Rowi, fantom lesa v Okaritu

Ač by mě nikdy v životě nenapadlo, že taková situace nastane, stojím po tmě v lese na západním pobřeží Jižního ostrova na Novém Zélandu, konkrétně asi patnáct minut jízdy od malé vesničky Okarito. Přestože kromě komárů bzučících kolem mého klobouku s moskytiérou a občasných výkřiků tuiho zpěvného (Prosthemadera novaeseelandiae; endemického ptáka Nového Zélandu) je kolem ticho, nejsem tu sám. Spolu s několika dalšími přírodními nadšenci a naším průvodcem Ianem se snažíme koordinovaným úsilím uskutečnit téměř nemožné; zahlédnout ve volné přírodě jednoho z nejvzácnějších ptáků na světě, kiviho okaritského (Apteryx rowi), také známého jako rowi. Foťáky nejsou povoleny, dokonce ani telefony a další elektronická zařízení, proto tento blog bude poněkud odlišný od ostatních, neboť vám kiviho neukážu. To, co jsme viděli, zůstává pouze v mojí hlavě.

Okarito Kiwi Sanctuary, jediné místo na světě, kde žije rowi, neboli kivi okaritský.

Nelajkujte fejky! Umělá inteligence a focení ptáků

Tu situaci zažívám skoro denně. Na sociální síti (nejčastěji Instagramu) na mě vyskočí neskutečně dobrá a neobvyklá fotografie ptáka. Může to být vlha vyfocená s kořistí v zobáku tak blízko, že nejde uvěřit, že se autorovi podařilo tak blízko dostat, může to být tropický druh ptáka, který neznám a vymyká se všem jiným. ,,Jak to sakra dokázal?" zněla by v minulosti první otázka, případně probuzená zvědavost, co že to je za druh, který mě tak překvapil. Dnes mě okamžitě napadne, zda nesleduji dílo umělé inteligence (dále jen AI z anglického artificial inteligence). Je to smutné. Místo obdivování schopných lidí za aparátem hloubat nad tím, zda vás někdo nechce podvést. To je ale realita dnešních sociálních sítí. A problém má hned několik vrstev. 

Obrázek vygenerovaný AI z jedné Facebookové stránky. Moji sledující snad poznají, že lindušky (nebo co to má být) svá mláďata na zádech rozhodně nenosí. Za povšimnutí stojí i to, že pták má na jedné noze o prst navíc. Realita je však taková, že tisíce lidí mají pocit, že takto to v přírodě normálně vypadá.

Jak jsem (konečně) vyfotil uralku

Všechny druhy ptáků, které pozoruji, se snažím mít vyfocené. Ne vždy se to podaří. Jedním z těch druhů, kde jsem měl ještě velké mezery, je puštík bělavý (Strix uralensis). Nedařilo se mi s ním, přestože jsem se v oblasti jeho výskytu potloukal hodně často a několikrát jsem i vyloženě cílil po jeho nálezu. Výsledkem bylo jedno pěkné pozorování, leč na úctyhodnou vzdálenost a za špatného světla, jedno pozorování za téměř úplné tmy a pět pozorování, kdy jsem ptáka jen slyšel. Puštík bělavý je naše druhá největší sova a vyskytuje se na našem území pouze na Šumavě, v Beskydech, Bílých Karpatech a v Jeseníkách. Na Šumavě přitom v minulém století zcela vymizel, aby se díky snaze ochranářů o pár desetiletí později vrátil. Do Volar jsme zamířili za víkendovým odpočinkem a řekli jsme si, že by nebylo špatné se po bájné šumavské sůvě podívat.

Puštík bělavý (Strix uralensis) na lovu.

Dvaadvacet hodin s ptáky v Praze

Pravidelní návštěvníci mého blogu a ptáčkařská komunita jistě znají pojem Global Big Day. Jde o den, kdy se nadšenci po celém světě snaží během jednoho kalendářního dne pozorovat co nejvíce druhů ptáků. U nás začala tato akce nabývat na oblibě zejména když větší počet pozorovatelů ptáků začali zadávat svá pozorování do globální databáze eBird. Právě Cornell Lab of Ornithology totiž tuto akci pořádá a obvykle ji vyhlásí na první nebo druhou sobotu v květnu. Letos termín padl na sobotu 11. května. Já se mohl v tomto roce plně účastnit po dlouhých třech letech, předchozí dva roky mi totiž do termínu padly pracovní povinnosti. Vybrat podobu, jakou strávím tento svátek ptáčkaření, mi trvalo poměrně dlouho. Nakonec jsem se ale rozhodl pro něco, co mi vrtalo hlavou již dlouho, a to celodenní pozorování ptáků na území Prahy jen za použití MHD a vlastních nohou. 

Naše Big Day parta na Lítožnici. Zleva já (Honza Grünwald), Jáchym Tesařík, Richard Selix.

Poznámky z terénu: Jak jsem chytil výrečka

Výreček malý (Otus scops) je naše nejvzácnější hnízdící sova. Přes naše území nicméně protahuje ve větším počtu, než se dříve myslelo, což jsme se dozvěděli díky snaze kroužkovatelů, kteří se pokouší s větším či menším úspěchem v noci nalákat hlasovou přehrávkou tento druh do ornitologických sítí. 

Canon 200-800: Vysněný ptáčkařův objektiv?

Před několika měsíci spatřil světlo světa nový objektiv Canon RF 200-800 f6.3-9 IS USM, který rozvířil vody zejména u fotografů ptáků. Zoom objektiv pro full frame fotoaparáty s dosahem 800 mm tady totiž ještě nebyl, natož v relativně rozumné cenové relaci (alespoň pokud vím). Měl jsem to štěstí si před několika týdny tento objektiv na pár dnů vyzkoušet a velmi rád se podělím o poznatky z jeho používání. Pro ty, kdo jsou nedočkaví celkového zhodnocení; jsem opravdu nesmírně potěšen! V rámci objektivů Canon by fotograf ptáků v poměru cena/výkon asi hledal lepší objektiv marně, snad jedině podstatně levnější Canon RF100-400. Pojďme to ale probrat podrobněji. 

Na Linec! Za potáplicí žlutozbou

Už je to zase tady. Budík dlouho před rozedněním, rychlá a sporá snídaně, odjezd směrem na jih. Po cestě se ještě zastavuji pro dva stejně bláznivé souputníky a vydáváme se na cestu, která potrvá tři a půl hodiny a na jejím konci doufáme, že uvidíme nic jiného než jednoho konkrétního opeřence. Sakra vzácného opeřence. Pro většinu lidí, a to i v rámci ptáčkařské komunity, naprosto nepochopitelná pošetilost, které se ale jednou za čas neubráním. Vyrazili jsme za ptačí obdobou torpédoborce, severskou kráskou potáplicí žlutozobou, která se už několik týdnů plaví na hladině jedné přehrady nedaleko rakouského města Enns. 

Potáplice žlutozobá na přehradě Ennstau Thaling.