Zápisky ze Srí Lanky II.: Dyiasaura Park a Univerzálně platný ledňáček

Dyiasaura Park

V novém prostředí mám obvykle velký problém spát. Dílem nervozitou z toho, jak budou následující dny probíhat, dílem nadšením ze zážitků, které čekají doslova za dveřmi. Kvůli naprostému vyčerpání z cesty předchozího dne ale tentokrát usínám velmi rychle, a to i přesto, že jsem nejprve nepřišel na to, jak správně zapnout klimatizaci a zjistil jsem to až po probuzení nesnesitelným horkem. Celkem odpočatý vstávám ještě před pátou, zatímco se za okny nese krásný ptačí hlas, který patří mé známé z předešlého dne - šámě bělořitné (Copsychus saularis) - sedící zřejmě na stromě kousek za okny. Její hlas mi trochu připomíná naše červenky, ale okořeněné nádechem exotična. Brzy se rozeznívá do lahodné melodie jejího zpěvu i můj nepříjemný budík v telefonu, který veškerou romantiku okamžiku kazí. Rychlá hygiena, převlečení a venku už na mě čeká řidič. Cesta do blízkého Dyiasaura parku trvá asi 15 minut, vstupné je 500Rs, což je asi 50 korun. Jde se na první ranní pozorování na Srí Lance!

Dyiasaura Park

Hned s příchodem do stále mírně ztemnělého parku se ozývají samé nové hlasy, které nedovedu identifikovat. Na focení je ještě šero a tak jen koukám na spoustu opeřenců, kteří běhají po cestičkách, plavou na vodních kanálech a skáčou ve větvích nade mnou, aniž by se ukázali dostatečně na to, abych je dokázal určit. Park je nádherný. Vodní kanály jsou porostlé všemožnými rostlinami, všude jsou nízké keříky, sem tam i nějaký vyšší strom. Z vody se ozývají žáby a na rostlinách sedí neznámé druhy vážek. Park je vybaven infotabulemi, na kterých se můžete dočíst o různých druzích živočichů, které zde žijí. Oceňuji, že jsou uvedeny vědecké a anglické názvy.

Dyiasaura Park

Postupujeme parkem a přicházíme až k velké vyhlídkové věži, která svou velikostí zdaleka převyšuje jakoukoliv ptačí pozorovatelnu u nás doma. Je z ní pěkný výhled na velkou část parku, včetně oblasti, do které se návštěvníci nedostanou a je zcela ponechána přírodě. Pěkné ilustrace ptačích druhů mi pomáhají s identifikací některých ptáků, které jsem v uplynulých minutách viděl. Stále mám problém určit i vůbec nejběžnější druhy, ale bodejť by ne, když jsem tu teprve pár hodin. Dole pod pozorovatelnou staví pár slípek šedohlavých (Porphyrio poliocephalus) hnízdo na pařezu obklopeném listy leknínů. Na vzrostlé vegetaci zase poskakují samice kukačky koel (Eudynamys scolopaceus) a žluvy černokápé (Oriolus xanthornus), v dálce na stromě pak vidím sedět mohutného ledňáčka, kterého nakonec určuji jako mého prvního ledňáčka guriala (Pelargopsis capensis). Zvukovou kulisu doplňuje vysoké pískání husiček malých (Dendrocygna javanensis), které na jezírku hnízdí.

