Ornitostretnutie na Senianských rybníkách

Když jsem s ptáčkařením začínal, byl jsem úplný samotář. Nikdy mě ani nenapadlo, že bych mohl ven vyrážet s někým, kdo by měl do pozorování opeřenců stejné zaujetí, jako mám já. Asi každý, kdo s ptáky začal si zažil ten pocit, že je tato záliba výspou nějakých podivných samorostů, kterých je jako šafránu. Což mi přijde nepochopitelné - co je divného na sledování ptáků a co je naopak normálního například na sledování jakýchsi lidí, kteří před námi prostřednictvím televizní obrazovky šťouchají do černé placky? Jak jsem postupně zabředával víc a víc do naší birderské komunity, zjistil jsem, že ptáčkařů je kolem vlastně docela hodně a přišla první seznámení. Postupem času jsem si kolem sebe vytvořil bublinu, ve které je mi nejlépe a s touto bublinou, obsahující několik stejně starých a jednoho nepatrně staršího birdera, teď pravidelně vyrážíme na různá místa objevovat krásy ptačího světa. Nutno podotknout, že samozřejmě mezi blízké přátele-birdery patří i spousta dalších lidí, kteří to určitě dobře vědí. Podobně jako naše parta, které říkáme spíš z legrace "Serious birding", se zformovala i podobná skupina mladých lidí na Slovensku, tzv. Young birders Slovakia. Po delší době vzájemného sledování na sociálních sítích nás napadlo tyto dvě party seznámit osobně. Slovo dalo slovo a už jsme vymýšleli nejlepší místo pro setkání. Rozhodnutí nakonec padlo na legendární Avescentrum Senné a to i přes téměř 750 km dlouhou cestu, která nás od něj z Prahy dělí. Termín se musel přizpůsobit otevření hranic v souvislostí s koronavirovou krizí a nakonec padl na 2.-5. července. 

Z Úval s Kubou vyrážíme asi ve čtvrt na deset, abychom se asi o půl hodiny později sešli s ostatníma klukama. Ve stejné sestavě jako před asi dvěma týdny do Krkonoš vyrážíme na dlouhou trať až ke hranicím Slovenska s Ukrajinou. Cesta se mi vleče, protože nemám rád cestu na Olomouc vrchem, i když musím uznat, že se přeci jen z okna kouká líp, než na monotónní a udrncané D1. Do hanácké metropole se dostáváme na oběd. Odtud naše cesta pokračuje přes Beskydy do Žiliny a pak se teprve dostáváme na slovenskou D1 a přes Poprad až do Michalovic, kde už se nám skoro nechce věřit, že jsme opravdu po dvanácti hodinách skoro v cíli. Po cestě jsme viděli nespočet hnízdících čápů bílých a tři orly křiklavé, což byla předzvěst nadcházejících, na ptáky velmi bohatých, dvou dnů. 

Přijíždíme k bráně do Avescentra v Senném a vítáme se s našimi hostiteli. Chceme ještě využít zbytku světla abychom si obhlédli legendární lokalitu alespoň z pozorovací věže hned za Avescentrem. Je tu spousta volavek červených, bílých, stříbřitých, kvakoši, pár kolpíků a další běžnější druhy ptáků. 

Následuje uvítací večeře, o kterou se postarali Tomáš Ličák a Matej Repel a která nám po dlouhé a nepohodlné cestě přijde velmi vhod. 

Klábosíme asi do půlnoci za doprovodu pískajícího výrečka. 

První chvíle v Avescentru Senné a přilehlé pozorovatelně.

