Není Helgoland, bude Hel

Už celkem dlouho dopředu jsem věděl, že bych rád v polovině října odjel někam za ptáky, jen jsem do poslední chvíle nevěděl kam. Kvůli nevyzpytatelnosti situace vzhledem k protiepidemickým opatřením jsem rozhodnutí a rezervaci ubytování a dopravy odkládal až do poslední chvíle. To však zcela znemožnilo cestování do favorizované destinace - na ostrov Helgoland (kde už jsem sice byl, ale určitě ne naposledy). Definitivní volba tak padla na legendární polskou lokalitu, Helskou kosu, kam už jsem měl v plánu nějakou dobu vyjet, i když nikoliv na podzimní migraci, ale hlavně za pozorováním hoholek a dalších severských druhů ptáků v zimním období. Zbývalo jen sehnat spolucestující, zarezervovat ubytování a vyrazit. Brzy ráno 14. října jsme tak zamířili po dálnici D8 severozápadním směrem do Ústí nad Labem, kde jsme nabrali třetího člena výpravy, a pak už vzhůru na 900 km dlouhou cestu k Baltskému moři. 

Dospělý racek stříbřitý v přístavu Władysławowo.

Cestou necestou, polem nepolem... za lyskonohem

Jedeme nakonec ve třech s Ondrou Boháčem a Jirkou Rubešem (který si ještě nedlouho před odjezdem myslel, že Hel je zkratka od Helgolandu). Cesta ubíhá docela hezky, německé dálnice jsou dobře průjezdné, v okolí větších měst sice provoz trochu houstne, ale nic dramatického. Až za Berlínem nás zdržuje asi na 20 minut zácpa způsobená bouračkou. Po cestě kluci hlásí každého dravce viděného z okna, občas se mimo klasické káně lesní ukazuje i luňák červený, na polích sedí sem tam jeřábi. Než se nadějeme, přijíždíme na německo-polskou hranici u Štetína. Postupně začínáme pociťovat blížící se moře, zejména když v jednom z měst sedí na střechách desítky racků včetně jednoho mohutného tmavého racka mořského. Několikrát se nám daří vidět hejna kulíků zlatých včetně jednoho obrovského, které kluci odhadli na pět stovek jedinců. 

Naše výprava. Zleva: Honza Grünwald, Jirka Rubeš, Ondra Boháč

Zpestřením cesty je jedna typicky polská situace na silnici. Nemyslím ani tak čerstvě vznikající zácpu u hromadné nehody, jako spíš zcela originální "objízdnou trasu". Nechtěli jsme kdovíjak dlouho čekat na odstranění nehody, a tak jsem následoval proud aut do nenápadné odbočky. Ondra mi nabízí, že mě navede přes polní cestu, já mu však oponuji, že rozhodně do nějakého bahna nepojedu. O to víc mě překvapuje, když se na oné polní cestě objevujeme spolu s několika dalšími auty a dodávkami, na o něco vzdálenější cestě podobné té naší je dokonce pár kamionů. S menšími obtížemi se nám daří cestu projet a z volné silnice za nehodou chvíli nevěřícně sledujeme, jak se kamiony perou s bahnitou cestou. Nutno podotknout, že boj netrval dlouho, asi po minutě sledování situace se kamiony zastavují a za nimi zablokované desítky aut... 

Mladý a starý. Racci stříbřití (Larus argentatus) jsou u Baltského moře všudypřítomní. 

Odtud už byla cesta bez komplikací a před půl čtvrtou zastavujeme u první lokality na pozorování, u jezera Żarnowieckie, kde přeletují hejna severských hus, na vodě sedí tisíce kachen různých druhů, v rákosí slyšíme sýkořice a nad hladinou patroluje jeden racek mořský. Vítr a vědomí, že nedaleko našeho ubytování na mě čeká potenciální lifer nás ale rychle žene dál, a tak jsme ve čtvrt na pět už ve finální destinaci a vyrážíme za ptáky do přístavu ve městě Władysławowo. V messengerové skupině, kde jsou sdruženi místní birdeři se objevila informace, že se v přístavu před několika hodinami objevil lyskonoh ploskozobý, druh, který jsem ještě nikdy neviděl, doufám proto, že se ještě na místě nějakou dobu zdrží.

Żarnowieckie jezero.

