Zápisky ze Srí Lanky IV: Oblast Bundala

V ubytování Lagoon Inn jsem zvolil poněkud levnější a neklimatizované v přízemí, kde je naštěstí vcelku příjemná teplota. Hotel je pěkný a je umístěný hned na hranici s národním parkem Bundala. Z nedokončené věže, která patří k objektu, je výhled na celý park. Hned po příjezdu a seznámení s hostitelem jsem se rozhodl pro krátký odpočinek, jelikož v horkém odpoledni stejně není příliš co dělat. Když už jsem v posteli nevydržel, sedl jsem si aspoň na zápraží a sledoval život v pěkné zahradě plné malých fontánek a jezírek. Létají tady bulbulové šupinkoví (Pycnonotus cafer), vousák hnědohlavý (Psilopogon zeylanicus) - ti využívají hlavně zbytky ovoce na připraveném krmítku - a taky samice lejskovce rajského (Terpsiphone paradisi). Po chvíli mi ale tahle skvadra nestačí, tak začnu přemýšlet, co podniknout s blížícím se večerem. Na mapě v telefonu vidím relativně nedaleko nějaké křoviny a mokřad, volba je tedy jasná. 

Tissa Wewa

Poslání na věži a Weerawilla

V parném odpoledni se jde docela nepříjemně, ale ptáci se přeci jen ukazují. Nejprve pozoruji běžné druhy, které už znám, po chvíli mě ale na silnici lemované stromy zaujme pták, který vypadá jako nějaký skřivan. Dělám několik fotek pro pozdější determinaci - nakonec jedince určuji jako skřivana Mirafa affinis, což je nakonec jediný skřivan mé výpravy. Z rýžových polí se všude ozývají cistovníci rákosníkovití (Cisticola juncidis), sem tam se nějaký i ukáže. V křovinách mi pak dělá radost nepříliš plachý ťuhýk hnědý (Lanius cristatus), jinak je tu ale vcelku mrtvo. To se ale nedá říct o relativně velkém mokřadu zcela porostlém vodními hyacinty, který žije například slípkami šedohlavými (Porhyrio poliocephalus) a bukáčky žlutonohými (Ixobrychus sinensis) a ukazuje se také přeletující chřástal rohatý (Gallicrex cinerea). V rákosí skáčou rákosníci pokřovní (Acrocephalus dumetorum) a zpívají hlučnohlasí (A. stentoreus), na hrázi je docela málo plachá kukačka černobílá (Clamator jacobinus) a taky prinie olivovobřichá (Prinia socialis). Kromě obligátních luňáků bělohlavých (Haliastor indus) se ukazuje i větší dravec, kterého nakonec určuji jako orla šedohlavého (Haliaeetus ichthyaetus). 

ťuhýk hnědý (Lanius cristatus)

Na opačné straně mokřadu jsou mělčiny s odkrytými bahny, kde se samozřejmě zdržují bahňáci. Jsou tu třeba vodouši štíhlí (Tringa stagnatilis), kulíci menší (Charadrius mongolus) a říční (Ch. dubius), ale taky dytíci indičtí (Burhinus indicus) a křivozobí (Esacus recurvirostris). Fascinující je i hejno několika desítek přeletujících ostnáků bažantích (Hydrophasianus chirurgusi) různých věkových kategorií, kteří se zvedli z rýžových polí. Rýžová pole jsou vůbec docela plná ptačího života. Co chvíli z nich vyletí bekasiny sibiřské (Gallinago stenura), na hrázkách se prochází pávi (Pavo cristatus), samozřejmostí jsou volavky rusohlavé (Bubulcus ibis), které jsou všude. U cesty mi ještě dělají radost panenky tříbarvé (Lonchura malacca) a lindušky rýžové (Anthus rufulus). Zůstávám na místě až do západu slunce. 

panenka tříbarvá (Lonchura malacca)