Po noci, během které mě pohryzalo asi 20 komárů, je budík skoro vysvobozením. Konečně terén! Venku je krásně a nad Avescentrem proletuje nespočet volavek bílých a stříbřitých. Rozespalýma očima koukám na malé siluety a říkám si, že mi na nich něco nesedí. Jdu se radši zeptat místních kluků, jestli tu občas mívají Bubulcusy - volavky rusohlavé. Kluci na mě koukají jako bych spadl z višně a říkají, že to by byla mega rarita. Během dne si ze mě kvůli tomu dělají srandu. :-) Chvíli trvá, než se všichni najíme a obujeme, ale brzy už stojíme na první pozorovatelně. Ozývá se stráček, cvrčilka zelená, žluva a běžné druhy pěvců. Naše tempo je zpočátku velmi odpočinkové. Vše je tady pro nás nové, tak se loudáme, všechno zkoumáme a fotíme. Na louce kvete nespočet rostlin a na dvou z nich sedí bramborníčci hnědí. Někde varuje i bramborníček černohlavý. Přicházíme k první vodě dne a hned pár metrů před námi se zvedá krásná volavka červená a o chvilku později i bukáček malý. Kulisa rákosníků proužkovaných nás doprovází při prohlížení posekaných polí, na kterých sedí desítky volavek. Létá tu i moták pochop, kterého žene čejka chocholatá. Odcházím trochu stranou a vidím samici ťuhýka s kroužkem. Proletuje tu i několik kolpíků. 

Rišo a ostatní nás trochu popohání, s tím, že pokud zachováme dosavadní tempo, budeme tu minimálně do večera. Pokračujeme tedy k další pozorovatelně. U cesty varuje slavík a nad hlavami proletují velcí rackové, a samec čírky modré, který se hlasitě ozývá. 

volavka červená (Ardea purpurea)

Přicházíme na pozorovatelnu Ostrovik, ze které je konečně výhled na rybníky. Ptáků je tu opravdu neskutečně mnoho. Asi půl druhé desítky poláků malých, slabší stovka poláků velkých, několik kopřivek, samozřejmě kachny divoké, několik desítek labutí, asi 20 rybáků bahenních, několik černých a jeden obecný. Matej hlásí trojici jeřábů popelavých. Několik okamžiků na to si Ondra všímá volavky vlasaté, která létá po hrázce na rybnících. Zanedlouho se ukazuje i další. Na Slovensku je to rarita, sice ne taková jako u nás, ale i tak jde o vzácné pozorování. 

Pohled na rybníky z pozorovatelny Ostrovik.

Když se nám daří pozorovatelnu Ostrovik dostatečně vyčerpat, pokračujeme. Nejdeme ale daleko a znovu se zastavujeme. Ještě než dojdeme k prvnímu průhledu na zamokřené louky, proletuje nám nad hlavou 21 vodoušů bahenních, několik jespáků bojovných a je slyšet tok vodoušů rudonohých. Na lukách spásaných dobytkem to žije. Jsou tu husy velké, desítky racků, spousta volavek a mezi racky jsou kolpíci bílí. Nenápadně se ve vyšší trávě prochází několik jespáků bojovných oděných ve skoro plném svatebním šatu. Překvapuje nás krásně vybarvený břehouš černoocasý a mezi volavkami stříbřitými další dvě volavky vlasaté. Těžko říct, zda přeletěli původní dva jedinci z rybníků nebo jde o další pár... Když už to vypadá, že spásané louky ukázaly vše, začne se z porostu sítin ozývat chřástal kropenatý! Nikdy předtím jsem ho takhle krásně neslyšel. To je teda výživná zastávka. 

Pozorování na vlhkých loukách.

Pokračujeme dál po cestě na severovýchod a zatímco obcházíme jeden z mnoha kanálů, zastavujeme se u žáby. A není to jen tak ledajaká žába, ale blatnice skvrnitá. Konečně ji vidím, doteď jsem je jenom slýchal při nočních výpravách na Sedlčansku. Docela dlouho se bavíme focením žabky a ve chvíli, kdy už ji necháváme na pokoji se ozývá známý hlas - koliha malá! Letí nad námi směrem k vlhké louce a velmi hlasitě volá. Někde se ozývá i vlha pestrá, ale tu se nám najít nedaří. Na kanálu sedí kvakoš noční a kvete tu šmel okoličnatý. 

blatnice skvrnitá (Pelobates fuscus)

Na další pozorovatelně už je složení avifauny dost podobné, jako předtím, zpívá tu ale první rákosník obecný zatímco pozorujeme rákosníka proužkovaného, který nehnutě sedí na stvolech skřípiny s hmyzem v zobáku, jako by se nemohl rozhodnout, jestli ho má sežrat sám, nebo odnést svým mláďatům. Snažím se trochu fotit vážky, které se jednou hodlám naučit poznávat. Zatím pro mě ale zůstávají bezejmenné, dokud mi je někdo nepomůže určit... 