V přístavu je samozřejmě spousta racků, zejména stříbřitých a chechtavých, mezi nimi je i několik desítek mořských. My jdeme po severním falochronu* přístavu směrem k majáku, kde byl pozorován lyskonoh. Na moři sedí několik potápek roháčů, dva morčáci velcí a nad hlavami nám proletují dvě hejna hvízdáků. Mou pozornost ale přitáhl nenápadný pohyb malého pěvce na vlnolamech. Ukazuje se, že je to střízlík. Pták sice běžný, pro mě ale krásný symbol toho, jak migrace svádí ptáky do naprosto nečekaného prostředí. Surrealistickou kombinaci střízlíka a obřích betonových bloků se snažím fotograficky zdokumentovat, i když to při jeho neposednosti není zrovna jednoduché. Na konci falchronu vystupujeme na vyhlídku, kde potkáváme i první z mnoha birderů. Výhled na moře hezký, k dokonalosti tu ale chybí jeden malý světlý ptáček s ploským zobáčkem. Trávíme na falchronu asi deset minut a pak usuzujeme, že jsme tu asi špatně. Když odcházíme, oslovují nás přítomní birdeři a ukazují na okraj vlnolamu, kde se na pár vteřin ukazuje to, za čím jsme sem přišli - lyskonoh ploskozobý. Hned je ale pryč. Čekáme na něj ještě dalších dvacet minut, během kterých se velmi stydlivě asi třikrát ukazuje. Vždy na chvíli zabojuje s vlnami, vyrazí za pro nás neviditelnou kořistí a pak se stáhne zpět do "bezpečí" betonového lesa. Tenhle drobný bahňák je teprve třetím druhem, který jsem letos viděl poprvé v životě ("lifer"). 

*polský výraz pro vlnolam

Krasavec na začátek. Lyskonoh ploskozobý (Phalaropus fulicarius) na špičce přístavu ve Władysławowo.

Už se pomalu blíží soumrak a tak se ubíráme zpět. Ještě si ale jdeme prohlédnout racky v přístavu, protože desítky racků stříbřitých a mořských si zblízka u nás v Česku neprohlédneme. K některým se přibližujeme jen na několik metrů a tak si můžeme i bez dalekohledu detailně prohlédnout důležité znaky, kterými se racci stříbřití liší od u nás o mnoho běžnějších bělohlavých. Jeden racek je ale už z dálky zvláštní. Ploché čelo, jinak tvarovaný zobák a tmavé krovky výrazně lemované úzkými světlými okraji - je to mladý racek žlutonohý. Ze všech racků je nejméně plachý a tak u něj pěkných pár minut zůstáváme, abychom si nakoukali znaky. Něco před šestou už ale musíme kvůli přicházející tmě a blížícímu se času ubytování přístav opustit. Začátek výletu se ale rozhodně povedl. 

Mladý racek žlutonohý (Larus fuscus).

Vln vlnění a písečné dunění

Ráno vyrážíme až na úplný konec kosy. Je to poměrně překvapivě dlouhá cesta, to co se na mapě jeví jako maličké území je ve skutečnosti asi 35 kilometrů dlouhý pruh pevniny porostlý celkem hustým lesem, přičemž vám místy nic nepřipomíná, že z obou stran vás od moře dělí několik stovek (někdy jen desítek) metrů. Parkujeme v městečku Hel a nejdříve míříme do přístavu. Na Helu zrovna probíhá každoroční akce, kdy se tu schází desítky polských birderů a hledají společně vzácné ptáky, proto je celkem rušno a co chvíli potkáváme ptáčkaře se stativáky. Jako první se zaměřujeme na větrem rozbouřené moře, kde marně hledáme alespoň nějaké ptáky. Po chvíli nás ale zaujal hlouček ptáčkařů na molu. Tam něco bude. A bylo - jespák mořský, pro Ondru první pozorování tohoto krásného druhu. My s Jirkou jsme ho společně viděli už na Helgolandu. Pták velice aktivně loví drobnou potravu, co chvíli ho vyhání vlny výš a výš po kamenech, až se dostává poměrně blízko k nám. Nebýt mizerných světelných podmínek, měli bychom super fotky. Chvíli si užíváme pozorování, potom nám ale začíná být u stěny přístavu poněkud těsno. No bodejť, ptáčkařů jsou tu skoro tři desítky.

Jespák mořský (Calidris maritima) v příboji.