Slípka šedohlavá (Porphyrio poliocephalus)

Po nějaké chvíli pozorovatelnu opouštím a jdu se podívat do dalších částí parku. To už sem proudí první místní lidé, někteří jen tak, jiní s dalekohledem a mnoho z nich i s moderními fotoaparáty na focení ptáků. Dávám se do řeči s jedním z ptáčkařů, který mi říká, že se tu před pár dny vyskytla velká vzácnost - žluva hajní (Oriolus oriolus) - kterou zde hodně lidí nyní zkouší dohledat. Co by na to asi pověděly naše žluvy z Klánovického lesa, že jsou na Cejlonu tak vážené, říkám si. Míjíme jeden rybníček po druhém, když se najednou vprostřed jednoho zarostlého objevuje středně velký pták, který je nesmírně zvláštní. Toho poznávám hned - ostnák bažantí (Hydrophasianus chirurgus), jeden z druhů, které jsem si tady moc přál vidět. Zkouším jít blíž, ale rychle zjišťuji, že na rozdíl od mnoha jiných druhů je zrovna ostnák docela plachý a rychle mizí v břehové vegetaci. Opodál zase přeletuje nad kanálem bukáček žlutonohý (Ixobrychus sinensis). 

Ostnák bažantí (Hydrophasianus chirurgus)

Jak už jsem si povšiml předchozí odpoledne, město není útočištěm jen pro ptáky a bezobratlé. To i v Dyiasura parku ilustrují zejména velcí varani skvrnití (Varanus salvator), kteří se bez plachosti prochází po cestách pro pěší, víc mě ale překvapuje skupina opic, které hlučně přeskakují ze stromu na strom. Až po chvíli se mi je daří dostat slušně do hledáčku, abych si potvrdil jejich určení. Jsou to hulmani rudolící (Semnopithecus vetulus), primáti, které jinde na světě než na Srí Lance nenajdete. S úžasem sleduji, jak ladně celá skupina postupně přechází přes kabel natažený nad vodou, až celá přeběhne do holého stromu přímo nade mnou. Nevím sice, proč se jmenují rudolící (nebo anglicky purple-faced), já bych jim spíš vzhledem k jejich bílé srsti pod bradou a na tvářích říkal bělovousí nebo vousatí.

Hulman rudolící (Semnopithecus vetulus)

Dalších několik koleček po cestičkách v parku přineslo hlavně pozorování poměrně běžných druhů, například hned všechny tři druhy cejlonských strdimilů, starosvětských zástupců kolibříků, holuba kovového (Ducula aenea), panenky bronzové (Lonchura striata) a obligátních vlh modroocasých (Merops philippinus). Kvetoucí byliny lákají spousty různých motýlů všech barev. Po nějaké době se ozval prázdný žaludek, a tak jsem vyrazil zpět do ubytování, kde už na mě čekal Sameer se snídaní. 

Kukačka koel (Eudynamys scolopaceus), samec

Krátký odpočinek a studená sprcha mi umožnila být zase rychle fit a přemýšlet, co podniknout dál. Říkám si, že se zkusím projít jen tak po okolí ubytování a schválně, na co narazím. Obyčejná ulice tady ale není moc pěkná. Vše je obehnáno vysokými betonovými zdmi, takže člověk nevidí až na výjimky do zahrádek, které jsou za nimi. Slunce neskutečně žhne a v kombinaci s vysokou vlhkostí je pobyt a hlavně pak pohyb venku dost problematický a zdaleka ne příjemný. Mnohé ulice jsou špinavé a před domy se válí bez ladu a skladu hromady odpadků, místy doplněné divokými psy a kočkami, kteří se snaží v odpadcích najít něco k snědku. Ptáci se tu sice ozývají skoro z každého stromu (a zeleně tu celkově opravdu málo není), ale pro mé oči jsou v tu chvíli obvykle neviditelní, nepočítaje volavky hnědohřbeté (Ardeola grayii), které pochodují v každé strouze. Na chvíli v jednom ze stromů vidím podivného šplhavce vousáka hnědohlavého (Psilopogon zeylanicus), kterého jsem doteď jenom slyšel ozývat se jednoduchým opakovaným voláním, ale ani toho se mi nedaří vyfotit. 

Obyčejná ulice v Nugegoda (Kolombo).