Rákosník proužkovaný (Acrocephalus schoenobaenus) s potravou.

Dostáváme se až ke statku (nebo něčemu co statek připomíná) a zřejmě rybářskému zázemí Senianských rybníků. Vítá nás tu závora (bohužel ne Jarda Závora) a prázdná psí bouda. Skoro pověstné místo, u kterého už nejeden birder cítil nutkavou potřebu porušit zákaz vstupu a vstoupit do ptačího ráje... My ale pokušení nepropadáme a raději pokračujeme dál po cestě podél kanálu. U statku létají vlaštovky, mezi nimi i nějaké břehule. Slyšíme a posléze vidíme taky tři strakapoudy jižní. Jeden z nich si sedá nezvykle na dráty elektrického vedení. Poletuje tu i několik konopek obecných. 

Strakapoud jižní (Dendrocopos syriacus) sedí na drátu spolu s vlaštovkou obecnou (Hirundo rustica).

Na posečené louce za hospodářským objektem sedí pět čápů černých. Dva z nich se zvedají, jak se k nim blížíme. Na další louce sedí několik dravců a krkavci. Kluci o jednom z nich tvrdí, že to je orel. Sedí na poli jako pecka a moc se nehýbe. Já se na něj na chvíli kouknu, ale určování nechávám na jiných a jdu radši hledat vážky. To se bohužel taky moc nedaří, zato se za chvíli začíná krásně ozývat chřástal malý. Kluci jsou tak zapálení v debatě o dravci, že mě skoro ani neposlouchají, když jim o chřástalovi říkám. Honza Studecký nakonec tvrdí, že je to obyčejná káně, což nemůže Matěj s Tomem uvěřit. Jsou tedy odhodlaní jít k němu blíž, přičemž plaší několik sýkořic z rákosinky před námi. Dravec se ale zvedá ještě dřív, než ho stihnou kluci vyplašit a ukazuje se, že měl Honza - jako ostatně skoro vždycky - pravdu, skutečně káně lesní. 

Pokračujeme tedy dál a míjíme malé kaluže vyježděné od odvážných řidičů. V jedné z nich plavou malé žáby, kuňky obecné. Opatrně je lovíme, abychom si prohlédli jejich aposematická bříška. Za zmínku stojí, že někteří jedinci jsou zelení a jiní klasicky hnědí. Chvíli mám jednu z nich v ruce a pak ji vracím. Obratem ale zjišťuji, že mi nechutně zapáchá ruka. Nejdříve podezřívám kuňku, ale ukazuje se, že smrdí sama o sobě voda, ve které plavou. Páchnoucích rukou se následujících několik hodin nemůžu zbavit. 

kuňka obecná (Bombina bombina)

Na dalším poli s balíky sena už se konečně dočkáváme prvního orla. Je to krásný orel křiklavý, který majestátně a klidně krouží nepříliš vysoko. Dokonce mi dává prostor, abych si vyměnil objektivy a udělal si taky fotku. Krásný dravec, který je tady běžný, u nás extra vzácný. Sám jsem ho v ČR viděl pouze jednou. 

Tomáš fotí (nahoře) orla křiklavého (Clanga pomarina, dole)

Pokračujeme až k pozorovatelně v rezervaci. Na cestě dokrmují rodiče mládě zvonka, ozývají se chřástali vodní, strakapoud velký a další běžnější druhy. Pozorovací věž je v dezolátním stavu, až se chvílema trochu bojím, aby se pod někým z nás neprolomilo prkno. Místy chybí schod, zábradlí se nebezpečně naklání. Nakonec se ale všichni nějak dostáváme nahoru. V rezervaci je spousta ptáků, poláci malí, mnoho kormoránů a dalších již dříve pozorovaných druhů. Opět jsou tu rybáci bahenní, kolpíci a všímáme si i orla královského. Kolem přeletuje kukačka. 