Pokračujeme proto dál směrem k vrcholu kosy. Skoro v prvním keři za přístavem nás vítá budníček menší a o něco dál pak hloučky pěnkav. U vyhlídky na konci kosy nás těší svou přítomností lovící mladý sokol stěhovavý. Přesouváme se na věhlasné duny porostlé jen sporou vegetací, tolik známé díky mnohým neskutečným záznamům vzácných druhů. Paměť bohužel obrousila detaily, tudíž nejsem schopen dále vykládat zcela přesnou chronologii vycházky, tak jen v několika větách. Ptáků bohužel nebylo nějak přehnaně mnoho, počasí a hlavně pak vítr nebylo příznivé. Dominovaly pěnkavy, čížci a lindušky luční. Docela hodně bylo skřivanů polních, kteří nám co chvíli vyletovali z pod nohou. Občas prolétla hejnka cvrčal nebo křivek. Početní byli i strnadi rákosní, které jsme pečlivě kontrolovali kvůli případným vzácnějším druhům, kterým by se mohli podobat. Potěšením byla čečetka a pár (vlastně jen tři) budníčků menších. Těch jsme čekali více. Žádná severská bomba se nekonala. Největší radost nám, hlavně pak Ondrovi, udělalo pozorování samce káně rousné, který se nám proletěl krásně nízko nad hlavami. Co chvíli jsem kontroloval mořskou hladinu. Tam potěšila dvojice morčáků prostředních, několik alkounů úzkozobých, potáplice severní nebo hoholky lední. Viděli jsme dokonce tři racky malé. Dohromady 43 druhů. 

Dospělý samec káně rousné (Buteo lagopus).

Jak jsme se vzdalovali vrcholu kosy, bylo ptáků spíš čím dál méně než více. Rozhodli jsme se proto pro přesun zpět k autu, vedeni i zprávou v messengerové skupině, kde se píše o výskytu budníčka altajského u Jastarni. Přejezd trvá skoro 20 minut, navíc se musíme nějak dohodnout s paní u parkoviště, která si žádá platbu ve zlotých, nikdo z nás ale nemá hotovost. Nakonec se nám daří usmlouvat výjezd pomocí kovových eur. Na místě výskytu budníčka altajského, který je skutečnou bombou - 5. výskyt na území Polska - je pěkně rušno. Ptáčkařů je tu asi dvacet, ale nezdá se, že by vytouženého ptáka v posledních minutách někdo viděl. Je tu poměrně hodně králíčků, mezi kterými by se mohl malý pruhovaný budníček celkem snadno schovat. Několik lidí tu bohužel soustavně pouští nahrávku, což se nám moc nelíbí, a tak hledání celkem rychle vzdáváme.

Zcela nadšený výraz odrážející větrné počasí.

Podle našeho meteozpravodaje Ondry má brzy začít strašně pršet. Máme tak čas možná na poslední lokaci dne. Zastavujeme tedy na slepo na jednom z parkovišť na úzkém místě kosy u měst Kuźnica a vyrážíme na pobřeží na závětrné (tedy severní) straně. Kupodivu se nám daří najít velmi příhodné místo k pozorování , ptáků tu je docela hodně, i když ne příliš mnoho druhů. Naše hledání ale netrvá dlouho, vyhání nás dle předpovědi silný déšť. Vypadá to, že je naše dnešní pátrání po ptácích u konce, vracíme se do Władysławowa, kde nakupujeme a jedeme do ubytování. 

Severní vlnolam přístavu Władysławowa

V našem apartmá si dáváme chvilku odpočinku, když tu se počasí zlepšuje. Nakonec nás to přeci jen ještě vytahuje ven. Nejsme tu na dlouho, tak není nač meškat. Přístav máme pěšky kousek a projasňující se obloha slibuje pěkné podmínky na focení. Přístav je nacpaný racky, zase obdivujeme hlavně racky stříbřité na sto způsobů. Každý je trochu jiný. Je tu i jeden racek bouřní a několik desítek mořských, jinak však celkem klid. Fotíme si přístav a užíváme si pohodičku při vzácné chvíli sluníčka a pěkných barvách. Najednou nás zaujmou dva vyplašení pěvci na severním vlnolamu. No vida - sněhule severní! Byly sice hlášené v messengerové skupině, kam místní ptáčkaři hlásí pozorované zajímavosti, já je však nějak vytěsnil, a proto jsem byl jejich přítomností překvapen. Jsou to ale docela plaší ptáci, takže se na focení příliš netváří. V přístavu jsme až do setmění a sledujeme nocování racků mezi loďkami. 

Plachá dvojice sněhulí severních (Plectrophenax nivalis).