Po cestě zpět do ubytování se snažím dovolat do příští destinace, abych zamluvil pokoj v nejlepší oblasti pro pozorování ptáků. Bohužel jsou všechna ubytování buď nedostupná, nebo nesmyslně drahá, a tak tento problém nechávám na další den. Zapadající slunce už sleduji ze zmiňované nedostavěné věže, přičemž jsem si otevřel malou skleněnou lahev tlamolepu Sprite, kterou jsem pořídil v malém vesnickém krámku. Jdou na mě chmury z toho, že jsem sám tak daleko od domova a chuť bezbarvé bublinkové tekutiny mi aspoň trochu připomíná, že v dnešním globalizovaném světě vlastně nic není tak daleko jak se někdy zdá a hlavně myslím na to, že spousta lidí kolem mě už zvládla nesrovnatelně náročnější výlety zcela na vlastní pěst. Tak proč se stresovat. 

slípka šedohlavá (Porhyrio poliocephalus)

Osamělý okamžik narušuje příchod dalšího z hotelových hostů. Ten se se mnou okamžitě začne bavit. Prý mi chce sdělit nejdůležitější poselství na světě, ale že se k němu mám nejprve připojit k meditaci. No, vlastně proč ne... Zavíráme oči, on pořád povídá něco o tom, ať se vžiju do stromů a země kolem, dohromady asi tak pět minut. Ačkoliv tohle není zrovna něco, co bych vyhledával, musím uznat, že po opětovném otevření očí jsem byl najednou uvolněnější. Po chvíli následné diskuze mi dojde, že jde o propagátora teorie Gaia, která považuje zemi za jednotný živý organismus. Bylo docela osvěžující střetnout své názory biologa s někým uvažujícím o světě zcela jinak, ale asi po pětadvaceti minutách mi přijde, že už bylo vše důležité řečeno a omlouvám se, že už musím jít. Jo a prý mám jeho poselství všem předat, jen si nejsem jistý, jestli jsem to poselství tak docela pochopil, abych to dovedl...

Výhled z věže ubytování Lagoon Inn.

Druhý den chytám asi v půl osmé autobus, který staví kousek od ubytování a jedu do města Debrawewa, kde je docela velká koncentrace eBird hotspotů. Autobus vychází v přepočtu asi na pět korun, ale do cílové destinace si ještě musím vzít tuktuk. Ten též stojí pár šupů. Vystupuji na hrázi velkého jezera Tissa Wewa, které je ale moc velké na to, abych ho s malým dalekohledem a foťákem pořádně prohlédl. Jsou tu navíc malé děti, které po mně neustále pokřikují, abych jim dal peníze. "Give money" je ale zřejmě jediné, co umí anglicky říct, protože když se jich ptám, jak se jmenují, tak pořád jen opakují tuto frázi. Je mi líto, ale opravdu nebudu dávat peníze někomu, kdo umí jen křičet. Když to omladina pochopí, začnou řevem odhánět všechny ptáky v okolí, jelikož jim asi došlo, že právě ptáky jsem přijel pozorovat. Bohužel to byla jedna z těch nepříjemných zkušeností se Srí Lankou, a donutilo mě to odejít pryč. 

Kolonie kaloňů indických (Pteropus giganteus)

Náladu mi spravuje nález obrovské kolonie kaloňů indických (Pteropus giganteus), kterých se na dvou velkých stromech houpe určitě přes 500 jedinců. Jejich neustálé přeletování a strašidelné zvuky by jistě bylo mnohým lidem nepříjemné, mně přijdou tihle tvorové naprosto fascinující. Nikdy jsem si nedokázal představit, jak velký může nějaký letoun být v porovnání s našimi netopýry nebo třeba i kaloni egypskými (Rousettus aegyptiacus) ze zoo. Jdu prašnou cestou mezi rýžovišti k dalšímu jezeru, které se jmenuje Debrawewa. Je o něco menší než to předchozí a je dost hustě porostlé vegetací, tím pádem i plné ptáků. Brzy vidím například bukáčka žlutonohého, jsou tu i anhingy indomalajské (Anhinga melanogaster) s jejich hadími krky. Nejvíc mě tu ale asi těší pár zoborožců malabarských (Anthracoceros coronatus), kteří sedí na vzdálené palmě, a jejich velikost vyniká i na poměrně velkou vzdálenost. Jejich hlasy se nesou bez problému na pár stovek metrů až ke mně.  