Na pozorovatelně se zevluje skvěle. Spousta ptáků, sluníčko sice praží, ale nahoře pofukuje vánek. Pokud ale chceme ještě odpoledne něco stihnout, musíme se vrátit zpět do Avescentra. Pozorovatelna přežila i naše slézání dolů bez ztráty dalších schodů, takže jsme všichni v bezpečí dole. Rišo rozhoduje jít zpět oklikou, abychom se vyhnuli stereotypu shodné zpáteční cesty. Brzy potkáváme dva otakárky ovocné, potom i na jestřába lesního. Celkově je tu na lukách mnoho dravců. V dusném poledním slunci se postupuje monotónní krajinou pomalu, náladu nám ale zlepšují stále všudypřítomné volavky červené a pár konipasů lučních a hlavně živá debata o všem možném. Procházíme dokonce i ohradou pro dobytek a říkám si, jak bychom asi dopadli, kdybychom se kravičkám znelíbili a ony se nás rozhodly podupat. 

vážka jižní (Sympetrum meridionale)

Zanedlouho jsme na zpevněné cestě. Dáváme si krátkou pauzu ve stínu, kde navíc kluci našli housenku lišaje pryšcového. Docela dlouho si ji prohlížíme a já se ji snažím fotit. Proto zůstávám trochu pozadu, ale slyším díky tomu nedaleko zpívajícího rákosníka zpěvného. 

Brzy odpoledne přicházíme do Avescentra a já jsem tak ulepený potem, že se jdu ještě před odjezdem na odpolední lokace vysprchovat studenou vodou. 

Housenka lišaje pryšcového (Hyles euphorbiae).

První odpolední cesta vede do hospody, respektive restaurace s příznačným názvem Korona. Ceny jsou tu, jak říkají naši hostitelé, "ukrajinské". Když vidím naše nápoje na stole, vzpomínám na naše české legendy birdingu (např. TG nebo LS, zasvěcený čtenář ví o kom mluvím) a říkám si, co by asi řekli na našich 6 malinovek, 3 kofoly a žádné pivo? :-) Z hospody rovnou terén. Jdeme na místo, odkud se dá prý pozorovat orlík krátkoprstý. Slibujeme si od toho poklidné vytrávení během koukání na oblohu, počasí se však rozhodne nám tento plán překazit. Začíná hodně foukat a s naší výpravou to vypadá bledě. Radar ukazuje děsné věci a my se pomalu vracíme do auta s myšlenkou zkaženého odpoledne. Přeci jen si ale říkáme, že bychom mohli alespoň zkontrolovat oblast, kde se každý rok ukazují mandelíci a taky že bychom mohli zajít na hranice s Ukrajinou a připsat si pár druhů do další země.
Po asi hodině cesty autem, při které máme všichni co dělat abychom neusnuli, najednou Ondra vykřikl: ,,Mandelík!". A opravdu - na drátě elektrického vedení vedle silnice kousek od nás sedí krakľa. Couváme k němu, ale on uletuje dál ve směru naší jízdy. To si všímáme, že mandelík tu není sám, ale je tu hned pár. Dá se k nim přiblížit v autě na několik metrů a jediná jejich reakce je, že se občas přemístí na drátech někam jinam. Trávíme s modrými ptáky několik následujících minut, než si řekneme, že je čas je nechat na pokoji. Pokračujeme po stejné silnici k lokaci, na které je hlášen historický výskyt právě mandelíků, ale vyskytuje se tam i mnoho dalších zajímavých druhů. Po několika stovkách metrů vykřikuju prozměnu já a už couváme k dalšímu z cílových druhů. Na drátě sedí ťuhýk menší. Fotíme si ho docela zblízka, než letí lovit. Ukazuje nám typický třepotavý let, když se k němu připojuje další jedinec.