Nádech altaje a seawatching

Scénář následujícího dne v podstatě kopíroval ten předchozí - Cypel, Jastarnia, Kuźnica. Rozdíl byl ale v několika věcech. Za prvé: sestava. Už krátce po rozjezdu se k nám přidává milá společnost, manželé Ebrovi. Za druhé: počasí. S povděkem hledíme na oblačnou až polojasnou oblohu a hlavně vítáme mírnější vítr. Za třetí: ptáci. Ne že by jich bylo snad víc, ale na podobných lokalitách není žádný den stejný, a tak pozorujeme trochu jiné druhové složení migrujících jedinců. Krátce po začátku pozorování protahuje několik kání rousných, což působí velmi kladně zejména na psychiku Ondry, který tenhle druh má ze všech ptáků nejradši (a je to vidět). V přístavu je taky slyšet jedna linduška skalní, nad mořem pozorujeme několik přeletujících kajek mořských. Jinak je navzdory výše uvedenému druhové složení nakonec poměrně podobné. Pocitově přibylo králíčků a taky se ozvalo několik uhelníčků, což mohlo být ale způsobeno tím, že předchozí den nebylo přes vítr nic moc slyšet. Pořád tu proletuje hodně křivek, zato už není tolik skřivanů. Hodně rozladěni jsme tím, že se nám několikrát zdá, že slyšíme nějaký vzácný druh, přičemž jde o ptáčkaře schovaného za křovím, který pouští z reproduktoru hlasy seveřanů. Jeden z mála ptáčkařských trendů, který doufám, že se do Česka nepřenese... 

Polsky neumím, ale tohle jsem myslím pochopil.

K dalšímu postupu nás vyzývá informace o pokračujícím výskytu budníčka altajského u Jastarni. Vydáváme se tam proto znovu. Parkoviště je stále plné a vidíme hlouček na stejném místě co včera, na samotném parkovišti se potlouká pár dalších fotografů. Přichází moment jako z filmu. Musím vykonat malou potřebu, kterou jsem už asi hodinu odkládal a tak se pomalu vzdaluji od auta a od ostatních, kteří se připravují na twitch. Když ujdu asi 50 metrů, najednou se vedle našeho auta tvoří hlouček a ozývá se kulometná palba několika závěrek zrcadlovek. Nechce se mi tomu ani věřit, ale než jsem vůbec stihl dojít na druhou stranu parkoviště, proletěl mi budníček altajský doslova před očima, aniž bych si ho alespoň malinko prohlédl, a zmizel neznámo kam. Zprvu zábavný moment dostal po chvíli absence opeřence hořký nádech. O to větší radost byla, když se začalo z břízy nedaleko nás ozývat typické volání a následně se podařilo ptáka i najít a párkrát vyfotit. Nebyl vidět sice tak hezky, jako když jsme ho pozorovali s Ondrou a Kubou Macháněm v Izraeli, i tak to byl ale pěkný zážitek, zase zcela odlišný od pozorování v městském parku v horkém Eilatu.            

Úspěšný twitch budníčka altajského (Phylloscopus humei). Na fotce je vidět mdlé šedozelené zbarvení svrchní strany těla a tmavé nohy. V terénu jeho identifikaci stvrdil i hlas, který se od jinak velmi podobného budníčka pruhohlavého odlišuje.

Po úspěšném twitchingu pokračujeme na místo, které se nám předchozí den tak líbilo. Ptáků tu ale výrazně ubylo a tak se celkem spontánně usazujeme k seawatchingu, na který jsou zrovna optimální podmínky. Na moře míří můj stativák a stativák manželů Ebrových, pravidelně se při koukání střídáme, zároveň probíráme všechno možné. Co chvíli pozorujeme hejnka hvízdáků, kaholek, hoholek, turpanů obou druhů a méně početně i ostralky, čírky obecné a kachny divoké. Jednotlivě tu jsou i morčáci prostřední a velcí a jeden hohol. Ondru opět těší káně rousné nad mořem, tentokrát dva jedinci. Asi největší radost nám ostatním dělají dvě alky malé, jak to ale u pozorování na moři bývá, ne všichni členové výpravy tento druh viděli i přes veškerou snahu a pomoc ostatních s navigací ("Vidíš támhle nad tím mořem toho ptáka co letí do leva?"). Většina ptáků se nakonec ve vlnách skrývá dost na to, abychom je nebyli schopni vůbec správně určit. Spolehlivě určit se ale daří tuleně, který se na moment vynořil vcelku nedaleko břehu. Na závěr pozorování přibývá do seznamu druhů pozorovaných na výletu ještě osamocená husa velká a těší nás další dvě potáplice severní. Následně ještě krátce navštěvujeme rezervaci Torfowe Kłyle, kde prý občas bývají inornati*, my jsme tu ovšem za sílícího větru žádného nenašli. Za zmínku ale určitě stojí přelet menšího hejna hus běločelých, mezi kterými byly namixované čtyři bernešky bělolící. 

