Pěkné ráno a sokolí epilog

 Budík v sedm ráno a nerozhodnost. Vyrazit na Lítožnici, kam už se pár dnů chystám nebo se jít projít jen kolem domu? V 9:50 mi začíná přednáška, takže by to na Lítožnici byla jen rychlá návštěva a rychle zpět. Na to dnes nějak nemám náladu a budík zamačkávám. Pomlka - vstávám a zjišťuji, že je už devět hodin. Vystřeluju a za pět minut už jsem v „plné zbroji" s foťákem a binokulárem a vyrážím ven. Jen zamknu vrátka, už se něco děje. 

Po vrabcích je nejběžnějším druhem naší čtvrti hrdlička zahradní (Streptopelia decaocto).

Dvě pěnkavy na kroucené vrbě v naší zahradě, konopka. U sousedových kachen tentokrát nejsou žádní vrabci domácí. Odbočuji vpravo a vydávám se směrem do polí. V průmyslovém areálu sedí několik desítek hrdliček, které jsou teď spolu s vrabci domácími i polními nejpočetnějším druhem naší čtvrti. Hned jak vykouknu do polí, dějí se věci - sedí tu káně a směrem ode mě letí krahujec. Ve velké dálce vidím binokulárem dva velké holuby, kteří docela pomalu mávají křídly. ,,To snad musí být zas hřivnáči," říkám si. A skutečně - na fotce není pochyb, dva bílé apostrofy v křídlech nedávají možnost jiného určení. Tím jsem zase o pár dnů posunul moje nejpozdější pozorování holuba hřivnáče u nás v ČR (doposud bylo posledním moje pozorování před pár dny - 28.11.).

Světlé apostrofy v křídlech, dlouhý ocas, krk a křídla - letícího holuba hřivnáče (Columba palumbus) je možné poznat i na velkou vzdálenost. 

Z pole vyletuje taky pár bažantů a nad hlavou mi přeletuje jeden strnad obecný. Pokračuji podél vysokého plotu s bodáky, který ohraničuje průmyslový areál. Ťuhýk šedý ani dnes na svém posedu není, z remízku ale slyším kosa a kvíčalu, ze zahradní kolonie potom strakapouda velkého. U smrků v okolí vrátnice do areálu připisuji do seznamu naše nejběžnější sýkory a slyším něco podobného králíčkovi. Zvuk se ale víckrát už neozval, a proto brzy zase pokračuji. V jednom keři sedí hned pět kosů obou pohlaví. Co tam asi ti čerchmanti dělají? Neradostně zjišťuji, že čas přednášky se neúprosně blíží a tak mířím kolem kontejnerů k domovu. Ve velkém keři zlatého deště sedí pětice vrabců polních a když se na ně koukám dalekohledem, přeletuje mi nad hlavou čečetka. No vida! Dohromady 18 druhů. 

Jeden z mála ptáků, kterého pozná snad každý - kos černý (Turdus merula).

Ornitologická přednáška končí a sestra prosí o odvoz na nádraží. No dobrá tedy. Říkám si, že když už budu startovat auto, tak alespoň rovnou dojedem někam na ptáky. Tento nápad se Emče líbí. Když mám na poslední chvíli tendence plán měnit na línější variantu, že ji pošlu se sestrou na nádraží samotnou a já raději budu šetřit síly doma, reaguje laskavým: "Nemel a dělej." Z nádraží míříme do Vyšehořovic. K hnojišti mířím trochu s obavou, jestli tam nebudou probíhat nějaké zemědělské práce. Máme dohodu, že pozorování ptáků je v pořádku, ale pouze pokud na hnojišti neprobíhají žádné práce. 

Racci bělohlaví (Larus cachinnans) na poli u hnojiště ve Vyšehořovicích.

Vedle hroudy řepy stojí auto. Naštěstí ale jde o neškodné občany, kteří si jen sbírají pár pěkných kousků cukrovky do bedýnky a na hnojišti se v podstatě střídáme. Raduji se. Před námi totiž sedí malé hejno racků. Projíždím je stativákem, ale radost postupně opadá - jsou to opravdu jen chechťáci a bělohlavci. Nohy mají navíc schované za rozoranou zeminou a na nějaké odečítání kroužků mohu zapomenout. I tak ale zkouším pořádně prohlížet racky bělohlavé a provádět test středomořskosti a střibřitosti. Než stihne test doběhnout, Ema mě vyrušuje, že prý: ,,Támhle letělo něco šedýho malýho, jako poštolka, ale tmavá." Pták si prý sedl do pole. Mířím tam stativák a hned mám o něco lepší den! Dřemlík jako vyšitý. Je to k němu ale pěkná dálka a vítr mi fouká z boku do oka, tak na něj chvíli mžourám, než jsem si úplně jistý. Pták je navíc celkově spíše šedý než hnědý a má naoranžovělá prsa. Říkám si, že snad půjde o dvouletého samce, ale do žádných závěrů se nepouštím. Jdeme k němu těžkým terénem zoraného pole blíž a po chvíli už si ho prohlížíme v detailu, jakého se mi u tohoto druhu ještě nedostalo - i když to není žádná hitparáda, všechny znaky vidím velmi dobře. Po chvilce se pták zvedá a létá po poli tam a zpět. Sleduji ho stativákem. Létá nesmírně rychle jako střela nízko na terénem. Obvykle se po několika vteřinách ztratí za terénní vlnou, tentokrát ale ne. Chvíli se střetává s poštolkou a vyletuje při tom výš nad terén. Je krásně vidět, že siluety těchto dvou sokolů se znatelně liší. Kratší ocas, špičatější křídla. Po setkání s poštolkou provede ještě jeden nízký průlet několik stovek metrů nad oranicí a pak mi konečně mizí. Nádherné pozorování nejmenšího evropského sokola, navíc pro Emču lifer*. 

*výraz pro první pozorování druhu v birderské hatmatilce

Samec dřemlíka (Falco columbarius) sedící v poli. 

Dřemlík nám v terénu ukázal i typický výrazně pruhovaný ocas.

Projíždíme ještě další pole, ale už se nic zvláštního neukazuje. U Černíků si všímám pohybu ptáků v aleji vedoucí ke hřbitovu. Jsou to jen hrdličky, nicméně u hřbitova zastavujeme a rozhlížím se po sloupech... a zase úspěch! Přímo před námi sedí krásný dospělý sokol. Ema nevěří. Pokud měla nějaký nemesis* druh, byl to právě sokol. Když si ho už chvíli prohlíží ve stativáku a já si ho chci dokumentačně přes stativák blýsknout telefonem, zvedá se a letí pryč. Vzdaluje se rychle. No ještě aby ne - však je to nejrychlejší zvíře planety!  

Nejmenší sokol Evropy a nejrychlejší zvíře planety, to je moc pěkné obědové menu pro ptáčkaře. Někdy je terén prostě za odměnu... 
*další výraz birderské hatmatilky, tentokrát pro druh, který se už dlouhou dobu snažíte vidět, ale nikdy se to doposud nepovedlo

Ema si prohlíží sokola, který sedí na levém sloupu elektrického vedení.