Ani po hodině prodírání se ulicemi a překonávání rušných silnic se mi nedaří najít nějaké pěkné místo k odpočinku. Když mě hlídač nepustí ani do parku nedaleké univerzity, říkám si, že asi radši chytnu tuktuk a nechám se dovézt zpět do ubytování, protože jsem úplně vyřízený a cesta pěšky zpět rozpálenými ulicemi ještě navíc s nasazeným respirátorem mě tedy opravdu neláká. Na ulici totiž nepotkáte jediného člověka, který by respirátor nebo roušku nasazenou neměl a chvílemi mám pocit, že po mně lidi zírají i při tom, když se potřebuji napít a roušku si u toho sundám. Sedím tak na zídce u plotu University of Sri Jayewardenepura a následně chytám tuktuk, který mě za pár babek vrací až před bránu ubytování. Krátký pěší výlet se tedy vůbec nepodařil, ale alespoň jsem si vytvořil obrázek o tom, jak vypadá běžný život na ulici bez turistů a pozlátka. 

Hromady odpadků nejsou v ulicích Kolomba ničím výjimečným.

Univerzálně platný ledňáček

O dvě studené sprchy později jsem se opět, stejně jako předchozího dne, sešel s mým hostitelem Sameerem, který mi slíbil ukázat další pěkná místa v okolí. Chvíli před pátou hodinou odpoledne jsme dorazili k dost velkému jezeru s rozsáhlým, vegetací zarostlým ostrovem a několika dalšími ostrůvky. Z malého parkoviště vyrážíme na okružní procházku kolem břehu vodní plochy, která je ohraničena asi půl metru vysokým plůtkem, který je zábranou proti krokodýlům, kteří by snad chtěli vylézt na břeh mezi rekreanty, početně se hemžící po stezce kolem jezera. Krokodýli tu skutečně jsou hned dva, vyhřívají se na ostrůvcích s typicky otevřenou tlamou. Mě ale samozřejmě zaměstnávají hlavně ptáci. Na březích loví ryby několik druhů volavek, zejména pak volavky stříbřité (Egretta garzetta) a hnědohřbeté. Velmi nízko se vzduchem prohání hbité vlhy modroocasé a předvádí své letecké kreace při lovu hmyzu. Další neuvěřitelně obratní letci jsou k vidění přímo nad hladinou, jsou to rybáci malí (Sternula albifrons) a bahenní (Chlidonias hybrida). Jelikož jsou všichni rybáci, které dobře znám z Evropy, v zimním šatu, je jejich určování překvapivou výzvou. 

Vlha modroocasá (Merops philippensis)

Asi v polovině trasy Sameer kupuje tradiční pouliční pochutinu - malou krevetu na slané sušence s trochou neznámé omáčky. Překonávám strach z potenciální pálivosti, ale ta se překvapivě nedostavuje - je to fakt dobré! V tu chvíli si všímám hned několika pěkných záminek k focení. Ve vodě je vidět pářící se žáby, konkrétně jde o skokana Euphlyctis hexadactylus, který je tu zdaleka nejběžnějším obojživelníkem. Na plotě pak sedí vážka, kterou v tu chvíli nedokážu určit. Kousek od vážky si na plůtek sedá ledňáček. Náš obyčejný 'evropský' ledňáček říční (Alcedo atthis). Jelikož se opravdu pěkně vystavuje, zaměřuji na něj objektiv - vlastně jsem ho u nás ještě nikdy pořádně nefotil, tak by bylo trestuhodné promrhat tuto příležitost - a tu vidím, že na něj můj hostitel zcela fascinovaně hledí. Prý nikdy nic takového neviděl. 

Ledňáček říční (Alcedo atthis)

Zbytek okružní procházky už žádné velké objevy nepřináší, nepočítaje skutečně velký objev v podobě pelikána skvrnozobého (Pelecanus philippensis), který přistává na stromě přímo nad silnicí, přičemž se mi téměř nevejde do hledáčku. Příjemné je opětovné setkání s ostnáky bažantími, tentokrát hned jejich dvěma páry, které sbírají potravu na plovoucí vegetaci u velkého ostrova. Sameer má z procházky zřejmě skutečně velký zážitek a pořád mi vypráví o tom, jak bylo úžasné vidět 'toho malého ledňáčka'. Je docela zábavné, že i v takových tropech, jakými Srí Lanka bezpochyby je, platí ledňáček říční za úplně stejně atraktivní druh, jako u nás, kde si zdaleka tolik barevné exotiky neužíváme. Některé věci jsou zkrátka univerzálně platné a Alcedo atthis je zřejmě jednou z nich... 

