Babí léto ve znamení ptáčkaření

Už je to nějakou dobu, co mi Libor Schröpfer navrhl, zda bych s ním a Zdeňkem Márou nejel na Nezider. Nadšeně jsem souhlasil a moc jsem se těšil. Pak přišla spirála koronavirových omezení, která nejdříve zničila plán na bydlení v Maďarsku. Místo Nezideru jsme tedy zvažovali cestu na východní Slovensko (podobně jako na začátku července). O pár dní později zavřelo hranice i Slovensko. Nakonec jsme se tedy rozhodli zůstat v České republice. Naplánovali jsme cestu na jižní Moravu a pak severním směrem do východních Čech. Protože to byla Zdeňkova narozeninová výprava, jeho wish-list, tedy seznam druhů, které by rád viděl, byl naším hlavním vodítkem při plánování. Pro zajímavost - na seznamu byli: orel královský, poštolka rudonohá, moták stepní, káně bělochvostá, raroh, chocholouš, chřástali (kromě vodního) a bahňáci na strachotínských schodech. Kolik druhů z wish-listu se nám podařilo vidět můžete s námi zjistit v reportu níže... 

Zdenda s Liborem v uniformě Holýšovského ornitologického klubu na pozorovatelně Nesyt

Větrno na schodech a vyhlížení dravců

Vyrážíme od Penny v Říčanech, odkud je trochu těžké se vymotat. Cesta do Brna je volná a do Strachotína též. Nejdřív jdeme na oběd do Strachotínské boudy. Přesvědčuji se, že pivo není správným nápojem k ovocným knedlíkům...

Pozorujeme ptáky na schodech u Strochotína

Vyrážíme na legendární strachotínské schody, tedy na břeh dolní novomlýnské nádrže u Strachotína, který je charakteristický svojí schodovitou stavbou. Fouká silný vítr a ptáci zpočátku nikde. Až v zátoce si na dálku stativákem všímáme dvou jespáků obecných. Naproti nám jde starší paní s foťákem. ,,Jsou tam tři jespáci a jeden asi pisík," říká nám, když se ptáme, jestli se máme na co těšit. Děkujeme za informace a loučíme se, trochu zklamaní, že nás nic speciálního nečeká. I tak se ale těším na setkání s krotkými jespáky. 

Dvojice jespáků obecných (Calidris alpina) odpočívající na schodech u Strachotína.

Kromě nich si ale po chvíli všímáme většího bahňáka - je to kulík bledý! Bahňáci včetně kulíka se nás vůbec nebojí, jak už je to tady zvykem. Fotíme je z bezprostřední blízkosti a občas se stane, že je pták tak blízko, že ho ani nedovedu zaostřit. V takových chvílích se prostě jen s úsměvem kochám pohledem na malé bezostyšné ptáky a dělám i jedno video na telefon. Kulík je o něco plašší než jespáci, ale i tak si ho parádně prohlížíme. Takhle zblízka jsem ho ještě nikdy neviděl. 

Kulík bledý (Pluvialis squatarola) ve sprše vln.

jespák obecný (Calidris alpina)

Asi po hodině s bahňáky se vracíme k autu a přejíždíme k rákosinám na druhé straně hráze. Jsou tu dva moudivláčci a přeletuje nás jedna čírka obecná, jinak je tu klid a na hladině až nezvykle málo ptáků. 

Tělocvik v podání mladého moudivláčka lužního (Remiz pendulinus).

Naše další cesta vede do polí okolo Drnholce, kde se v zimě pasou hejna hus a v létě zdržují desítky dravců. Ani dnešek není výjimkou. Hned z kraje nás vítá spousta poštolek a mezi nimi jeden ostříž, kterého nejprve z dálky považujeme za poštolku rudonohou. Na oplocenkách kolem silnice posedávají dva samci bramborníčka černohlavého. O něco dál v poli sedí asi 140 racků a nad nimi krouží několik luňáků červených. Další luňáky vidíme hned na následující zastávce. Je tady i orlovec s rybou v pařátech, nevšední úkaz v zemědělské krajině. Usedá na sloup elektrického vedení a hoduje. Radost nám dělá i bandita s páskou přes oči - ťuhýk šedý. Polní část dne ukončujeme čtveřicí přeletujících holubů doupňáků. 

