Big Day 2021

Každoročně pořádaná celosvětová akce Global Big Day je jedna z těch velmi mála akcí, které si do kalendáře zapisuji hned jak vyjde jejich termín klidně i s téměř ročním předstihem. Možná dokonce jediná. Jde o akci pořádanou Cornellovou univerzitou prostřednictvím aplikace eBird, kdy se pozorovatelé z celého světa snaží zaznamenat co nejvíce druhů ptáků během jednoho kalendářního dne. Naší partě se vloni podařilo pokořit český rekord se 161 druhy (přečtěte si zde). Letos jsme však museli a možná i trochu chtěli zkusit Big Day po vlastní ose. Já jsem se rozhodl zkusit středočeskou variantu (včetně Prahy) a opět od půlnoci do půlnoci strávit čas v terénu. Jak to dopadlo? 

Obědová pauza na pastvinách u Křepenic.

Začal jsem asi v 0:05 na retenční nádrži Slatina v Praze. Jako první mě po otevření dvěří auta "udeřil" do bubínku zpěv slavíka obecného (1) následovaný hlasem vyplašené kachny divoké nad vodou (2) kromě toho se ozývalo ...nic. Opravdu nepochopitelně ztichlá rákosina mě překvapila a ani z křovin na druhé straně cyklostezky se neozývala očekávaná cvrčilka zelená. Až po chvíli se ozvalo alespoň několik slípek zelenonohých (3), jeden polák velký (4) a dvě lysky černé (5). Nízká aktivita je možná způsobena tím, že je pěkná zima a hlavně fouká vítr. Zkouším jít ještě stranou do křovisek, abych lépe slyšel směrem, odkud zpívala předchozí dny cvrčilka zelená. S obrovským úlekem plaším dva bažanty obecné (6). Zpátky u rákosiny se mi daří slyšet ještě dva chřástaly vodní (7) a potápku roháče (8). Ze všech stran se ozývají slavíci, najednou je ale na chvíli přeruší jednotvárné a mechanické vrčení cvrčilky slavíkové (9).

Přesouvám se do okolí Veltrus. Zkouším několik zemědělských objektů, zda se mi tu neozve sova pálená. Na každém místě, kde se zastavím, slyším alespoň jednoho slavíka, ale nic jiného. Až v jedné malinké vesnici mám obrovskou radost. Není to sova pálená, ale houká tady sýček obecný (10)! To je teda paráda, sice vím, že tu v okolí jsou, ale že to bude první sova dne, to jsem opravdu nečekal. Zkouším ještě další statek, abych se pokusil najít pálenku, ale nedaří se a neozývá se ani nic jiného. 

Jeden z několika ježků, které jsem v noci viděl.

Po nezdárném pokusu o rákosníka zpěvného a cvrčilku říční jsem dojel na svoji "ranní" lokaci. Pískovnu nedaleko Hostína. Pozorovat jsem tu začal přesně v 4:00, kdy už se obloha na východě pomalinku zesvětlovala. Jako první mě klasicky do uší uděřil zpěv slavíků, mezi kterými ale po chvíli vystoupil očekávaný slavík modráček (11), což mě velmi potěšilo, protože jinou šanci na tenhle druh mít už nebudu. Vzápětí se z vesnice začal ozývat zpívající rehek domácí (12) a pak skoro najednou kukačka obecná (13) a skřivan polní (14). K rannímu chorusu se přidal i kos černý (15), drozd zpěvný (16), pak taky strnad obecný (17). Když jsem přešel na druhou stranu pískovny, začal mi prozpěvovat i bramborníček černohlavý (18), přidaly se i červenky obecné (19), první budníček menší (20) a holubi hřivnáči (21). Z lesíku jsem vyplašil dva větší ptáky, ale nepodařilo se mi zjistit, o jaký druh šlo, nejvíc ale mrzela neidentifikovaná sova, která neslyšně proletěla porostem akátů. Že by kalous? Nakonec se v dálce objevila nízko nad terénem káně lesní (22). Jak se rozednívalo, rozezpívala se i první sýkora koňadra (23), pěnice hnědokřídlá (24) a taky velmi očekávaný strnad luční (25). Už jsem byl zase v otevřeném terénu vytěžené pískovny, když se z vrbičky rozezpíval rákosník proužkovaný (26), nade mnou se ozval proletující konipas luční (27), odněkud z louky se ozýval druhý. Vedle rákosníka se ozval i strnad rákosní (28) a do rákosní sbírky se přidal i pochop rákosní, neboli moták pochop (29). Potěšila mě zpívající žluva hajní (30.) ze vzdáleného lesíku, kterou jsem slyšel v tomto roce poprvé. Rozletovat do okolí se začly i vrány, hlavně šedé (31), ale i několik černých (32), které jsem podrobně zkoumal pro případ kříženců. V samotné pískovně se mi podařilo vidět jednoho kulíka říčního (33), zatímco ze vzdáleného lesa se začal ozývat datel černý (34). Nad hlavou mi prosvištěli první dva špačci (35), kteří mě upozornili na břehule říční (36), které se začaly nad pískovnou rojit. Konečně se rozezpívala i pěnice černohlavá (37). Zaujal mě hlas, který patřil starému známému, sedícímu na keříku - ťuhýk obecný (38). Když se čas přiblížil k šesté ranní, začal jsem se podle plánu vracet k autu. Jak jsem se přiblížil k vesnici, okamžitě jsem uslyšel cukrující hrdličky zahradní (39) a jako poslední pozdrav z pískovny mě nadletěla čejka chocholatá (40). Vesnický charakter dokreslily konopky obecné (41) v hejnku se stehlíky obecnými (42), vrabci jak polní (43), tak domácí (44) a seznam druhů z této lokality završil přeletující zvonek zelený (45). 