zoborožec malabarský (Anthracoceros coronatus)

Na lokalitě jsem strávil asi hodinu a půl, když už jsem se chtěl pomalu vracet. Tu mě zastaví nějaký kluk, který může být starý asi tak jako já a ptá se mě, co pozoruju. Říká, že prý je taky pozorovatel ptáků a že kdybych chtěl, tak s ním můžu jít druhý den dopoledne na sovy. Moc se mi nechce, protože potřebuju další den odjet na další štaci a cesta bude velice náročná. Navíc mladík nevypadá příliš důvěryhodně. Nechám se nakonec přesvědčit, abychom si alespoň vyměnili čísla, že se případně ozvu. Cesta zpět je docela zajímavá. Ve městě mě zase zastavil jiný mladík, který mě chtěl dostat na safari do Yala, když jsem mu vysvětlil, že se do Yaly nechystám, tak se mě alespoň ptal odkud jsem. Překvapuje mě, že zná Česko a hlavně tím, že prý chodí se slečnou jménem Eliška z Prahy, která za ním má údajně přijet, aby se vzali. 

Samice páva korunkatého (Pavo cristatus)

Ochočený makak a tváří v tvář slonovi

Na odpoledne mám naplánovanou safari vyjížďku do NP Bundala s mým hostitelem. Ve smluvený čas přijíždí velký džíp s řidičem a vyrážíme. Dojet k bráně do parku trvá asi deset minut a docela dlouho trvá, než se podaří vyřídit všechny oficiality. Už po cestě jsme viděli spoustu ptáků, hlavně volavek, rybáků a nějaké bahňáky. Hned vedle vstupu do parku pozorujeme velkou skupinu hulmanů (Semnopithecus priam). Na dohled návštěvnického centra pak hned vidíme slona indického (Elephas maximus), pořádného samce, který ale nemá kly. Je dost daleko, a tak dělám jen pár dokladových fotografií. Národní park je pokrytý savanovitou vegetací, je tu hodně bažin a pár velkých jezer. Na východní straně je oceán. Projíždíme tak křovinatou krajinou a nechávám si zastavovat u každého zajímavějšího ptáka, třeba u orla proměnlivého (Nisaetus cirrhatus), který sedí na stromě hned u cesty, nebo dudka chocholatého (Upupa epops), kterých je tu docela hodně. Z plazů je tady dost početný varan bengálský (Varanus bengalensis), vidíme každou chvíli nějakého přebíhat přes cestu nebo stát mezi keři.

varan bengálský (Varanus bengalensis)

Hned první bažina překypuje zajímavými druhy ptáků, hlavně tedy bahňáky, mimo jiné už dříve pozorované druhy tu objevuji jespáky křivozobé (Calidris ferruginea) a hlavně ouhorlíky malé (Glareola lactea). Ti se krčí na poloostrůvku zasahujícím do bažiny a jsou tu minimálně tři. Je to malý sympatický bahňák pískové barvy, který skvěle splývá s podložím. Je tu i sedící rybák velkozobý (Hydroprogne caspia) a dobře vedle vodoušů štíhlých a rudonohých (T. totanus) demonstruje svou velikost. Nedaleko od této scenerie se konečně ukazuje i další z bahňáků, na které jsem netrpělivě čekal, a to čejka indická (Vanellus malabaricus) se žlutými terčíky pod zobákem. Dohromady jsem za safari výlet pozoroval 23 druhů bahňáků, mé velmi oblíbené skupiny ptáků. 

čejka indická (Vanellus malabaricus)

Kolem vody se nepohybují samozřejmě zdaleka jen bahňáci. Jsou tu také husičky malé (Dendrocygna javanica) a taky desítky nesytů indomalajských (Mycteria leucocephala), volavky osmi druhů, anhingy, pelikáni skvrnozobí (Pelecanus philippensis) a kolpíci bílí (Platalea leucorodia). U některých vodních ploch jsou také krokodýli bahenní (Crocodylus palustris) různých velikostí, od mláďat po velké několikametrové obry. Průvdoce mi toho sice moc neukázal, protože zřejmě ptáky moc neuměl, i tak jsem si toho sám našel myslím docela hodně a nechával jsem si zastavovat všude, kde jsem uznal za vhodné. 