Malý obratný lovec - ostříž lesní (Falco subbuteo)

Poslední chvíle v terénu patří rybníčkům u Vrkoče, kde se mi to v létě moc zalíbilo. Je tu třeba potápka černokrká, rybáci černí a zrohlávka. Na rybníku Zarostlý sedí na uschlých větvích nad vodou jeden mladý kvakoš. Říkám si, jak by to tam slušelo třeba volavce vlasaté... Třeba příště. 😊

Klasický birding v dohledu Pavlovských vrchů

Vstáváme v sedm hodin po náročné noci plné rozličných zvuků, které některým z nás dělaly problém usnout. Docela se loudáme a tak jsme v terénu až kolem půl deváté. Jako první je na řadě Nesyt. 

Podzimní esence s kvetoucími ocúny jesenními (Colchicum autumnale).

Parkujeme na polňačce po které procházíme přes ocúnovou louku a nějaká křoví k Výtopě a následně na ornitologickou pozorovatelnu. Trávíme tu prakticky celé dopoledne. Ptáků je tu spousta, nakonec končíme těsně pod pěti desítkami pozorovaných druhů. I když je Nesyt o poznání plnější než na jaře a v létě, je tu pořád docela hodně bahňáků, odhadujeme počet jespáků obecných na 60, s nimi jsou jespáci bojovní a dva malí. Početně tu ale vedou vrubozobí, je tu přes 500 hus velkých a mezi nimi jedna běločelá. Obrovsky hojné jsou tu čírky obecné, nakonec se shodujeme, že jich je tu přes 700. Tím ale výčet kachen rozhodně nekončí, jsou tu i lžičáci, ostralky, kopřivky a hvízdáci. V dálce se nad hladinou motají dva racci malí. Kolem pozorovatelny šmejdí asi tři volavky stříbřité, ale těžko říct, kolik jich je doopravdy - schovávají se totiž v poměrně vzrostlé vegetaci na obnaženém dnu rybníka. Není to tak dlouho, co jsem tu pozoroval vzácné volavky rusohlavé, dnes tu ale žádná vidět není. To už se scházíme s Jarkem Zemanem. 

Tenhle pohled si letos nenechala ujít celá řada nadšených birderů z celé republiky...

Černý a bílý oddíl nesytského ostrůvku.

Jarek nás bere do polí u Židlochovic, kde hledáme hlavně orly královské. Je naprosto šílený vítr, který mává s dvěřmi auta, když jsem se je snažil otevřít. Přesto ale není zima a vítr spíš pomáhá proti horku. Zpočátku to vypadá, že i ptáci se uklidili kvůli větru někam do ústranní, ale časem se objevují desítky kání lesních a poštolek, vidíme i nějaké pochopy a luňáky. Na jednom sloupu ve velké dálce si všímám většího sokola. Rozhodujeme se přijet blíž, abychom mohli ptáka určit. Podezření se potvrzuje - je to krásný raroh velký. Při boji s poryvy větru vypadá velmi zvláštně, jak se naklání proti směru vzdušného nadělení. Raroh ale není to jediné, co stojí za pozornost v okolí. Na poli sedí nebo přeletují desítky doupňáků a čejek, kteří využívají nové potravní nabídky, kterou jim vytváří orbou zemědělci nedaleko od nich. Raroh zalovil a zatímco ho napadají poštolky, usedá s kořistí na vzdálenější sloup. Ještě ho nějakou dobu pozorujeme a pak už se loučíme s Jarkem a míříme zpět na jih. 

Sledujeme raroha velkého.

Další zastávka je přírodní rezervace Trkmanec-rybníčky. Přicházíme po hrázce k prvnímu rybníčku, kde sedí mnoho bekasin a jeden jespák obecný. Počítám bekasiny a najednou mi do zorného pole brnkne malá silueta na dlouhých nohách, cukající ocasem. Je to mladý chřástal kropenatý. Bezva! Volám Libora se Zdeňkem, kteří ho ještě stihnou krátce pozorovat než nenávratně zmizí v rákosinách. Je to další druh ze Zdeňkova wish-listu. Jinak už se nám toho mnoho pozorovat nedaří a tak se celkem brzy vracíme do auta. 

Skvadra bekasin otavních (Gallinago gallinago) s jedním narušitelem. Najdete ho?

