(Nejen) Za modráčky tundrovými do Krkonoš

Slavík modráček tundrový je poddruh slavíka modráčka s arkto-alpínským rozšířením, který se od (u nás běžnějšího) slavíka modráčka středoevropského pozná podle toho, že má místo bílé skvrny na své modré hrudi skvrnu červenou. Pokud chcete tohoto charismatického pěvce u nás zahlédnout, musíte se vydat na vysokohorská rašeliniště v Krkonoších, kde se udržuje jediná populace tohoto poddruhu u nás. Největší šanci máte na turistickém chodníčku, který vede skrz Úpské rašeliniště, kam jsme se vydali letos i my. Kromě modráčků je po cestě možné vidět další horské speciality, počínaje běžnými linduškami lučními a čečetkami tmavými, přes méně běžné kosy horské a hýly rudé, až po vzácného budníčka zeleného (ten vyhledává jehličnaté lesy v nadmořské výšce od 900 do 1100 m.n.m). Jak se nám dařilo? Čtěte dále…

Oku lahodivý výhled po východu slunce od Výrovky.

Na pár vteřin otvírám oči z nějakého bláznivého snu, který záhy zapomínám. Opět se snažím usnout, ale můj plán zhatí souzvuk hned dvou budíků. Hodiny na našich chytrých telefonech totiž právě přeskočily na 3:00. V pokoji jsme tři – já, Kuba a Tom. Všichni jsme docela čiperní, Kuba si jde udělat kafe a já čistit zuby. Osazenstvo vedlejšího pokoje – Honza a Ondra – už tak čiperně nevypadá, Honzu se snažím probrat neomalenými vtípky z našeho oblíbeného filmu Borat, nicméně na dalších pár minut ještě bez úspěchu. Jsme v Náchodu a přespávali jsme u Kubových rodičů, kteří nám poskytli přístřeší před naší velmi hekticky naplánovanou výpravu – ještě včera jsme moc nevěděli, kdo a kam vlastně jedeme. Teda alespoň na to, že jede i Tom jsem přišel až když jsme se sešli. Každopádně jsme se přes kratičkou zastávku na Rozkoši dostali až sem a teď ve 3:20 vyrážíme na severozápad.

Parkovací lístek v Peci pod Sněžkou si vyzvedávám asi o hodinu později, tedy ve 4:20. Překvapuje nás množství zaparkovaných aut směrem k lanovce a parkujeme nakonec docela daleko od ní. Než se nám podaří úspěšně přezout a nabalit vše potřebné, utíkají cenné minuty a krajina kolem nás už se definitivně probouzí. Z Úpy je slyšet konipas horský, dokonce i skorec se krátce ozve. Vyrážíme těsně před půl pátou. Kolem nás zpívají běžní ptáci jehličnatého horského lesa – šoupálci dlouhoprstí, králíčci obou druhů, červenky, pěnkavy, sem tam i střízlík. Zanedlouho se odpojujeme doleva od asfaltky po turistické trase směrem na Richtrovy boudy a Výrovku. Přibývá pěvušek, červenek, brzy se ozývají i budníčci větší, lindušky lesní. Nad hlavami nám létají křivky v malých hejnkách a dávají o sobě vědět i čížci.

Kuba modelem při výstupu na Výrovku.

Na Richtrovy boudy přicházíme už celkem udýchaní. Na pastvinách vyhlížíme první kosy horské, ale marně. Jsou tu jen dvě straky, zpívá rehek zahradní a konipas horský. Na jedné z tyčí u cesty sedí kukačka a po silnici před námi pobíhá i konipas bílý. V trávě už jsou zlaté paprsky slunce, které klouže výš a výš, zatímco se chystáme zdolat další kus kopce po cestě na Výrovku. Pomalu ubývá vysokých smrků a objevuje se první kleč. Když konečně přicházíme k Výrovce, je už skoro šest hodin. Usedáme na lavičky a chvíli se kocháme výhledem na krajinu zalitou ranním sluncem, které zatím vypadá nevinně, ale přesto se raději mažeme opalovacím krémem v předtuše krušného odpoledne. Zatím z boudy za námi zpívá rehek domácí a přeletují nás první z mnoha čečetek, které dnes uvidíme.

Naše téměř kompletní sestava (Ondra Boháč za fotoaparátem). Zleva: Kuba Macháň, Honza Studecký, Honza Grünwald a Tomáš Oplocký. V pozadí chata Výrovka.

