Hra na schovávanou aneb Hledání dropa hřívnatého na Fuerteventuře

Druhý největší z Kanárských ostrovů je v Česku oblíbenou dovolenkovou destinací. Na rozdíl třeba od Tenerife je ale Fuerteventura kromě několika měst a turistických resortů pokryta jen pouští a polopouští. Masové nájezdy turistů přímo kontrastují s jinak dost malou hustotou osídlení stálými obyvateli, kterých na 1 660 metrech čtverečních ostrova žije ani ne 150 tisíc. I přes poměrně nehostinné podmínky ve vnitrozemí nabízí ostrov zajímavé příležitosti pro pozorování ptáků. Nejvíce ptáčkaře lákají pouštní druhy, zejména pak endemit ostrova, bramborníček kanárský a potom charismatický drop hřívnatý, který má na Kanárských ostrovech nejvyšší populační hustoty z celého svého areálu rozšíření. Měli jsme se ale rychle přesvědčit, že to vůbec neznamená, že ho tam najdete… 

Pohled na sever z plání La Pared při západu slunce.

Drop hřívnatý (Chlamydotis undulata) patří mezi menší zástupce čeledi Otididae, na délku měří 55-75 cm, váhové rozpětí je mezi 1200-3200 g (samci jsou větší než samice). Do nedávna byl považován za stejný druh s dropem obojkovým (Ch. macqueenii; žijícím v Asii), dnes jsou ale tito ptáci vedeni samostatně. Vyskytuje se v severní Africe jako poddruh Ch. u. undulata a na Kanárských ostrovech (Fuerteventura, Lanzarote a La Graciosa) jako poddruh Ch. u. fuertaventurae. Tento poddruh je nejpočetnější na Lanzarote, i na Fuerteventuře nicméně dropů žije přes dvě stovky. Vyskytuje se tu v pro člověka nehostinném pouštním prostředí s nízkou keříčkovou vegetací. Jde o světově zranitelný druh. Dropy ohrožuje zejména lov, dále také přepásání jeho lokalit domácími zvířaty nebo přeměna krajiny k zemědělským účelům. Na Fuerteventuře jsou ohroženi narušováním prostředí a také dráty vysokého napětí, do kterých mohou letící dropi narážet. 

První cestu za dropem jsme podnikli hned jak jsme dostali z půjčovny auto. Plni entusiasmu jsme zamířili na pláně u La Pared, což bylo asi 15 minut jízdy z našeho resortu v Tarajalejo. Tato hurá akce skončila naprostým fiaskem, kdy jsme hodinu chodili v rozpálené poušti, zatímco ptáků jsme viděli jen naprosté minimum. Úplně zpocení a s bolavými hlavami jsme se po čtyřech kilometrech vrátili k autu bez jediného zajímavějšího pozorování. Šestatřicet stupňů nad nulou skutečně není k jakémukoliv fyzicky náročnějšímu pohybu venku vhodnou podmínkou. Shodli jsme se, že tohle už opravdu ne. 

Po důkladné rekonvalescenci v hotelu jsme vyrazili za dropem znovu, tentokrát už v mírně přívětivějším pozdním odpoledni, přičemž na cílovou lokalitu jsme dorazili asi hodinu a půl před západem slunce, kdy už se dalo relativně normálně pobývat venku. V současnosti nejlepší lokalita na pozorování tohoto druhu - pláně za osadou Tindaya - byla sice přívětivější počasím, přiděl druhů byl ale opět velmi sporý a nebýt vymodlených tří běhulíků plavých, opět bychom odjeli dokonale vypráskaní. 

Další ráno jsem s novou várkou odhodlání vyrazil ještě dlouho před východem slunce znovu na lokalitu La Pared. Na místě jsem byl ještě za šera a vytipoval jsem si místo s pěkným výhledem na obrovskou část pláně. S přesvědčením, že víc už udělat nemůžu - jsem tu brzy ráno a mám tu celou skvělou lokalitu pro sebe - jsem začal s pozorováním. Během dalších dvou hodin bez pozorování dropa, ale ani běhulíka, stepokura písečného a orebice berberské (podotýkám, že poslední dva jmenované druhy tu mají být velmi početné) jsem veškeré nadšení ztratil a opět jsem se zcela s prázdnou vrátil na hotel. Jsem tak neschopný já, nebo dropi tak dobří ve schovávané? 

Východ slunce nad planinou La Pared.

Nedá se nic dělat. Trochu uklidněn tím, že podle reportů na internetu nejsem zdaleka sám, koho dropi důkladně vypekli, jsem plánoval další den. Ten jsme se rozhodli jako jediný z týdne zcela věnovat ptákům. Věřil jsem, že se dosavadní smůla (nejen s dropy, ale i všemi dalšími druhy, které jsem tu chtěl vidět) musí zlomit. To se taky povedlo, i když… 

Ráno jsme po velmi brzké snídani opět na pláních Tindaya. A opět nic, a to i přesto, že jsem po důkladném studiu článků na internetu shledal, že je třeba změnit taktiku z hledání binokulárem na hledání stativákem. Důkladně jsem skenoval každý keřík a po více než dvou hodinách už jsem měl chuť některé i pojmenovat, když jsem je tolikrát prohlédl. Nic. Čistá nula. Nula dropů. Nula stepokurů. Nula orebic. Nula běhulíků. Takovou frustraci z ptáčkaření jsem dlouho nezažil. Z plání jsme zajeli do blízkého Barranco de Esquinzo, které znamenalo první místní ptáčkařský úspěch. O tom ale až někdy příště. Tento drobný posun v trendu pozorování odstartoval řadu dalších úspěchů toho dne. Po cestě zpět jsme opět prohledávali pláně a konečně něco našli. Hned na několika místech se nám podařilo najít stepokury písečné. Dropi ale pořád nikde, i když jsem měl oko z koukání do stativáku vytahané jako hlemýžď.  