Přejíždíme na mojí velmi oblíbenou lokalitu, kde jsem poprvé v životě viděl třeba pisilu nebo orla královského - Pastvisko u Lednice. Už po cestě na pozorovatelnu vidíme ťuhýka šedého a luňáka červeného. Nad pastviskem se plaší ptáci, létají chaoticky sem a tam desítky volavek tří druhů (stříbřitá, bílá, popelavá). Něco je asi vyplašilo. Než dojdeme na pozorovatelnu vidíme taky kryt s fotografem uvnitř, který nejspíš čeká na ledňáčka. Zřejmě si vybral správné místo, jen o pár metrů dál už slyšíme jeden létající drahokam, který míří k jeho čekané. Krátce po příchodu na pozorovatelnu zjišťujeme důvod panikaření ptáků. Jsou tu totiž dva orli mořští. Pastvisko je spuštěné a je tu opět mnoho bekasin a pár dalších bahňáků, například vodoušů tmavých. Podobně jako na Nesytu je tu spousta čírek, i když zdaleka nedosahují počtů jako jsme viděli dopoledne. Každou chvíli se skladba ptáků před námi mění, to jak orli přeletují tam a zpět. 

Mladý orel mořský (Haliaeetus albicilla) krouží nad Pastviskem.

Připozdívá se, a tak jedeme na další lokaci. Zastavujeme na tradičním místě - dělicí hrázi mezi Hlohoveckým a Prostředním lednickým rybníkem. Jsou tu stovky ptáků, ale většina z nich na Hlohoveckém jsou v ostrém protisvětle. Na Prostředním byly pozorovací podmínky dobré. Napočítal jsem stovky poláků velkých a chocholaček a desítky zrzohlávek. Snažíme se ještě najít nějaké dobré pozorovací místo na Hlohoveckém rybníku, ale nedaří se. Musíme vyrazit do ubytování v Hodoníně.

Večer máme sraz s hodonínskou partou birderů v hospodě. Debata je dle očekávání vydatná, přínosná a hlavně zábavná. Zdeněk co chvíli kontroluje stav fotbalu. Naše posezení ukončuje až zavíračka podniku. 

Naše večerní sestava. Zleva: Zdeněk Mára, Honza Grünwald, Aleš Prágr, Tomáš Baldrián, Karel Šimeček, Ondřej Ryška, Libor Schröpfer

Hodonín a Mutěnice

Vstáváme sice v sedm, což není pozdě, ale tempo našeho vstávání způsobilo, že jsme u prvního rybníku až po deváté. Stojíme s Ondrou a Alešem u Lužického rybníka. Přestože je spuštěný, z bahňáků jsou tu jen jeden mladý kulík písečný a jespák obecný. Kromě nich je tu ještě jedna ostralka štíhlá, ale jinak pouze běžné druhy. Zaujal nás jeden racek chechtavý s bílým odečítacím kroužkem SIKY. Vracíme se k autu, kde zrovna potkáváme legendárního českého fotografa Oldřicha Mikulicu, který se proslavil svými unikátními fotkami kukačky a jejích hostitelů.

Kulík písečný (Charadrius hiaticula) a jespák obecný (Calidris alpina) na bahnech Lužického rybníku u Hodonína.

Pokračujeme na hodonínskou soustavu. Prohlížíme rybníky Písečný, Dvorský a Komárovský. Na písečném je hromada hus včetně jedné límcované. Dvorský je plný kachen a labutí. Jsou tu ostralky, lžičák, zrzohlávka... a samec poláka malého! Ondra ho velmi zkušeně našel i skoro přes celý rybník, jak odpočívá u jedné z rákosin. Na Komárovském je potom kromě potápek malých a roháčů i jedna mladá potápka černokrká. 

Náš optický arsenal skenující hladinu rybníku Třetí zbrod. 

Posouváme se směrem k Mutěnicím a zastavujeme na Třetím zbrodu. Je tu krásná skupina třiašedesáti zrzohlávek. To se jen tak nevidí. Přeletuje tu dospělý orel, ale jinak nic význačného nenacházíme. Porovnáváme naše dalekohledy, které jsou mezi námi téměř výhradně od českého výrobce Meopta.

Náš průvodce, Ondra Ryška, zkouší Meoptu S1 10x42.