Pelikán skvrnozobý (Pelecanus philippensis)

Až později při zadávání pozorování jsem zjistil, že lokalita, na kterou mě Sameer zavedl byla jedním z nejlepších ptačích hotspotů v okolí, Attydia Bird Sanctuary. To už ale byl akorát čas na večeři. Tentokrát jsem zvolil cestu jistoty a dal jsem si po předchozí zkušenosti raději pizzu. Byla zvláštní, ale dobrá. Na druhý den ráno jsem se opět domluvil s řidičem tuktuku, že mě ve stejném čase odveze na lokalitu, kde jsem byl dnes ráno. V té chvíli už jsem i věděl ubytování na následující den v oblasti Rekawa na jihovýchodě ostrova a začal se připravovat na odjezd do nové destinace. 

Attydia Bird Sanctuary

Ráno se odehrává v podobném sledu jako to předchozí. Rychlý přejezd do rezervace Diyasaru, platba vstupného a ptáčkaření. Pozorované druhy se příliš neliší, na hroudách hlíny u kanálu se ale objevují například panenky muškátové (Lonchura punctulata), v malém lesíku se mi zase daří najít tři konipasy lesní (Dendronanthus indicus), kteří tu předchozího dne nebyli. Udělal jsem si také čas na nafocení nějakých vážek, nejvíce mě zaujaly modro-černo-bílé vážky Neurothemis tullia. Při jejich focení mě opět provází velký varan skvrnitý. Překvapuje mě, kolik je v parku lidí s profesionálními fotografy, zejména je tu přinejmenším pět novomanželských párů, kteří si tu za pomoci fotografa vytvářejí vzpomínky na památné dny svých životů. Čas bohužel letí rychleji, než bych chtěl, a musím zase park opustit, tentokrát už možná naposledy (alespoň na nějaký čas). Když procházím portálem porostlým hustou popínavou rostlinu, říkám si, že sem se musím co nejdříve zase vrátit. Kdybych jen věděl, kolikrát si to na Srí Lance ještě řeknu...

Drongo šedobřichý (Dicrurus caerulescens)

Čas vyrazit o dům dál. Balím kufr, uklízím pokoj a odjíždím na autobusové nádraží asi půl hodiny cesty tuktukem odtud. Na autobusáku je sice trochu zmatek a všechny dálniční autobusy jsou nadepsané pouze Sinhálštinou, snadno se ale daří doptat, kterým autobusem se dostanu do Tangalle. Brzy už sedím ve velkém klimatizovaném autobusu. Z okna sleduji ubíhající krajinu. Mokřady, lesy, rýžová pole, palmové plantáže postupně mizí za námi. Cesta ubíhá velmi rychle a pohodlně, brzy jsem na další štaci. Na smradlavém autobusáku v Tangalle se snažím objednat tuktuk. Můžu si vybrat. S každým dalším metrem na mě pokřikují další a další řidiči, kteří se snaží ulovit zmateného turistu pro sebe. Nakonec mě přesvědčuje postarší pán, se kterým nakonec usmlouvám dobrou cenu. Poslední cesta dne. Za nějakých patnáct minut už stojím před All View resort, mým ubytováním na následující tři dny. Vítá mě nesmírně milá hostitelka, dostávám k občerstvení kokos a z balkónů sleduji rozsáhlé zamokřené pastviny plné života. Tady to bude dobré. 

Husička malá (Dendrocygna javanica)

Pokračování příště...