Orel stepní, můj 298. druh pro ČR

Ležím si tak v autě na lokalitě, kde pravidelně kroužkuju ptáky a do střechy bubnuje sílící déšť. Jsou čtyři hodiny ráno a venku by byla černočerná tma nebýt toho, že na západě obzor rozzařuje pražský světelný smog. Rozjímám nad tím, jestli má vůbec cenu dnes zkoušet chytat a nebo ještě chvíli čekat, jestli se přeci jen déšť do rozednění neuklidní a odchyt bude možný. Nakonec se rozhoduji pro rozumnější první variantu. Jedu domů. Po cestě přemýšlím o všem možném, co mi dělá vrásky, a pak taky o tom, že kdesi na střední Moravě je orel stepní (Aquila nipalensis). Kdybych v tu chvíli jen tušil, že právě s ním se ještě dnes potkám... 

Orel stepní (Aquila nipalensis) v polích u Břestu na střední Moravě.

Domů jsem přijel chvíli po páté ráno, Emča ještě spí. Ukládám se ke spánku, ale i přes velkou únavu po v podstatě probdělé noci mi nejde usnout. Už za světla mě budí vrnění telefonu, kam mi zrovna přistála zpráva s fotkou od Honzy Studeckého. Orla stepního, kterého objevili den předtím Pavel Shromáždil, Pavel Šálek a Zdeněk Němeček, opravdu našli a evidentně se docela pěkně ukazuje. Po dlouhé době u sebe cítím jistý neklid, který se mě snaží přesvědčit, abych vyrazil. Je to sice pekelně daleko, ale zrovna dneska by to šlo. Nemám nic urgentního na práci a už opravdu hodně dlouho jsem se do podobně bláznivého podniku nepustil. Asi hodinu se rozmýšlím, zkouším napsat pár kamarádům, zda by nejeli se mnou, ale ti ještě spí. Nakonec balím psa Tulu a ptáčkařské vercajky a vyrážím vstříc dé jedničce a Kroměřížsku. 

Fenka Tulinka, můj častý souputník při cestách za ptáky.

Zpočátku hodně prší, ale časem déšť slábne, až ustává zcela. Prokousávám si cestu tou naší zemičkou, míjím všechny ty odpočívadla a pumpy, kde už jsem mockrát stavěl, a přemýšlím nad tím, co mě to popadlo se na takovou cestu vydat. Asi je to hlavně mimořádnost záznamu (páté pozorování orla stepního na našem území, pochopitelně jsem ho tedy nikdy v ČR neviděl) a hlavně to, že se zdá, že by se zvíře nechalo i hezky prohlédnout, fotky co jsem zatím viděl jsou poměrně pěkné. Ať to bylo jakkoliv, už nebylo cesty zpět. Toho jsem na chvíli zalitoval, když mi při pauze na benzínce necelou hodinu cesty od cíle přistála od Honzy zpráva, že orel zmizel. Naštěstí to netrvá dlouho a zpráva je odvolána, pták je zpátky. 

Orel stepní tak, jak jsem ho uviděl poprvé.

Je chvíli po jedenácté a projíždím malou vesnicí Skraštice. Za ní už vidím srocení aut a brzy i povědomé tváře. Hlavně ale vidím na poli nedaleko přeletět velkého tmavého orla, na kterého je zamířeno několik stativových dalekohledů a objektivů. To musí být on. Zastavuju na polní cestě a hned zjišťuju, že jsem se nepletl. Nádherný mladý orel stepní sedí uprostřed pole a chytá hraboše. Má dlouhý krk, tmavou hlavu a obrovský žlutý zobák s černou špičkou, jehož zářivě žluté koutky zasahují hluboko do tváře. Výrazná jsou světle hnědá křídla, jinak je pták velmi tmavý. Stojí na dlouhých nohou s opeřenými běháky. Už pohledem bez dalekohledu je v poli vidět jako velký tmavý pták. Celkem klidně tam sedí, občas chytne a sežere nějakého hraboše, někdy je vtipně honí pobíháním po zemi. Postupně ho atakují poštolky a káně. Párkrát přeletuje po poli, až nakonec vzletí na strom, kde se docela úhledně usazuje na samostatné větvi, bohužel dost daleko, takže fotka z toho nebude zrovna valná.    