Po cestě zkoušíme ještě na jednom místě chocholouše - bohužel bezvýsledně - a pak už hurá do legendárních Mutěnic! Tam se nám daří na soustavě rybníků pozorovat přes 50 druhů ptáků. Nejde sice o žádné velké špeky, radost nám ale dělá například lovící orlovec. Na jednom ze spuštěných rybníků je pár bahňáků - Libor mezi nimi dokonce pozoruje jednoho jespáka malého - a je tu i pár ostralek (jejichž hlavní tahovou vlnu jsme zřejmě přesně trefili) a těší nás i trojice husic liščích.

Rackové chechtaví (Chroicocephalus ridibundus) na jednom z vypuštěných rybníků mutěnické soustavy.

Následuje oběd v Mutěnce a další vášnivá debata o všem možném. S Alešem se pak loučíme a s Ondrou pokračujeme do nového ptačího parku Kosteliska. Vypadá to tu opravdu skvěle a moc se těším, jak bude lokalita vypadat po managementu. Zprávy z monitoringu oblasti od Ondry zní výborně. 

Orlovec říční (Pandion heliaeetus) s úlovkem.

Den v dobré společnosti utekl opět strašně rychle a je na čase dát sbohem jižní Moravě a přesunout se o něco severněji. Po cestě do Kojetína zkoušíme v rychlosti bez úspěchu lokalitu s výskytem kání bělochvostých V Kojetíně se ubytováváme v pronajatém bytě a jdeme do hospody Na hrázi na pivko s bývalým starostou Kojetína a místním ornitologem, Jirkou Šírkem. Stejně jako předchozí den naši debatu končí až zavíračka.

Další záběr z večerního beer-dingu. Zleva: Honza Grünwald, Libor Schröpfer, Jiří Šírek, Zdeněk Mára

Mnohočetná překvapení v polích, prázdné pískovny a plný polní mokřad

Vstáváme s Liborem v sedm a vyrážíme pěšky do polí za Kojetínem, která se rozkládají kousek od našeho ubytování. Zdendu necháváme, aby se trochu vyspal, s tím, že mu zavoláme, když něco pěkného najdeme. Vyrážíme po polní cestě kolem farmy a nouzové přistávací plochy. Je pošmourno a chvílemi drobně poprchává. Ptáci jsou docela aktivní, nad poli se třepotají desítky poštolek, mohutnější káně spíše posedávají, stejně jako několik pochopů. Na posekané kukuřici hodují hřivnáči, mezi kterými rozeznáváme o něco menší, a podle mě o poznání elegantnější, holuby doupňáky. Ani luňák červený, kterého pozorujeme, jak sedí na pahýlu mrtvého stromu, se nemá k větší aktivitě. Víc to žije v křovinách tvořených bezem, lemujících z jedné strany cestu, po které jdeme. Co chvíli se z nich ozve, nebo se ukáže nějaký drobnější pěvec, většinou sýkora. Libor si všímá i jednoho budníčka, jsou tu i stehlíci a dokonce vidíme i lejska šedého, který si nás rychle prohlédl a odletěl. 

Bohužel začíná opravdu vydatně pršet. Záchranu před návalem vody nejprve nacházíme ve stínu mohutného topolu. Na radaru to vypadá, že nějakou dobu počasí zůstane stejné a zatím se spíš zhoršuje. Následuje moment jako z filmu - když se přesouváme na druhou stranu kmene tak, aby na nás vítr nefoukal vodu, všímám si nějaké boudy kousek od nás. Jdeme rychle k ní a zjišťujeme, že je tam terasa se stolem a lavicemi. Paráda - máme kde přečkat neduhy počasí. Takhle nějak to bylo i v pohádce o perníkové chaloupce... 😊

Když přestalo pršet, vycházím se rozkoukat, jak vypadá krajina kolem nás po průtrži. Všímám si většího ptáka, který si suší křídla na suchém stromu v remízku docela blízko u nás. Už v binokuláru se mi zdá, že by to snad mohl být on. A opravdu! Když zaměřuji dravce ve stativáku zjišťuji, že jde skutečně o mladého orla královského. Otravují ho vrány a poštolky a vyniká tak jeho mohutnost. Voláme Zdeňkovi, který si právě tenhle druh moc přál vidět. Přijíždí asi za patnáct minut a orel na něj naštěstí vzorně počkal. Nakonec si jeho pozorování užíváme skoro hodinu. 

