Obyčejné podzimní ptáčkaření

Všechny příspěvky tohoto blogu doposud spojuje jedna věc, a to, že se jedná o něčím zvláštní, nebo výjimečné zážitky, které vybočují nad ostatními. Rozhodl jsem se čtenářům zprostředkovat i ty méně nadstandartní dny, to, jak probíhá většina mých pozorování. Žádné bombastické druhy, žádné velké cestování, prostě jen poctivé návštěvy a kontroly lokalit, které mám v dosahu a na kterých jsem s ptáky začínal. I tyhle chvíle jsou pro mě důležité a vlastně i stěžejní. Ptáčkaření je pro mě zkrátka od začátku hlavně forma relaxace a pro odpočinek je nejlepší se za ničím nehnat a nic cíleně nehledat. Hezké podzimní počasí mě v sobotu a neděli vytáhlo alespoň na chvíli ven. 

Cesta vedoucí okolo rybníku Pískovna ve stejnojmenné přírodní rezervaci.

Poslední dobou se snažím trávit čas hlavně doma a docela dost mě zaměstnává i škola (samozřejmě v poctivě distanční podobě), takže se moje pozorování ptáků omezuje hlavně na zahradu a to ještě většinou jen skrze okno. Sobotní pěkné počasí ale svádělo ven, a tak jsem neodolal a vyrazil opět za ptáky. Tentokrát zcela obyčejně na lokality, které dobře znám.

Pozorování vodních ptáků na Počernickém rybníku.

První zastávkou byl Počernický rybník. Zaparkoval jsem na svém tradičním místě stranou od hráze, odkud se nejsnáze dostávám na pěšinu na břehu rybníka přímo vedle ostrůvku, který je odpočinkovým stanovištěm pro většinu kachen, které rybník navštíví. V pochmurném listopadovém počasí vzpomínám na své asi nejhezčí pozorování na této lokalitě, kdy přede mnou na hladině klidně plavala skupinka sedmi morčáků prostředních. To už ale dávno vzala voda, bylo to v roce 2017. 

Dlask tlustozobý (Coccothraustes coccothraustes) a pěnkava obecná (Fringilla coelebs)

Na stromech kolem bylo docela živo. Cvakali tu dlasci a o něco jemněji červenky, slyšel jsem mlynaříky a sýkory koňadry. Modřinka skákala na vrbě nade mnou. Občas se do toho ozval brhlík a krátkým pískáním i šoupálek krátkoprstý. Stativákem jsem procházel skupinu kachen divokých sedících vedle ostrova. Byly tak blízko, že bych je snadno prohlédl binokulárem, ale proč se nepokochat ptáky pěkně zblízka, když mám tu možnost. Navíc se hledání záhy vyplatiolo, mezi KDčkama (jak v ptáčkařském slangu říkáme našim nejběžnějším kachnám) se schovávali tři hvízdáci eurasijští. Dva samci a samice. Ty mám moc rád a dlouhou dobu jsem si je prohlížel, jak si upravují peří. 

Hvídáci eurasijští (Mareca penelope), vlevo samice, vpravo samec.

Zanedlouho jsem pokračoval po pěšince dál. Minul jsem se s běžkyní a podlezl strom svalený přes cestu. Co chvíli jsem kontroloval hladinu, jestli se z mlhy nevynoří nějaký zajímavý opeřenec. Mile mě překvapila potápka roháč, která měla nakonec ještě dva kumpány. Úplně vzadu na rybníku plavalo několik desítek kachen, vše ale byly KDčka. Mezi nimi mě upoutal osamocený mladý racek, který se ukázal být rackem středomořským, jak mi zanedlouho potvrdili kamarádi, kterým jsem instantně poslal pár fotek telefonem skrz stativák. Ve velkých raccích si nikdy nejsem jistý a proto se téměř vždy radím, než něco určím.

Mladý racek středomořský (Larus michahellis) na Počernickém rybníku.

Skřekem volavky jsem se rozloučil s Počernickým rybníkem a přejel jsem nepatrnou vzdálenost na další lokalitu.

K mému překvapení mě přivítala PR V pískovně podstatně spuštěná. Takhle málo vody jsem tu ještě neviděl. Jen v jedné části bylo přeci jen dost vody na to, aby tam mohlo plavat skoro čtyřicet lysek, dvě potápky malé, jedna potápka roháč a pár slípek zelenonohých. Na zetlelých kmenech se proháněli dva konipasi horští za hlasitého povyku, jak je to u nich běžné.

Vypuštěný rybník Pískovna.

Ve stromech kolem byly běžné druhy ptáků: červenky, brhlíci, střízlíci. Nad hlavou mi létali pěnkavovití ptáci, kteří stále docela pěkně protahovali. Kromě pěnkav obecných to byli i tři jikavci, čížci, pár konopek a stehlíků. V keřích poldru Čihadla, který navazuje na rybník Pískovna, jsem hledal pěvce, kteří se tu zdržují kvůli hojnosti plodů hlohu a dalších bobulovitých keřů, případně hledají poslední hmyzáky. Co kdyby se tu ještě zdržela nějaká pěnice černohlavá, nebo mě dokonce paní náhoda obdařila setkáním s návštěvníkem ze Sibiře (třeba jako onehdy pana Sedláčka v Sedleci)? 