Před východem slunce v pískovně Hostín.

Krátký přejezd do pískovny u Zálezlic přinesl první straky obecné (46) a ještě než jsem zastavil, abych se přes násep podíval na hladinu první vody dne, pozdravila mě na vedlejším poli husice nilská (47). Na vodě plavaly dvě labutě velké (48), pět hus velkých (49) a taky druhá husice nilská. Nad pískovnou létala hromada břehulí, ale žádné vlhy, které jsem tu trochu čekal. Z okolních křovisek ke mně doléhal zpěv tří druhů pěnic - hnědokřídlé, černohlavé a taky pokřovní (50). Když jsem nastupoval do auta, proletěl kolem mně strakapoud velký (51). 

Husice nilská (Alopochen aegyptiaca) u Zálezlic.

Poslední přejezd v této oblasti mířil do PR Kopeč, kde jsem nikdy nebyl, slyšel jsem ale, že se zde vyskytují pěnice vlašské. Po cestě se mi podařilo vidět první vlaštovky obecné (52) a zdivočelé holuby domácí (53). Samotná rezervace mě nadchla, protože tu kvetla spousta hlaváčku jarního, který jsem doteď nikdy kvést neviděl, protože suché stráně moc často nenavštěvuji. Ptáci na sebe nenechali dlouho čekat. Nejdříve jsem sice slyšel jen běžné druhy, včetně KO-KO-KO tria (kosa, konopky, koňadry), ale jakmile jsem přišel do méně kopcovité části rezervace, rozcvrčela se tu cvrčilka zelená (54) a z větší dálky jí odpověděl budníček větší (55). Zkusil jsem kratičkou hlasovou provokaci a opravdu téměř okamžitě se z keře vedle mě rozezpíval samec pěnice vlašské (56), který zřejmě zaujal samici natolik, že se na něj hned přiletěla podívat. Sameček se docela hezky vystavoval, což mi u tohoto druhu pěnice udělalo radost, protože je vídám velmi zřídka. Při pozorování pěnice vlašské nade mnou proletěly s vábením dvě lindušky lesní (57) a z dálky začal volat krutihlav obecný (58). Nabíral jsem mírné zpoždění a tak jsem zamířil k autu. U něj se ozvala první pěnkava obecná (59), proletěla sojka obecná (60) a zazpívala sýkora modřinka (61). 

Pěnice vlašská (Sylvia nisoria) v PR Kopeč.