S Kubou jdeme kousek na západ od Výrovky, ale nic nového tam není, tak se vracíme a vyrážíme směrem na Luční boudu. Potkáváme první turisty, když konečně vidíme jeden z druhů, za kterými jsme sem přišli – kosa horského. Je to samec, který si sedá do kleče daleko od nás. Jdeme tedy dál a zanedlouho vidíme dalšího kosa, tentokrát samici. Mezitím se z menších listnatých stromků níže pod svahem nese nezaměnitelný zpěv hýla rudého, pro mě teprve druhé pozorování v životě. Původce ale nemůžeme najít. Zatím se kolem nás rozezpívává několik lindušek lučních i horských. Létají ve svých typických trajektoriích vysoko nad námi a potom se snáší klouzavým letem zpět na zem nebo na vrcholky klečí. Nejvíc si nás získal samec kosa horského, který sbírá potravu nedaleko od cesty. Pozorujeme a fotíme si ho, i když nám moc šancí na pěkné záběry nedává.

Samec kosa horského (Turdus torquatus).

Překonáváme Luční horu a před námi se otvírá výhled na louky obklopující Luční boudu a vidíme i cíl naší cesty – Úpské rašeliniště, domov jediné české populace slavíka modráčka tundrového. Jdeme po cestě dolů k boudě, když vedle cesty přistává nějaký pták – celkem rychle přicházíme na to, že je samec bělořita šedého. Odněkud zpívá další hýl rudý, ale opět netušíme odkud, kolem létají desítky lindušek lučních a nad Luční boudou poletují desítky jiřiček a pár rorýsů. Když dojdeme k budově, kluci odpočívají a snídají na lavičkách, zatímco já se snažím fotit vzdušné akrobacie jiřiček, protože chci doplnit svoji sbírku ptačích fotografií o nejvýše položené hnízdiště jiřiček u nás. Kolem boudy pak prochází dva ornitologové s kroužkovatelskou výbavou a psem. Rozpoznáváme v nich přední české odborníky na tundráky. Po chvíli se vydáváme za nimi po chodníčku mířícím na rašeliniště.

Bělořit šedý (Oenanthe oenanthe) sbírá potravu na okraji cesty.

Pták roku jiřička obecná (Delichon urbicum) vyhání mladého samce rehka domácího (Phoenicurus ochruros) z posedu na okraji střechy Luční boudy.

Ondra ukazuje svůj postřeh, když se mu podaří objevit bekasinu otavní v trávě asi 100 metrů od cesty. Chvíli ji pozorujeme a fotíme. Já u ní stojím o něco déle, ale když se ukáže, že se opravdu k žádné akci nechystá, mířím za klukama, kteří se mezitím zastavili a soustředěně někam koukali skrz svou optiku. Nemusím ani chodit k nim, abych zjistil, co je v jejich zájmu – na jednom ze smrčků sedí a prozpěvuje modrák. Jeho zpěv je nezvyklý, míchá do něj zejména imitaci čečetek a tak si říkám, že to by mohl být opravdu tundrák. V Kubovu stativáku je červená skvrna krásně vidět a tak příliš nepochybujeme. Já a Kuba ho nějakou dobu sledujeme a kluci jdou napřed. Krátce se setkávají i s kroužkovateli, ale než dojdeme na místo i my, už jsou výzkumníci mimo cestu a jdou vstříc prvnímu odchytu. Mezitím prý kluci viděli dalšího modráka celkem zblízka, ale po našem příchodu už se neukazuje. Docela dlouho stojíme na začátku chodníčku a koukáme kde co lítá. Zatím ještě nechodí moc lidí, a tak jsme kromě kroužkovatelů na lokalitě sami. Kolem létají všudypřítomné lindušky luční, desítky čečetek a opět se k nám z velké dálky nese zpěv hýla rudého. Kuba hlásí, že ve velké dálce vidí skrz stativák prvního z tundráků, který stále intenzivně zpívá na stejném místě. Honza objevuje další bekasinu otavní, která po chvíli i zatiká.

Skvěle ukrytá bekasina otavní (Gallinago gallinago) na louce poblíž Luční boudy. 

Zlatý hřeb naší výpravy - slavík modráček tundrový (Luscinia svecica svecica). Fotka strašlivá, radost veliká. 😊

Zevlování na chodníčku nám jde skvěle, přesto se ale rozhodujeme po nějaké době prohlédnout alespoň zbytek rašeliniště přístupný pro veřejnost. Na druhé straně chodníčku nacházíme dalšího modráčka, který vypadá taky dost tundrově a je o něco blíž, takže si ho už i dokumentačně fotím. Ondra s Tomem si fotí čečetku, která staví zřejmě staví hnízdo poblíž turistické stezky. Přidávám se k nim a v tu chvíli přilétá další krásně vybarvený sameček jen pár metrů od nás. Vůbec se nebojí. Konečně taky vidíme krásně vybarveného samce hýla rudého, který vytváří krásnou kompozici se Sněžkou na pozadí. Světlo ale už stojí za nic, takže je z toho jen vzpomínkový dokumentační obrázek na kartě.

Fotografie hýla rudého (Carpodacus erythrinus) velmi dokuentačního charakteru. Je to moje vůbec první fotka tohoto druhu.