Trochu mi zamrazilo, než se mi podařilo dohledat a určit malého hnědozeleného ptáčka ve vrbičce jako králíčka obecného. Jinak se v keřích poldru nepodařilo pozorovat nic překvapivého. Velmi mě potěšil přelet dvanácti drozdů cvrčal, kteří se ozvali svými typickými hlasy. Z rákosiny se ozýval strnad - jaký jiný než - rákosní, ti "obyčejnější" strnadi obecní zase seděli příkladně na keřích. Na poli nečinně postávalo několik volavek, kterým jsem důkladně zkontroloval nohy, zda na nich nenajdu nějaké odečítací kroužky. 

Bobule ptačího zobu.

To už jsem dorazil k rybníku Martiňák, který byl také mírně spuštěný, i když ne tolik, jako Pískovna. Plavalo tam sedm labutí, z nichž jedna dospělá měla kroužek, který se mi bohužel nepodařilo odečíst. Na hladině, březích a ve vzduchu se s křikem prohánělo několik desítek racků chechtavých a mezi kachnami se na vzdálenějším konci rybníka schovávala jedna samice čírky obecné. Ledňáček se tentokrát jen ozval, ale neukázal se. 

Žluna zelená (Picus viridis) a poštolka obecná (Falco tinnunculus) na stromě u rybníku Martiňák.

To už byl čas se vrátit k autu a dojet na poslední lokalitu - moji nejoblíbenější Slatinu. Podle záznamů má 136. návštěva této lokality. Bohužel poslední dobou nejlepší pražská ptačí lokalita ptáky nijak zvlášť neoplývá a ani zatím má poslední návštěva nebyla výjimkou. Hned na parkovišti mě ale přivítala rodinka mlynaříků dlouhoocasých, kteří si dalšího návštěvníka téhle oblíbené rekreační lokality přiletěli prohlédnout pěkně zblízka. Na pěkný začátek jsem ale nenavázal. Na hladině plavalo jenom pět lysek, dvě slípky, tři KD a trochu schované v rákosí dvě samice poláka velkého. Obešel jsem celý rybník. Z rákosí se co chvíli ozval nebo se dokonce na chvíli ukázal strnad rákosní, nad hlavou se mi jednou ozval skřivan polní. Krátká procházka za pochmurné atmosféry skončila se 22 druhy v seznamu. 

Ještě jedna náladovka ostrůvku na Počernickém rybníku.

Druhý den ráno mě vylákala krásná podzimní atmosféra. Bylo mlhavo a bezvětří, tak jsem se dobře oblékl, na foťák nasadil svou celkem novou sedmnáctpadesátpětku (Canon 17-55 f.2,8), na krk Meoptu a vyrazil jsem pěkně pěšky jen tak na chvíli ven. První jsem viděl v naší čtvrti všudypřítomné hrdličky, od sousedových kačen se zase ozývali vrabci domácí. Pár vrabců polních vylétlo z naší zahrady a mířili kamsi dolů do čtvrti. Neušel jsem ani moc daleko a potkal jsem nějaké sousedy s dítětem na procházce, to zrovna když mi nad hlavou proletěla s charakteristickým hlasem kvíčala. ,,Vy pozorujete ptáky?" ptá se mě tatínek, zatímco dítě hopsá před námi. Tím začla moje krátká přednáška o ptácích v naší čtvrti, která byla ale asi delší, než moji noví známí čekali a chtěli. 😊 Loučíme se v zástavbě Nového Skeříkova, kde mě zaujali dva rehci domácí. 

Na jaře tu sedává ťuhýk obecný, teď tu jsou jen strnadi obecní.

Od černých kominíčků s rezavými ocásky (v tomhle případě spíše šedých, šlo totiž o mladé ptáky nebo samice) se vydávám podél plotu průmyslového objektu směrem do pole, kde čekám svého oblíbeného "dravečka"*. A ano, je tady! Ťuhýk šedý sedí na opadané třešni v remízku. Od něj se vracím zpátky do čtvrti, skrz kterou už ale jen docela rychle procházím dolů k hlavní silnici, kde chci prozkoumat křoviny plné bobulonosných keřů. 

* uvozovky jsou zcela na místě, stejně tak ale označení draveček. Ťuhýk šedý má sice s dravci taxonomicky pramálo společného, duší je to ale predátor s velkým apetitem - zvládne ulovit myš, ale dokonce i malého ptáka!

Prostředí, kde každoročně zimuje ťuhýk šedý. Na záběru ho najdou jen ti, kteří mají zrak jako ostříž.

Tady mě potěšila spousta pěnkav, sýkor koňader a modřinek, jeden strakapoud velký, ale hlavně mám radost ze samice strakapouda malého, která se krátce ukáže ve větvích. Tenhle malý šplhavec velikosti vrabce se většinou prozradí svým typickým hlasem, tentokrát zůstal (tedy zůstala) zticha. 

Křoviny podél silnice vedoucí k Radlické čtvrti, mezi Úvaláky známé spíš jako Skeříkov.

Skrz nezpevněnou ulici jsem prošel do lesa, který byl nezvykle tichý. Ticho nabourával jen malinký potůček, který se tu v letošním na srážky bohatém roce znovu po třech letech pořádně ukázal. Procházím tou podzimní atmosférou a poslouchám šustění listí, které narušuje jenom občasné zatrylkování střízlíka, které tu mám neodmyslitelně spojené hlavně s jarem. Ještě chvíli se lesem procházím a pak už mířím domů. Než tam dojdu, potěší mě mezi vrabci domácími jedna nezvykle světle zbarvená samice a až téměř u domu přelet havrana.    

Malý potůček v PP Škvorecká obora-Králičina, obnovený po několika letech sucha.