Další lokalitou byl park Stromovka v Praze, kterou jsem zařadil do programu na poslední chvíli. To se ukázalo jako velmi dobrý tah. Jako první přírůstek se ozvala žluna zelená (62), následovaná zpívajícím rehkem zahradním (63). V korunách stromu se s divnými hlasy, které jsem nejdřív přisuzoval jinému druhu, prali dva drozdi kvíčaly (64). V samotném parku pak nenápadně pozpěvoval budníček lesní (65) a ozval se svým nezaměnitelným tokovým hlasem i strakapoud prostřední (66). Velmi blízko cesty lovil na nízkých větvích lip lejsek samičího typu. Po poměrně detailním prohlédnutí křídel jsem usoudil, že jde o lejska bělokrkého (67). Ze stromů nade mnou se ozval skřek volavky popelavé (68) a od rybníčků už o sobě dal vědět první konipas bílý (69). Sedmou desítku druhů uzavřela proletující samice morčáka velkého (70), která na sebe upozornila podivným hlasem. Na rybníčcích byla obvyklá skladba - kachny divoké, lysky a slípky zelenonohé, přičemž dvě slípky měly barevné kroužky. Další druh na sebe nenechal dlouho čekat, kavky obecné (71) nejde ve Stromovce přehlédnout. Na posledním rybníčku pak bylo několik párů poláka chocholačky (72) a mezi kachnami divokými i jeden absolutně neplachý samec kopřivky obecné (73). Zpátky v parkové zeleni se ozývali dva šoupálci krátkoprstí (74) a poletoval tu lejsek černohlavý (75), podle černého ocasu asi samec. Tu jsem si na obloze všiml lovícího rorýse obecného (76), kterých tu nakonec bylo víc. Dalším "povinným" druhem byl brhlík lesní (77), naproti tomu dlask tlustozobý (78), který se tu ozýval, není druhem vůbec samozřejmým. Při spěchu k autu jsem zaznamenal ještě zvonohlíka zahradního (79), v hejnu vlaštovek první jiřičky obecné (80) a z dálky se ozývala poštolka obecná (81). 

Ochočený samec kopřivky obecné (Mareca strepera) se chtěl ujistit, že ho nepřehlédnu.

Ve Stromovce jsem neviděl žádné havrany (tedy něco, co havrany připomínalo jsem viděl letět, ale nebyl jsem si na 100 % jistý) a mimo Prahu je tento druh v tuto dobu dost vzácný. Začal jsem tedy přemýšlet, co s tím. Po cestě jsem se ještě zastavil u dvou komínů a dobře je prohlédl. Co kdyby... A vyplatilo se! Sedí tu sokol stěhovavý (82). Můj problém s havrany se vyřešil sám. Zjistil jsem, že na další lokaci jedu kolem letenských sadů, kde je menší kolonie. Tři havrany polní (83) jsem tedy viděl už z auta. 

Sokol stěhovavý (Falco peregrinus) na komíně v Holešovicích.

Na řadě je Litovický rybník. Hned po vystoupení z auta vidím druh, který mě sem táhl - potápky černokrké (84). Vedle jednoho páru potápek sedí i pár čírek modrých (85) a z rákosí k tomu zpívá rákosník obecný (86). Jinak ale přichází první delší pasáž bez nových druhů, konipasi bílí, běžní vodní ptáci, asi tisící prvý slavík obecný a tak dál. Čekání na další druh ukončila až v další rákosině ptačí řehtačka, rákosník velký (87). Po další době se z rákosin ozval duet potápek malých (88) a při prohlídce rybníka stativákem jsem odhalil dva pisíky obecné (89). Devátou desítku dokončil zpívající střízlík obecný (90). 

Potápka černokrká (Podiceps nigricollis) na jediném hnízdišti široko daleko - Litovický rybník v Hostivicích.

Na tip od kamaráda Jakuba jsem se zastavil na lokalitě u Vltavy ve Zbraslavi, kde našel den předtím hnízdo mlynaříků. A opravdu, dva mlynaříci dlouhoocasí (91) intenzivně poletují kolem. V křovinách kolem tůněk je pěkně živo, létá tu hromada pěnic černohlavých, pokřovních i hnědokřídlých a další droboť, třeba hned několik lejsků černohlavých. Tu najednou vidím konečně lejska šedého (92), který vzápětí mizí. Intenzivní prohlížení pěvců přináší své ovoce, když vidím poslední z našich hnízdících druhů pěnic - pěnici slavíkovou (93). 

Lejsek černohlavý (Ficedula hypoleuca) u Vltavy ve Zbraslavi.