Na hledání dropů jsme po zbytek dne rezignovali. Podařilo se nám ještě několik dalších pěkných pozorováni, a když se opět teploty vyšplhaly k 35 stupňům, rozhodli jsme se chvíli se osvěžit v hotelovém bazénu. Posíleni vědomím, že se nám krom dropa a orebice berberské už podařilo vidět vše, co jsme chtěli, jsme se rozhodli opět pro La Pared. Abychom se vyhnuli extrémním teplotám, které nesvědčí nejen nám, ale ani ptákům, dorazili jsme sem necelou hodinu a půl před západem slunce. Prakticky okamžitě jsme zahlédli několik přeletujících stepokurů a když jsme začali skenovat poušť, ukázaly se rychle i orebice berberské. Teď už chyběl opravdu jen jeden pták. Bylo krátce po západu slunce, když jsem na úplně druhé straně pláně ve stativáku uviděl pohyb. Relativně malý a nenápadný pták na vysokých nohách, rovný hřbet, dlouhý krk. Ve zbytkovém světle se zdál celý šedý. Není pochyb, je to drop. Než jsem ale upravil výšku stativu, aby do něj viděla i Emča, ptáka jsem ztratil a už nenašel… 

Další krásný západ slunce bez pozorování dropa.

Hořkosladká tečka za celodenním pozorováním mě donutila k dalšímu plánování. Tohle přece nemůže být všechno, co z tohoto úžasného druhu uvidím! Další ráno už jsem neměl, měli jsme na následující dopoledne jiný program a další den ráno jsme museli brzy vrátit auto. Nezbývalo nic jiného než zkusit předvečer vrácení vozu. Stejný scénář - asi hodinu před západem slunce parkuju na La Pared, beru stativák, pohory, foťák, dalekohled. Tentokrát sám, Emču už hledání dropa zmohlo. 

Jsem asi v polovině cesty k cílovému bodu, když zkouším fotit hejno skřivánků menších, kteří kolem mě létali. Když už jsem zastavil, zkusím se přeci jen podívat na protější svah, říkám si. Rozkládám trojnožku se stativem, přikládám oko, ostřím a nemůžu uvěřit! Chvilku mžourám a mrkám, abych si ověřil, že nemám jen přelud. Fakt je tam dospělý drop? No fakt jo! Oždibuje cosi z malého keříku a popochází nenápadně směrem doprava. To snad není pravda. Rychle dělám pár fotek telefonem přes stativák a kontroluju, že je pták vidět i na obrázku. Dobrý, takže se mi to fakt nezdálo. 

A tady je. 

Drop mi několikrát mizí a znovu ho nacházím. Jednou jsem ho ztratil i na deset minut, když jsem se ho snažil najít ve foťáku. Doposud jsem netušil, že jakýkoliv člen čeledi obsahující největší ptáky světa, může být tak nesmírně nenápadný. V posledních dvaceti minutách slunce jsem se rozhodl zkusit se k ptákovi opatrně přiblížit. Byl pořád asi kilometr ode mě. Mírně mě vyděsilo, že se po cestě kolem něj prochází dva turisté, nakonec drop naštěstí neodletěl, jen popošel. Vyrazil jsem rychle pouští směrem k cíli, který mi po chvilce zmizel na hřebenem svažujícím se k moři. To byla pro mě výhoda, protože jsem se mohl nepozorovaně přiblížit po cestě vedoucí po druhé straně kopce. 

Není to nejlepší fotka, světla už bylo málo, nastavení foťáku mohlo být lepší, ale stejně si jí cením víc než většiny jiných fotek, co mám.

Asi tři sta metrů od bodu, kde jsem myslel, že by měl drop být, jsem nechal stativák za sebou a začal jsem se s foťákem a binokulárem plížit vpřed, co nejtišeji, ale zároveň nejrychleji to šlo. Závěr byl jako z filmu. Všiml jsem si pohybu mezi kameny za malým kopečkem asi 150 metrů ode mě. Zvedl jsem binokulár a uviděl hlavičku na dlouhém krku, která na mě znepokojeně hleděla. Zvedl jsem rychle foťák a plnou palbou bez kontroly údajů vypálil salvu tiché elektronické závěrky. Drop si mě při rozvážné chůzi chvíli prohlížel a pak se nepříliš rychle rozběhl za kopeček, kde mi zmizel. Nechtěl jsem ho víc rušit, a tak jsem se pln štěstí otočil k odchodu. Slunce právě zapadlo do moře a keříčky pokrytá krajina plání La Pared se pomalu začala nořit do tmy… 

Rozloučení s pláněmi La Pared.