na opačný konec světa pozorovat ptáky s kamarádem Jakubem. Od té doby jsme při putování Austrálií viděli více než tři sta druhů opeřenců. Zážitky na celý život, které se pokusím v některém z dalších příspěvků podrobněji zapsat, ale vzhledem k časové náročnosti projít přes jedenáct tisíc pořízených záběrů a upravit některé z nich, nevidím jako příliš reálné podrobné sepsání celé cesty. V tuto chvíli jsem se rozhodl podělit se s vámi alespoň o ten nejsilnější zážitek, který jsme prožili, a který na fotkách zaznamenán není.

Navzdory tomu, že kivi patří k nejznámějším ptákům na světě, spatřit ho na vlastní oči se podaří jen stěží. Podle dnešní systematiky existuje pět druhů kiviů (Owenův, Haastův, Okaritský, hnědý a jižní), těchto vzdálených bratranců kasuárů, emuů, nanduů a tinam. To, že všichni žijí na Novém Zélandu a jsou nelétaví, patří do základů všeobecného vzdělání. Jak kivi vypadá, by pro čtenáře mého blogu bylo jistě zbytečné zdlouhavě popisovat; na pár kliknutí si navíc lze vyhledat stovky obrázků. Co by už mohlo některého čtenáře překvapit, je to, že kivi snáší v poměru k tělu největší vejce ze všech ptáků. Dospělá samice kiviho okaritského váží maximálně tři a půl kilogramu, přičemž vejce, které klade, má okolo čtyř set gramů. To je jako kdyby žena vážící 65 kilogramů porodila dítě o váze 7,6 kilogramu!

Hlasy tuiho zpěvného, pěvce endemického pro Nový Zéland, doprovázely soumrak v rezervaci.

V pralese Okarito, kde se kivi okaritský vyskytuje na deseti tisících hektarech v počtu přibližně šesti set jedinců, jsme se ocitli večer 22. října 2024. Prvním úkolem bylo najít základnu Okarito Kiwi Tours, kterou zde provozuje Ian Cooper už od roku 2006. To se nám dařilo snadno - auto polepené samolepkami kiviho, stojící před jedním z mála domečků v maličké vesnici, nelze přehlédnout. V útulné kanceláři, ozdobené mnoha podobiznami kiviho, se setkáváme s Ianem a malou skupinou lidí, se kterými se dnes pokusíme spatřit nejvzácnější druh ptáka, jaký jsme já nebo Jakub dosud pozorovali. Do lesa nesmíme kromě jiného brát šustící oblečení, proto mi Ian půjčuje jinou bundu. Začíná krátký brífink. Ian má všechny kivi v okolí pojmenované a ví přesně, co zrovna dělají; zda sedí na vejci, čekají na kladení nebo mají potomka. Kivi okaritský je na rozdíl od kiviho Haastova (kterého jsme den předtím slyšeli v horách Arthur's Pass) teritoriální a lze tak dobře zmapovat jednotlivé ptáky. Jedinci se navíc dožívají velmi vysokého věku, takže je v jejich teritoriích najdete po mnoho let za sebou. A samci mají na sobě vysílačky...

Jak se blíží soumrak, přesouváme se auty asi patnáct minut od Ianova domu do srdce lesa. Od aut je to ještě pár minut pěšky, než se dostaneme do teritoria. Ian zastavuje u ptačího trusu na cestě a ukazuje nám, jak poznat, že je to pobytová stopa kiviho. Je výrazně cítit po amoniaku. Jiný ptačí trus prý takto nesmrdí. Prima vědět! V následujících minutách probíhá něco, co by mi nejspíš připomínalo branné cvičení, kdybych někdy nějaké zažil. Učíme se chodit v řadě za sebou tak, abychom se po tmě co nejsnáze přesouvali, až někdo kiviho uslyší. Rozdělujeme se také do podskupinek, většinou do dvojic, já jsem v trojici. Jeden ve skupině vždy dostává vysílačku, ostatní jsou vybaveni baterkami. Praxe je taková, že pokud někdo uslyší kiviho, jak se krmí vedle cesty, buď zamlaská, aby přitáhl pozornost ostatních ve své skupině, nebo pokud má vysílačku, zavolá ostatní skupiny. Pokud vysílačku nemá, přivolá svého zodpovědného radistu, který zprávu zprostředkuje. Takto rozdělené nás Ian postavil v pravidelných rozestupech po cestě protínající teritorium kiviů. Trochu mě znervózňuje, když mi Ian říká, že mě schválně dal na místo, kde je velká šance, že se kivi objeví; jde o malou stroužku s kamením, kde prý mají ve zvyku cestu překonávat.

Jediný kivi, kterého jsme si vyfotili, byl ten na ceduli upozorňující na jeho výskyt.

Les utichá a halí se do tmy. Kolem se začínají rozléhat hlasy sovky ostrovní (Ninox novaeseelandiae), dalšího endemita Nového Zélandu. Začínají také masivní nálety komárů, ale já naštěstí nemám holý ani centimetr kůže. Stojím tam v tichu a napínám uši dopředu. Dlouho se nic neděje. Říkám si, jaké je štěstí, že se tento druh dožil současnosti. V minulosti byl téměř vyhuben, zejména kvůli nepůvodním predátorům, především hranostaji (Mustela erminea), který způsobil hnízdní úspěšnost kiviů pouhých 5 %. Proto se vláda Nového Zélandu rozhodla odebírat jejich vejce, odchovávat mláďata do velikosti přibližně 1200 gramů a až poté je vypustit zpět do jejich domoviny. Zároveň v oblasti probíhal velmi intenzivní eradikační program nepůvodních predátorů. Díky těmto praktikám se podařilo kiviho zachránit a ze zbývajících 160 jedinců v devadesátých letech dostat populaci na současných šest set. Podle Iana je v současnosti úspěšnost kiviů v jejich přirozeném prostředí dostatečná na to, že se jejich vejce již neodebírají. Úctyhodný výkon ochranářů.

Netrvá to dlouho a rozezní se vysílačka. Je to Ian. Volá nás všechny k sobě s tím, že si máme pospíšit. Já to k němu mám skoro nejblíž, Jakub naopak nejdál. Když se shromáždíme, noříme se opět do úplného ticha. Najednou slyšíme škrábání a šustění v křoví před námi. Tak tohle je ten zvuk kiviho sbírajícího potravu. Teď už jen, aby se ukázal. Se zatajeným dechem čekáme, ale zdroj zvuku se pořád drží v křoví. Ian nakonec usuzuje, že se musíme přemístit tam, kde jsem předtím čekal já. Tahle sázka na nejistotu se daří. Opět chvíle skoro bez dýchání napětím. Najednou Ian rozsvěcí červenou baterku. A je tam! Samice kiviho Rico se objevuje na okraji cesty ve stroužce. Chvíli se rozhlíží a pak celkem legračně přebíhá cestu. Celé to setkání trvá asi deset vteřin a kivi je zase pryč. Ian si nás pak bere stranou a říká, že to zřejmě je to nejlepší, v co můžeme ten den doufat. Nechtěl nám to prý říkat předem, ale s předchozími dvěma výpravami kiviho neviděli, i když ho hledali až do jedné ráno. My můžeme jet domů šťastní již v devět večer. A šťastní rozhodně jsme.

Šťastní účastníci po výpravě. V pozadí na tabuli mapa teritorií kiviů.
Zleva Honza Grünwald, Ian Cooper (průvodce), Honza Rychlý, Jakub Macháň (vedoucí naší výpravy).