Libor slaví nový druh do svého českého birdlistu - orla královského. Jak jinak než džusem a tatrankou.

Orel královský (Aquila heliaca) s vránou šedou (Corvus cornix).

Když se nabažíme pohledu na sedícího orla, pokračujeme. Zastavujeme asi o 500 metrů dál a koukáme, kde co lítá. A je na co koukat. Nejprve Zdenda objevuje dalšího letícího králováka (první stále sedí na svém místě) a potom si Libor všímá kalouse pustovky. Tu záhy napadá větší pták - raroh! To je teda pecka, vidět při potyčce tyhle dva vzácné druhy ptáků. O něco dál sedí na hnojišti krásný dospělý orel mořský, který ale při požírání čehosi z hnoje nevypadá příliš majestátně. Kolem něj sedí pár krkavců, kteří proti němu vypadají jako poměrně maličcí ptáci, i když to ve skutečnosti nejsou žádní drobečci.

Souboj kalouse pustovky (Asio flammeus) s rarohem velkým (Falco cherrug).

,,Už jsme to tu vykoukali," říká Libor, a tak je čas popojet dál. Pojíždíme s otevřenými okny po polních cestách, když mě najednou skrz otevřené okno zaujme povědomý hlas. No jasně, linduška rudokrká. A je jich tu hned osm, nejvíc, co jsem kdy pohromadě viděl a vlastně asi vůbec poprvé, kdy vidím hejnko těchto ptáků a ne jen jednotlivé jedince. Vyletují z řepkového pole, kam taky rychle opětovně usedají. 

Jedna z lindušek rudokrkých (Anthus cervinus).

Přesun na sever - nejprve se opět marně pokoušíme najít chocholouše na farmě v Troubkách. ,,Kde sakra vězíš," říkám si, když opět bez úspěchu nastupujeme do auta. Přesun na Majetín a Krčmaň, slavné hotspoty ptačí diverzity*, také nepřináší nic převratného. U první jmenované pískovny nás nicméně velmi těší další linduška rudokrá a ostříž lesní. Vodní ptáci tu ale nejsou prakticky žádní. Náplastí nám je polní mokřad u Grygova, který je skutečně působivý. Kulík bledý, o kterém nám referovali ještě pozorovatelé, které jsme potkali na Majetínské pískovně, tu už ale není. Zato tu jsou desítky jespáků obecných, jeden malý, pár bojovníků**, třináct kulíků písečných, spousta bekasin (napočítal jsem jich 46, ale je nám celkem jasné, že je to jen zlomek toho, co se schovává aniž je dokážeme najít) a jsou tu taky vodouši ve čtyřech druzích - tmavý, šedý, bahenní a kropenatý. 

Rozsáhlý polní mokřad u vesnice Grygov.

Polní mokřad u Grygova je naší poslední zastávkou na Moravě, pokud nepočítáme zastávku v Litovli na oběd. Pak už jedeme přes rybníky u Opatova (Hvězda a Nový) do našeho dalšího cíle, České Skalice. Ráno se chystáme vyrazit na jednu z top lokalit pro pozorování vzácných druhů ptáků v ČR - dělicí hráz vodní nádrže Rozkoš...

* - hotspot samozřejmě v regionálním měřítku - s pralesy jižní Ameriky nemůžeme srovnávat žádnou z našich lokalit, viz pojem hotspot v ekologii (použij google)

** - hovorový výraz pro jespáka bojovného

Větrný a deštivý zmar s nadějným zakončením

Vstáváme tentokrát tak brzy, abychom byli na děličce s východem slunce. Jdeme s Liborem pěšky z ubytování, které je od děličky jen necelý kilometr. Je bohužel strašně větrno a na nádrži nevidíme skoro žádné ptáky, jen několik racků. Na začátku hráze nám náladu trochu vylepšuje jespák obecný, který ale rychle odlétá. Po děličce jdeme až k závoře, která chrání kolonii racků od nezvaných návštěvníků. Racci jsou sice už pryč, ale závora je prý teď zavřená už celoročně. Na ostrůvku se ale v klidu prochází pejskařka se psem na volno. My zákaz dodržujeme a obracíme. Po cestě sem jsme viděli zatím jen z dálky orlovce, který se ve vlnách snažil lovit, jinak je pozorování mizerné. Alespoň trochu to zachraňují dva krotcí jespáci obecní, které si fotím. Pak už ale rychle mažeme zpět a na chvíli opouštíme Rozkoš, která ve větrné spoušti svými vlnami vytváří dojem moře. Opět se potkáváme se Zdeňkem v ubytování. Trochu mu závidím, že se místo plahočení ve větru o něco líp prospal. 