Atakován kání lesní (Buteo buteo).

Ze stromu se pak zvedá k většímu leteckému výletu. Několikrát to vypadá, že nám úplně zmizí a další zájemci o pozorování se budou muset vydat ho hledat s nejistým výsledkem, jak už to u dravců bývá, ale vždycky se zase kroužící zjeví nízko nad obzorem. Nakonec nabírá výšku a obletuje kolem nás celý kruh, což zakončí úžasným přeletem přímo nad našimi hlavami. Při letu bojuje s velmi silným protivětrem, což celou jeho akci zpomaluje a dává o to delší čas na prohlížení důležitých určovacích znaků. Opravdu impozantní pták. V letu vyniká bílá báze ocasu a hlavně pak ze spodní strany výrazné světlé pruhy v křídle, které u mladých ptáků tohoto druhu usnadňují určení i při pozorování z velké dálky. Ze svrchní strany je vidět světlá páska v křídle, světle hnědé krovky, ale nebudu lhát - kdybych ho viděl kroužit a nezahlédl zbarvení spodní části těla, jen těžko bych ho správně určil. Letovou ukázku končí opět ve stejném poli, takže vyčkal i na další pozorovatele. Nakonec se nás sešlo opravdu hodně, myslím, že jsem v ČR tolik ptáčkařů u jedné rarity ještě neviděl. Během dvou hodin strávených pozorováním se tam protočilo kolem třiceti lidí, vesměs z Moravy, ale našlo se i pár "dálkařů", jako jsem já, ale i z větších vzdáleností.  

Orel stepní v letu.

Zatímco orel sedí na poli, přijíždí traktor, který jede právě na orlův dočasný prostřený stůl pracovat. Trochu sobecky doufám, že když pojede bezprostředně kolem orla, mohl by se na chvíli zvednout a třeba zase přiletět blíž k nám. Teď byl totiž dost daleko. Ukázalo se ale, že je pěkně odrzlý. Traktoru si moc nevšímal a když přeletěl, tak jen celkem malý kousek. Rázem jsem tedy místo letovek začal přemýšlet o tom, za kolik by mě asi traktorista svezl k orlovi v kabině... Do mého odjezdu ze stejného místa pozorujeme kromě samice motáka lužního, luňáků červených a čápa černého i jednoho orla křiklavého a královského. Před mým příjezdem ještě někteří viděli orla mořského. Vidět z jednoho místa hned čtyři druhy orlů za den, to se jen tak nepodaří. Nakonec ale přichází čas se rozloučit s orlem i dalšími pozorovateli. Mám v očích, nosu i puse nafoukanou snad hrst prachu, jak na nás z pole foukala zvířená zemina hnaná silným větrem, ale jsem naplněn štěstím. Tak povedený twitch (jak se říká tomu, když jedete na ptáka, kterého našel někdo před vámi) snad nepamatuju...

Orel stepní v letu.

Orel stepní je velký dravec z rodu Aquila, tedy stejně jako třeba orel skalní (A. chrysaetos). Jeho hnízdní areál se táhne od východní Číny až po východní břeh Kaspického moře. Obývá otevřenou krajinu, polopouště s křovinami, travnaté pláně a stepi. Zimuje v Asii a Africe. V České republice byl zaznamenán po páté, počtvrté s dokumentací. Naposledy byl u nás pozorován v říjnu 1997. Zajímavé je, že jeden ze dvou zástřelů na našem území se stal přesně osmdesát let před dnešním pozorováním, tedy 28. srpna 1943. 

Jen malá část pozorovatelů přítomných toho dne na lokalitě.