Je ze Sibiře nebo není?

Budníček menší (Phylloscopus collybita) je druh, který je značně variabilní a ve svém areálu rozšíření tvoří hned několik poddruhů, přičemž v Česku se můžeme setkat se třemi z nich. Ve střední a západní Evropě se setkáme s poddruhem nominátním (P. c. collybita), dále na východ a ve Skandinávii se vyskytuje P. c. abietinus a pokud půjdeme ještě dál na východ až na Sibiř, dostaneme se až do areálu výskytu budníčka menšího sibiřského (P. c. tristis). Oba tyto další poddruhy se k nám mohou v době migrace dostat, mohou zde i přezimovat. Zejména poslední jmenovaný se těší velké pozornosti, jelikož typičtí jedinci jsou od evropských budníčků značně odlišní a podle některých studií dokonce tvoří samostatný druh. Od budníčků abietinus a collybita se značně liší kromě vzhledu i hlasovými projevy. Já jsem se vydal za sibiřským budníčkem na jezero Milada, kde byli hned dva nahlášení. Ve většině případů je ale pro spolehlivé určení tohoto druhu genetická analýza, nebo alespoň dobrá nahrávka hlasu, proto se nejspíš nikdy nedozvím, co jsem to vlastně pozoroval. 

budníček menší, pravděpodobně ssp. tristis

Budníček menší sibiřský se od ostatních poddruhů liší celkově šedohnědým zbarvením, žlutá se u něj omezuje na podkřídlí, kde je odstín až citronově žlutý. Výrazné jsou černé nohy, spodní část těla je smetanově bílá. Oční proužek má okrový a nikoliv žlutý nádech, tváře jsou světlé s okrovým nádechem. Vábení tristise je jednoslabičné a táhlé písknutí, které se značně liší od vábení našich budníčků menších, zpěv je pak mnohem komplexnější a spojitý, ani zdaleka svou melodií nepřipomíná typické cilp-calp, které známe z našich luhů a hájů. 

budníček menší, možná ssp. tristis

Najít budníčky v mírně zasněžené krajině kolem jezera Milada nebylo vůbec těžké. Asi po dvaceti minutách pozorování se objevil první, který rychle zmizel, za malou chvíli se ale objevil další a ten byl hned velmi zajímavý. Celý šedý se světlou spodní stranou těla, sbíral potravu nízko v trávě pod vrbou. Na nahrávku zpěvu budníčka menšího sibiřského začal okamžitě rychle přeletovat kolem mě, bohužel ale reagoval jen slabým krátkým pípáním, které nikdy nepřešlo do kompletního vábení, natož zpěvu. Vypadal celkem typicky, fotit se ale moc nechtěl. Přeletoval mezi stébly trávy, později i rákosu nebo proti obloze ve větvičkách vrby. Pošmourné počasí navíc neposkytovalo zrovna moc světla. Později se objevili další dva budníčci a začali poskakovat po kamenech na břehu jezera. To jsem ještě u budníčků v takové míře neviděl. Pokusil jsem se všechny nafotit, ale udělat dostatečnou dokumentaci všech jedinců se ukázalo jako téměř nemožné. 

Dva jedinci najednou. Nápadné je postrádání jakýchkoliv zelených a žlutých tónů v opeření.

K budníčkům jsme se vrátili ještě později před odjezdem z lokality. Podařilo se najít dva šedě zbarvené jedince, kteří poskakovali společně po kamenech na břehu jezera. Tentokrát nereagovali na nahrávku vůbec a hleděli si svého, nechali se ale dobře prohlížet. Přestože rozdíl od našich hnízdících budníčků byl evidentní, kontrast svrchní a spodní části těla byl patrný jen tu a tam. Chvíli mi připadalo, že jeden z nich je opravdu velmi dobrým kandidátem na tristise, zatímco ten druhý o něco méně, jindy mi oba přišli jako tento poddruh. Stále se sami vůbec neozývali, a tak jsme museli budníčky po nějaké době opustit. Po podrobné prohlídce fotografií se spíše kloním k tomu, že alespoň později pozorovaní jedinci k nám nepřiletěli až ze Sibiře, ale spíš ze Skandinávie nebo jiné bližší oblasti, a patří tak do poddruhu abietinus. Určit sporné jedince těchto poddruhů je v terénu nebo i podle fotografií prakticky nemožné. Co přesně jsme toho dne pozorovali se tak nedozvíme, jelikož peříčko ani trus se mi pro genetickou analýzu sebrat nepodařilo. Určitě se na zimní budníčky dívejte dobře a hlavně je poslouchejte a dělejte nahrávky. Nahrávací zařízení (mobilní telefon) má u sebe dnes každý a u těchto případů je právě hlasová nahrávka i cennější než dobrá fotka, jak ukazuje i toto mé pozorování. A hlavně pamatujte, že ne všechny pozorování musí skončit vyřešením, i samotné pátrání po určení nás mnohému učí. 

Světle žluté podkřídlí ukazuje na sibiřský poddruh.

Tento jedinec má relativně světlé nohy, které ukazují spíš na poddruh abietinus. Ostatní znaky nejsou příliš jasné a celkově na mě tento jedinec působí velmi rozporuplně.

Svrchní strana těla je téměř uniformně šedá.

Jiný pohled na stejného jedince.