Jespák obecný (Calidris alpina) utíkající před vlnobitím.

Krátce potom, co jsme se dostali zpět do ubytování začalo celkem silně a vytrvale pršet. Takové počasí mělo vydržet po celý den. To nejsou dobré vyhlídky pro zakončení týdne. S počasím ale nic neuděláme. Zkoušíme ještě dvě místa na Rozkoši - domkovskou zátoku a přepad od Spyty. Na obou místech je ptákuprázdno. 

Přesouváme se směrem k domovu. Zkoušíme hnojiště u Vysoké nad Labem, kde se vyskytují chocholouši. Opět bez úspěchu. V lijáku se ptáci špatně hledají a ani nejsou příliš aktivní. Trochu lepší náladu přináší pozorování dvanácti jespáků obecných na několik metrů z auta na Bohumilečském rybníku. Na stejném rybníku taky sedí mladý orel mořský, který je tak zmoklý, že je skoro k nepoznání, než se na něj zaměříme stativákem. 

Jespák obecný (Calidris alpina), nejfotografovanější druh naší výpravy.

Další zastávkou je Sopřečský rybník. Prohlížíme místa, kde jsme ještě před asi dvěma týdny pozorovali stovky bahňáků*. Zbyl tu jen zlomek - čtrnáct jespáků obecných, jeden bojovný a dva kulíci píseční. Déšť neustává a naopak se zdá čím dál silnější (a nebo jsme jen čím dál promrzlejší) a tak naše pozorovaní netrvá dlouho. 

Den zachraňuje Proudnický rybník, který je spuštěný. Navíc konečně přestalo pršet. Na bahnech tu počítáme 35 jespáků obecných, tři bojovné a jednoho malého. Jsou tu i bekasiny, vodouši šedí a tmaví. Mezi kachnami divokými je pár čírek obecných. Z hráze se nám daří pěkně pozorovat osm kulíků písečných. Nakonec tu během necelé hodiny pozorujeme 37 druhů ptáků. Po Proudnici je logickou zastávkou Žehuň. Stavíme ale jen na hrázi, protože už se zase připozdívá a Libor se Zdeňkem mají ještě opravdu dlouhou cestu domů. Pozorování tu je pěkné - mezi potápkami roháči je i jedna potápka černokrká. Kouká na nás svýma krásně rudýma očima. Je tu i pár poláků velkých a chocholaček, zajímavé je, že jeden polák je aberantně zbarvený a je velmi světlý. Atrakcí na závěr je dvojice labutí černých. Tihle uprchlíci z nějakého zooparku (nebo kdo ví odkud) připlouvají na zavolání a nechají se krmit jetelem z ruky. No alespoň trocha zábavy nakonec.

* - Viz článek Překvapení na Sopřečském rybníce

Dvojice labutí černých (Cygnus atratus) žadoní o další jetel.

Míříme do Úval. Po cestě máme ještě jednoho žolíka, chocholouše na hnojišti ve Vyšehořovicích. Bohužel se zdá, že tenhle druh nám zkrátka nebyl shůry dán, asi tři minuty před tím, než se na hnojiště dostáváme, začíná znovu docela nepříjemně pršet. Na místě se krátce rozhlížíme, ale už nemáme náladu na silném dešti někde pobíhat. 

Rychlý výsadek v Úvalech a je konec. Pětidenní dobrodružství v Česku je za námi. Podařilo se nám pozorovat dohromady 110 druhů ptáků. Přestože v úvodu zmíněný Zdeňkův wish-list obsahoval poměrně těžko dohledatelné druhy, podařilo se nám ho z 50 % splnit. Chtěl bych i zde poděkovat Liborovi se Zdeňkem za skvělých pár dnů a taky všem, které jsme po cestě potkali za jejich čas. 

Závěrečné foto mých společníků, jak jim to sluší na hrázi Žehuňského rybníka.