První fotka obou mandelíků (Coracias garrulus) na drátech vedle silnice.

Mandelíci se moc nebáli a nechali se prohlédnout z auta i z blízka. 

Auto slovenské části naší výpravy a vpravo na drátech mandelík. Zvláště bystrozraký čtenář třeba najde i druhého mandelíka sedícího opodál.

Ťuhýk menší (Lanius minor) na drátu nedaleko mandelíků.

Pokračujeme na lokalitu, kde nás hned po otevření dveří vítají hlasy vlh. Je tu starý statek, hnojiště a několik pastvin. Několik metrů od auta vidíme asi pět dudků a na stromu u kolonie vlh sedí další ťuhýk menší. V otevřené krajině je nám dobře, přestože trochu prší. Zkoušíme hledat lindušky úhorní, to se nám ale nedaří. Kuba hlásí křepelku, kterou ale neslyším, podobně mi proletuje za zády i hrdlička divoká. Z dravců tady pozorujeme luňáka hnědého, káni lesní a krahujce. Na uschlém stromě nacházíme sedět ostříže lesního a vedle něj... No sakra! Další mandelík. Ostříž se po chvilce zvedá a letí směrem k nám. Mandelík se zvedá taky a setkává se s dalším jedincem. Lokace opravdu nezklamala. Nadšeně pokračujeme k vozidlům a připisujeme další druhy. Na štítu starého statku sedí bělořit šedý a u hnojiště vidím ve společnosti vlh konečně i já dvojici hrdliček divokých.

ostříž lesní (Falco subbuteo)

čáp bílý (Ciconia ciconia)

Poslední výprava dne vede k ukrajinsko-maďarsko-slovenskému trojmezí u Tisy. Je tu hrozné bahno, ve kterém se velmi špatně jde, obzvlášť v mojí typické terénní obuvi - crocsech. Crocsy ale docela oceňuji ve chvíli, kdy se musíme probrodit docela hlubokou louží. Rišo tvrdí, že to je k hranici asi 500 metrů, což ve výsledku znamená asi kilometr a kousek. Každopádně jsme nadšení (zejména Ondra), že jsme k hranici dorazili a děláme si fotky s hraničním kamenem a koukáme přes hranici, jestli tam uvidíme i nějaké druhy ptáků pro Ukrajinu. A daří se! Nad lesem přeletuje čáp černý  a dokonce hejno třiceti kolpíků. Asi za dvacet minut jdeme zpět. Moc se mi nelíbí vozidlo, které nám jeden vstříc. Obavy se naplňují - pohraničníci. Naštěstí jsou policisté rozumní a jen s drobnou domluvou nás opouští.

Cesta k ukrajinské hranici.

Druhý den načínáme skutečně jedinečnou výpravou a to přímo na rybniční soustavu Senné. Majitelé soustavy nejsou pozorování ptáků náklonní a proto je skoro zázrak, že nám dali povolení pro vstup na jejich pozemky. Vyrážíme okolo šesté ráno. K rybníkům je to ještě asi půl druhého kilometru cesty. Když jsme už skoro u nich, slyšíme docela zřetelně hlas, který patří pěnkavě jikavcovi. Divné. Čekáme jestli se ještě ozve nebo ukáže, ale marně. V tuhle dobu by to byla skutečně rarita. Teď už ale hurá do ptačího ráje!

Procházíme po hrázce mezi velkými vodními plochami a co chvíli zastavujeme, aby kluci se stativáky pořádně prohlédli vodní plochy a posčítali ptactvo, které na nich sedí. Na hladině jsou nejpočetnější poláci velcí, kachny divoké a je tu i hodně labutí velkých. Nad námi proletuje co chvíli rybák černý nebo bahenní. Z rákosin se ozývají rákosníci velcí, obecní a proužkovaní, sýkořice a občas i moudivláček. Pozorujeme volavky osmi druhů (volavka vlasatá, volavka popelavá, volavka bílá, volavka stříbřitá, volavka červená, bukač velký, bukáček malý, kvakoš noční) a tu a tam se ukážou i kormoráni malí. U nich se snažíme dopídit, kam létají, abychom mohli lokalizovat případné hnízdiště. V malém měřítku se už projevuje počínající tah bahňáků. Proletují nad námi nakonec tři vodouši šedí, několik jespáků bojovných a pisík. Na převislé vrbě se Kubovi daří najít hnízdo moudivláčka, které vidím poprvé v životě. 