*druhový latinský název budníčka pruhohlavého, který je v ptáčkařském žargonu znám především pod tímto názvem

Na Helu často les navazuje přímo na moře.

Loučíme se s Ebrovými, stavujeme se na krátký nákup občerstvení a vyrážíme zpět do Helu. Tady už se chceme jen naposledy projít, něco si nafotit a třeba ještě něco i napozorovat. Procházíme si město, abychom si prohlédli místní rybářskou architekturu, přístav, abychom si prohlédli lodě, nakonec ale zase končíme u ptáků, to když nacházíme samici nebo mladého samce morčáka prostředního, který pluje velmi blízko falchronu. Toho si důkladně fotíme, protože kdo ví, kdy jindy bude možnost si tenhle druh tak pěkně z několika málo metrů prohlédnout. Procházku dál vedeme stejně jak už máme nacvičeno z předchozích dvou rán, je ale velmi dobře znát, že ptáci využívají k přesunům právě ranní hodiny, teď jich tu je opravdu docela málo. 

Morčák prostřední (Mergus serrator).

Probíhá i zábavné setkání s partou polských ptáčkarů, kteří nám sdělují, že všichni jsou nadšení z toho, že na jejich akci přijela i parta kluků z Prahy. Tohle si zaslouží vysvětlení - už výše jsem naznačil, že tento víkend zrovna probíhá akce, kdy se sem sjíždí ptáčkaři z celého Polska. Ptáčkaři tu nejenom hledají rarity, ale také sbírají odpadky, akce tak má i chvályhodný výstup. Obvykle je spojena s nálezy velkých rarit díky kombinaci ideálního termínu a opravdu velké koncentraci pozorovatelů. Letos je největší raritou samozřejmě budníček altajský, jinak je ale víkend poměrně chudý, což nám hned několik pozorovatelů během pobytu potvrdilo. Toť krátký úvod do kontextu. Ptáčkaři se mě ptali, jak jsme se o akci dozvěděli. Odpověď, že je to jen náhoda a že jsme na Helu vlastně v zásadě proto, že na Helgolandu už neměli žádné volné ubytování, je celkem pobavila. Následoval očekávaný dotaz zda se nepřipojíme ke konzumaci alkoholického nápoje, což jsme uctivě odmítli.

Díky silnému větru byly celý víkend skvělé podmínky pro windsurfing. Jespáci obecní z toho ale asi takovou radost neměli.

To už je naše polská anabáze skutečně téměř u konce. Pomalu se smráká a my ještě chvíli sedíme na písečné pláži a obdivujeme jemnost zdejšího písku. Co chvíli se potkáváme s dalšími a dalšími ptáčkaři  a skoro vždy prohodíme pár slov. Obecně nutno říct, že tu mezi pozorovateli panuje nesmírně pohodová atmosféra a nebýt nepříjemných zkušeností s přehráváním hlasů, nebylo by si v tomto směru nač stěžovat. Pohledem na vlny tříštící se o vlnolamy přístavu v Helu se loučíme s výletem. Na zpáteční cestu se vydáváme ještě za tmy, jedeme tentokrát přes Polsko, abych mohl vysadit kluky na vlak v Pardubicích. Cesta ubíhá docela hezky a bez komplikací a tak stíhám ještě menší ptáčkaření po cestě z Pardubic domů do Úval, ale o tom třeba někdy příště... 

Duny nebo "wydmy" na Helské kose.

Epilog

Chtěl bych poděkovat Ondrovi a Jirkovi za bezva partu, Ivaně a Honzovi Ebrovým za rady před výpravou i během výpravy. Ondra vytvořil pěkné video zachycující atmosféru výletu, můžete si ho přehrát na tomto odkazu. Hel jako destinaci k pozorování ptáků můžu leda doporučit, zvláště vzhledem k poměrně dobré dostupnosti bez nutnosti dopravy trajektem. Za necelé tři dny pozorování jsme viděli 89 druhů ptáků, přičemž lyskonoh ploskozobý byl mým 597. pozorovaným druhem ptáka. Pozitivum cestování na Hel je i vcelku přívětivá cenová hladina.