Mířím na druhý tip od Jakuba, tentokrát do jeho města, respektive kousek za něj. Před Měchenicemi jsou ale dva semafory a mnoho lidí spěchajících na Slapy způsobila poměrně solidní zácpu. Naštěstí ani při stání v autě nezahálím a připisuji konipasa horského (94), který vyletuje z pod mostu přes Vltavu. Projíždím Měchenicemi a vyjíždím poměrně daleko proti proudu potoka. Cesta sem je poměrně složitá a mít víc času, určitě sem jdu radši pěšky, a to ani nepočítám náročné parkování do pidi místečka pod dozorem místní honorace z chatky naproti. Naštěstí zastávka přináší ovoce. Hned kousek od auta připisuji sýkoru uhelníčka (95) a po pár minutách i hýla obecného (96). Pak se mi u brodu konečně daří spatřit to, kvůli čemu jsem tady - mladého skorce vodního (97). Zkouším udělat fotku, ale nedává mi možnost. Mám velké zpoždění vůči plánu, tak spěchám zpátky. I tak se ale chvílemi zastavuji. Prozpěvují tu lejsci bělokrcí a taky se ozývá šoupálek dlouhoprstý (98), králíček obecný (99), no a s velkou pompou taky sýkora parukářka (100). No vida. 

Hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula) v lese nad Měchenicemi.

Blíží se poledne a já už mám být dávno u Sedlčan. Spěchám tak na Mníšek pod Brdy a pak už po dálnici směrem na jih. Na cestě je jedno stěžejní místo, čapí hnízdo v Dobříši. Jak se k němu blížím, modlím se, aby tam čáp byl a aby byl vidět. Vyjíždím pomalu do zatáčky, už pomalu vidím komín... A je to! Čáp bílý (101) tam sedí a kouká, já si myslím, že určitě na mě, ale ve skutečnosti určitě někam jinam a já mám radost. 

Racek bělohlavý (Larus cachinnans) na rybníku v Drhovech.

První lokace po delším řízení je Drhovský rybník. Ještě než vylezu z auta, už vidím nový druh - racka bělohlavého (102), kterého radši fotím, kdyby to třeba byl středomořský. Jinak chodím chvilku po břehu rybníka, vidím husy velké, poláky velké, konipasa, lysky, ale nic nového. Vracím se pomalu zpět a najednou slyším strašně hlasitý svist křídel. Tyjo, ostříž lesní (103) zaútočil na vlaštovky! A nahoře krouží druhý. V dálce pak vidím i luňáka červeného (104) a ještě ve větší dálce krkavce velkého (105). Něco takového jsem tady teda fakt nečekal. 

Ostříž lesní (Falco subbuteo) vystřelil jako blesk mezi vlaštovky.

Oběd si dávám na vyhlídce nad pastvinami v Křepenicích. Výhled do okolí je super, ale dlouhou dobu se nic neukazuje. Jak tak pojídám studenou špenátovou polívku, všímám si rychle se blížícího dravce. Běžím pro foťák a pořizuju snímky krásného samce motáka lužního (106), mého prvního letošního. Od jídla se mě snaží odtrhnout bělořit šedý (107), který se z čista jasna objevuje na kůlu přede mnou. Když dojím a projdu pastvinu stativákem, nacházím dalších šest bělořitů, což fakt nechápu, protože deset minut předtím jsem neviděl jediného, což se tady děje pravidelně. Po jídle se snažím taky vymyslet, jak si poradit s časovou sekerou, kterou jsem udělal. Naštěstí se mi daří seškrtat některé lokality, kde se dá předpokládat, že nic moc nového nepřinesou vzhledem k tomu, co už jsem viděl. Při tom rokování mě vyruší přeletující hlas drozda brávníka (108), který byl dalším argumentem vynechat jednu z lokací. Posledním přírůstkem takticky zvolené obědové pauzy je čtveřice bramborníčků hnědých (109). 

Přelet motáka lužního (Circus pygargus) nad pastvinou při obědu.