Čečetka tmavá (Acanthis cabaret) je jedním z nejběžnějších obyvatel Úpského rašeliniště.

Vracíme se na původní zevlovací místo. Letošní „big year“-ista Tom se od nás odpojuje a jde vyšplhat na nejvyšší horu naší země, aby se pokusil najít pěvušku podhorní na jediném místě, kde se dá v ČR docela spolehlivě najít. My se rozhodujeme strávit dobu, po kterou se bude drápat nahoru a potom zase dolu, čekáním na pěkné pozorování tundráka. Sedíme na chodníčku, svačíme a už po několika minutách vidíme včelojeda. Nad Sněžkou krouží sokol. Jinak je vše v normálu jako předtím, jen slavíci už nezpívají. Trochu nás překvapuje brhlík, kterého nejdřív slyším a Kuba ho poté vidí zaletovat do kleče. Toho bychom tu fakt nečekali… Další z druhů, které bych na rašeliništi v nadmořské výšce okolo 1300 m.n.m. moc nečekal je zpívající pěnice hnědokřídlá.

Jedna z mnoha desítek lindušek lučních (Anthus pratensis), které nás provází po celou dobu, kterou trávíme na rašeliništi.

V rekordním čase se Tomáš vrací, ale s nepořízenou. Tak to holt někdy s ptáky bývá, právě díky tomu je to ale tak skvělý koníček. Pomalu se balíme a vyrážíme směr Obří důl. U Slezského domu přicházíme poprvé do styku s opravdovým davem turistů a bohužel takové davy budeme potkávat už celou cestu k autu. Zkrátka je to jeden z nejnavštěvovanějších turistických cílů u nás a podle toho cesta na Sněžku vypadá. To ale vůbec neznamená, že není na co koukat. Vedle cesty nahoře kousek od Slezského domu kvetou koniklece bílé, o pár set metrů níž u vodopádu i masožravé tučnice obecné. Na cestě se páří dvě (zatím) blíže neurčené majky, které po vyfocení raději přendávám o kousek vedle mimo cestu. Lidé příliš pod nohy nekoukají a říkám si, že by byla škoda, aby takoví pěkní brouci přišli k úhoně zrovna v nejlepším.

Koniklec bílý (Pulsatilla alpina)

Fialově kvetoucí masožravá tučnice obecná (Pinguicula vulgaris)

Na pasece, kde jsem během svého velkého roku viděl (a hlavně slyšel) poprvé a doposud naposledy v životě budníčka zeleného, se navíc Ondrovi daří zaslechnout – hádejte koho – budníčka zeleného. Slyší ho i ostatní kluci, jen já se cítím jako hluchý – dělám si kolem uší „kelímky“ z dlaní a mířím je směrem, kam ukazují. A nic. Najednou se ozve krásně zřetelný svistot budníčka zeleného z úplně jiného směru. No vida, asi druhý pták! Ten zpívá přímo nad cestou a skoro všichni si hlas nahráváme na telefony. Než se nám ho podaří spatřit, hlas utichá a už se neozývá, natož aby se nám ukázal.

Tady jsme slyšeli budníčka zeleného (Phylloscopus trochiloides).

Čeká nás už jen celkem nezáživná cesta k autu a pak krátká porada co s časem, který nám zbývá, než se budeme muset rozloučit. Nakonec se rozhodujeme pro twitch na lejska malého u Vrchlabí, na kterého nám dal tip Kubův kamarád Kuba. Parkujeme za závorou, kterou nám zvedá hlídač. Nejdřív jsme mysleli, že budeme něco platit, ale nakonec se ukazuje, že závora tu je asi z jiného důvodu, který nám ale zůstává utajen. Každopádně vyrážíme vstříc našemu nejvzácnějšímu lejskovi. Jdeme asi 450 metrů po betonové silnici podél potoka a na místě, které nám Kuba popsal, jdeme do svahu. Po asi dvou stech metrech se usazujeme a čekáme, zda se prozradí. Dlouhé minuty se neozvývá nic a pak se začíná ozývat blížící se bouřka. A jéje. Čekáme dál, ale pořád se nic neděje. Zkouším tedy krátkou hlasovou provokaci. Chvíli to vypadá, že ani to nezabere, ale nakonec se nad námi ozve typické sykavé volání a objevuje se malý ptáček s červeným hrdýlkem, docela vysoko, ale zato přímo nad námi. Sameček lejska malého si nás chvíli prohlíží a my jeho. Má něco v zobáčku, takže tu nejspíš má blízko dutinu s mláďaty. Asi minutu skáče ve větvích buků a pak si letí svou cestou. Krásná tečka za úspěšnou výpravou na sever naší republiky.   

Lejsek malý (Ficedula parva) je nenápadný a velmi vzácný obyvatel starých bučin.

Biotop lejska malého.