Na soustavu nás doprovázel jezevčík s krycím jménem BP (netřeba raději vysvětlovat význam), který neváhal sežrat jakýkoliv smradlavý zbytek ryby.

Na jednom z výtažníků konečně vidíme vysněné potápky rudokrké. Je tam celý pár a ve stativáku si je můžeme velmi detailně prohlédnout. Pro mě je to poprvé, kdy mohu tento druh obdivovat ve svatebním šatu. Po nějaké době se rozhodujeme se rozdělit. Ondra, Tomáš a Matej se vydávají k pozorovatelně u rezervace a my jdeme vstříc výtažníku s potápkami rudokrkými. Po cestě nás zdržuje krásná, právě metamorfovaná rosnička zelená, která má ještě maličký ocásek. Po pár minutách už ale zase pokračujeme za ptáky. Zanedlouho už stojíme pár desítek metrů od elegantní grisegeny, jsou jich tu dokonce dva páry. Krom toho na rybníčku plave i polák malý, který nás obletuje a my si ho můžeme docela hezky vyfotit. Usazujeme se na hrázi a pozorujeme dění kolem sebe. Potápky rudokrké plavou nedaleko nás a krásně si je prohlížíme i v přímém porovnání s roháči, kteří jsou na nádrži také. Z rákosiny vyletuje bukač. 

rybák bahenní (Chlidonias hybrida)

polák malý (Aythya nyroca)

Zevlujeme, koukáme kolem sebe a trochu odpočíváme. Idylku ruší zvonění telefonu - Matěj. Prý nad soustavou proletuje hadiar. Orlík krátkoprstý je jedním z cílů naší výpravy a zejména Ondra po něm toužil. Proto mu ihned voláme. Do telefonu nám na dotaz, zda vidí orlíka odpovídá, že mu létá s kořistí přímo nad hlavou. Inu, to je nebezpečí rozdělení party při výpravě - my ho vidíme jen v dálce pomocí stativáků. 

Orlík krátkoprstý (Circaetus gallicus) s uloveným hadem. Foto: Ondřej Boháč

Ladné křivky potápek rudokrkých (Podiceps grisegena) na jednom z výtažníků.

Odletující bukač velký (Botaurus stellaris).

Asi po hodině se znovu potkáváme s celou partou. Po cestě prohlížíme spousty malých žabiček, zejména rosniček a snažíme se mezi nimi (snad úspěšně) kličkovat, abychom nějaké nezašlapali. Dalším neptačím zpestřením výpravy je užovka obojková, kterou chytil Rišo. O pár metrů dál už jsou to zase ptáci, konkrétně omladina moudivláčků a sýkořic, oba se nechají docela hezky prohlédnout a fotit. Se soustavou se pomyslně loučíme blízkým setkáním s bukáčkem, který těsně vedle nás vyletuje z rákosí a usedá do hustých keřů na opačném břehu. 

Pak už vyrážíme na cestu zpěv do Avescentra ke krátkému odpočinku a po chvíli na oběd, který odbýváme v Michalovicích v pizzerii. 

Mladá sýkořice vousatá (Panurus biarmicus, nahoře) a moudivláček lužní (Remiz pendulinus, dole).