Vydávám se objet Sedlčanské rybníky. Na rybníku Kumšík sice není moc vodních ptáků, zato se tu intenzivně ozývá sýkora lužní (110), což je každý rok problematický druh. Na rybníku Musík je sice přes 50 kopřivek, samec hvízdáka, který tu byl ještě před pár dny, tu ale není. Zato se mi daří objevit v zaplavené příbřezní vegetaci jednoho vodouše kropenatého (111). O něco dál na rybníku Bobrník jsem doufal v hrdličku divokou, ta se ale nakonec neukázala. Co se ale ukázalo byla dvojice volavek bílých (112) a později i dva přeletující vodouši bahenní (113), jedni z mála bahňáků dne. Přesunul jsem se k velkému mokřadu, od kterého jsem očekával právě další druhy bahňáků. Podařilo se mi tu sice vyšlápnout jednu slučku malou (114), ale kýžená bekasina otavní, natož větší se nekonaly. Dokonce tu nebyl ani žádný další bahňák jako třeba jespák bojovný nebo čejka. 

konipas bílý (Motacilla alba)

Doufal jsem, že bahňáčí fiasko napravím na rybnících u Trkova, které byly před měsícem spuštěné. Bohužel se naplnily obavy a oba rybníky už na bahnech nebyly, respektive u Zámeckého rybníku byla jedna menší kosa na které seděl konipas bílý. Při krátké procházce po okolí jsem hledal hrdličku divokou a ťuhýka šedého, ani zde se ale tyto dva druhy neobjevily. Zato se mi podařilo zaslechnou strakapouda malého (115), nejdříve zdálky, po přehrání hlasu přiletěl velmi blízko. 

strakapoud malý (Dryobates minor)

Poslední přesun dne je na Příbramsko. Prohlédl jsem dva rybníky, které vypadaly z mapy slibně. Velký rybník u Těchařovic a Horčápský rybník. Oba vypadají pěkně a nějací ptáci na nich sedí. Až na druhém jmenovaném se ale objevuje nový druh, a to dvojice racků chechtavých (116). V rámci oblasti ještě rychle hledám nějaký pěkný potok, kde bych zkusil ledňáčky, hodně se připozdívá, ale ještě jednu lokalitu si před odjezdem do Brd můžu dovolit. Nakonec si vybírám údolí potoka Skalice. Místo je to moc pěkné, hezký meandrující potok, z jedné strany les, z druhé louka. Ledňáčci tu ale nejsou. Zato jsem po cestě konečně našel sýkoru babku (117) a králíčka ohnivého (118). 

Jarní aspekt lužního lesa v údolí potoka Skalice.

O 20 minut později už parkuju u lesa v Brdech. První lesní druh, který mi ještě chyběl, na sebe nenechal dlouho čekat, čížci lesní (119) mi létají nad autem. Asi o dva kilometry dál si říkám, že začíná být podezřelé, že pořád nemám pěvušku. Zkouším tedy na příhodně vypadající pasece nahrávku a hned mi na ni odpovídají dvě pěvušky modré (120) z obou stran cesty. Cílový počet druhů je tedy naplněn. Pokračuji po turistické cestě hlouběji do lesa a mám uši na stopkách. Křivky, ořešník, ani žluna šedá se však neozývají, zato se mi daří krátkým pískáním vylákat kulíška nejmenšího (121), který se po chvilce i ukazuje blízko u cesty. Daří se mi i vyfotit, ale brzy ho nechávám být. Přicházím k docela pěkné bučině. V kulise podvečerního lese se z něj ozývá další lesní obyvatel, který mi zatím chyběl - holub doupňák (122). Vylezl jsem na nejvyšší místo žluté turistické stezky a protože už bylo docela pozdě, rozhodl jsem se na pasece počkat na soumrak. Asi 20 minut po západu slunce se objevil očekávaný tajemný obyvatel lesních pasek - sluka lesní (123) - sameček, který si vyznačoval svoje teritorium. Několikrát si poslechnu jeho hlasový projev, který mě vždy fascinuje kontrastem mezi hlubokým kvorkáním a vysokým vypísknutím. Po cestě zpět k autu mě doprovodili čtyři sýci rousní (124) a jeden puštík obecný (125), který houkal opravdu divně, ale nakonec jsem usoudil, že to nic jiného být nemůže...

kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum)

Přestože jsem ještě po cestě zkusil několik lokalit na chybějící druhy, už se nic přidat nepodařilo. Letošní Big Day jsem si náramně užil, viděl jsem spoustu úžasných druhů, navštívil spoustu lokalit, z nichž mnohé vůbec poprvé (a přinejmenším většinu z nich určitě ne naposledy). Jsem šťastný, že jsem mohl tenhle den strávit opět od půlnoci do půlnoci venku a to, že se některé druhy vidět nepodařilo, mě vůbec netrápí. Však ono to třeba vyjde příště. 💚

Západ slunce v Brdech.