Naše poslední výprava vede do nečinného lomu nedaleko obce Vinné severně od vodní nádrže Zemplínská Šírava. Než se dostáváme přímo na cílové stanoviště, procházíme menším lesíkem, ve kterém poletuje spousta motýlů včetně běloskvrnáčů pampeliškových a výrazných perleťovců stříbropásků. V samotném lomu pak v kaluži na příjezdové cestě nacházíme několik žábronožek obecných. Celkem záhy potom už část výpravy hlásí, že slyší náš cílový druh - strnada viničného. Já teda slyším prd a někdo (zpětně už si nevybavuji kdo) z výpravy se taky netváří, že by ho zrovna skvěle slyšel, takže jsem z toho trochu mrzutý. Usedáme do stínu, protože do nás praží slunce a rozvíjí se typická birderská debata uvedená lakonickou otázkou: "Napíšeš si ho teda nebo ne?". Já si ho teda takhle rozhodně psát nehodlám, přesto to ve mě hlodá a silnému slunci navzdory beru foťák, dalekohled a jdu se porozhlédnout kolem. Fotím tu vážku ploskou a koukám i po dalších hmyzácích, když se najednou nade mnou ozývá divný zpěv. Aha - tak to bude asi on?! Ještě chvíli poslouchám a jdu pomalu za ostatními. Po cestě potkávám Mila, který šel asi fotit žábronožky, nebo co, a ptám se ho, jestli ho slyší. Chvíli mám strach, že mám snad halucinace, ale nakonec mi Milo potvrzuje, že to se mnou ještě není tak zlý. Z druhé etáže zpívá Cia. Voláme ostatní a jdeme za ním. Když se nám zdá, že jsme už opravdu blízko, usedáme a hledáme. Musí sedět někde před námi! Po několika minutách pátrání vidí Honza stín zpívajícího samce a záhy nachází i původce. Všichni si postupně hledáme různé průhledy skrze keře, abychom si vzácného pěvce prohlédli. Kubovi a Milovi se daří ho dostat i do stativáků, ve kterých je podívaná ještě lepší. Parádní pozorování, které si užíváme dlouhé minuty. 

Strnad viničný (Emberiza cia) a jeho typický biotop.

Vracíme se zpět do avescentra, ale už nás nečeká žádný další naplánovaný program. Rozebíráme si sítě, které tu legenda slovenské ornitologie, Štefan Danko, prodává za velmi výhodné ceny a hodnotíme naši výpravu. Nakonec se ještě vydáváme na poslední cestu na Ostrovik. Nic moc nového sice už nepozorujeme, přesto je krajina okolí Senného v západu slunce neodolatelná. Navíc se nám daří krásně pozorovat pár čapliček, jak se spolu s volavkou stříbřitou brodí v hustém porostu kotvice. Po západu slunce se vracíme zpět a ještě se rozhodujeme pokusit štěstí a najít ve vesnici sýčka. Jdeme asi patnáct minut a velmi zapáleně debatujeme, až přicházíme na místo, kde má sýček žít. Ani na hlasovou provokaci se ale neozývá, zato slyšíme z jednoho místa tři výrečky. Když už jsme sýčka vzdali, ozval se podivný skřek, který zkušenější určují jako hlas samice sýčka. Tak paráda. Lepší tečku za naším slovenským výletem jsme udělat nemohli.

 

Rišo a Matej při kontrole prodávaných sítí.

Dvojice volavek vlasatých (Ardeolla ralloides) vpravo, vlevo volavka stříbřitá (Egretta garzetta).

Západ slunce nad vlhkými loukami

Cesta zpět se neuvěřitelně táhne. Před Žilinou je kolona, ve které stojíme víc než hodinu a půl. Je ale o čem povídat. Přemítáme, kam pozvat slovenskou partu na oplátku. Existuje u nás vůbec něco, co může výpravě na Senné konkurovat? Ať už to bude kamkoliv, každopádně víme, že to bude zase moc příjemné setkání s lidmi na stejné vlně. Díky moc partě Young birders Slovakia a Avescentru Senné za výjimečné zážitky!

Závěrečná fotka u Avescentra - výrazy odpovídající ostrému protislunci. Zleva: Katarína Špániková, Miloslav Mišík, Richard Schnürmacher, Jakub Macháň, Jan Studecký, Jan Grünwald, Tomáš Oplocký, Matej Zámečník, Ondřej Boháč

Ondra Boháč z naší výpravy vytvořil i video (kliknutím otevři), které určitě stojí za zhlédnutí!