Ptačí srocení u jedné z bažin v NP Bundala.

V křovinaté krajině jsou k vidění třeba ťuhýci hnědí, velká spousta pávů, samozřejmě všudypřítomné vlhy modroocasé (Merops philippinus) a indické (M. orientalis). Zvláštní pozornost věnuji velké lindušce, která může být buď mongolská nebo velká. Nakonec po dlouhém pozorování a focení dospívám k názoru, že jde právě o lindušku mongolskou (Anthus godlewskii). Všude se ozývají a občas se na okamžik objevují kuři srílanští (Gallus lafayettii), jeden kohout se pak ukazuje docela pěkně na volné ploše, když se snaží vyhrabat něco k snědku. Je to jeden z mála jedinců tohoto druhu, které si pěkně prohlédnu, aniž by hned zmizel v hustém podrostu.

kur srílanský (Gallus lafayettii)

Jak se blížíme k pobřeží, potkáváme skupinku makaků bandarů (Macaca sinica), ve které jsou i malá mláďata. Až úplně u pobřeží pak sedí jeden osamělý makak, kterému přímo kouká z očí, že je s ním něco špatně. Hned leze do džípu a průvodce mě varuje, abych si dal pozor na všechny své věci, protože je tenhle opičák okamžitě bere a odnáší. A skutečně, zvíře velmi rychle nachází nějaký papírek, co mi vypadl z kapsy a cupuje ho na kusy. Fakt zvláštní zvířátko, těžko říct, jak se makakovi stane, že se takto odtrhne od skupiny a jako samotář lustruje turistické vozy, které přijíždí k výhledu na oceán. 

Safari džíp s ochočeným makakem bandar (Macaca sinica).

Od tohoto výhledu a ochočeného makaka už se pomalu vracíme zpět k výjezdu z parku. Po cestě ještě koukám, jestli nenarazíme na nějaké další slony. Ačkoliv si na těchto tvorech příliš nepotrpím, přeci jen bych ocenil ještě o něco intenzivnější pozorování tohoto druhu charakteristického a symbolického pro Srí Lanku. To se nakonec daří až se stejným jedincem, kterého jsme viděli na začátku, jelikož se za tu dobu o hodně přiblížil k cestě. Zastavujeme u něj a čekáme, co bude dělat. Postupně se mohutný chobotnatec přibližuje blíž a blíž našemu vozu, až je tak blízko, až se tají dech. Přes foťák koukám detailně do jeho malých tmavých očí. Abych ho mohl zachytit v celé kráse, musím vyměnit objektiv. Po chvíli je už tak blízko, že to řidič nevydrží a radši odjíždíme, že prý už by delší pozorování nemuselo být bezpečné. Pěkný závěr vyjížďky. 

slon indický (Elephas maximus)

Zmoklé sovy a nekonečná cesta

Přestože se mi nejdřív nechtělo, nakonec jsem se domluvil s chlapcem z předchozího rána na dopolední vyjížďce na sovy. Času je ale docela málo. Čekám na smluveném místě a nic se neděje. Po dvaceti minutách začínám být nervózní, tak volám na číslo průvodce. Telefon nebere. Začíná pršet. Po třiceti minutách mi volá, že prý má problém s motorkou, a ať chvilku počkám, že už je na cestě. Leje jako z konve. Po čtyřiceti minutách píšu SMS, jak dlouho si myslí, že to ještě potrvá. Prý za minutku. Leje pořád a už jsem opravdu hodně promočen. Po padesáti minutách potkávám nějakého člověka, co mě zve do domu, abych se tam napil čaje. Slušně odmítám. Zkouší mě pozvat ještě asi čtyřikrát, než pochopí, že z toho asi opravdu nic nebude. Po hodině deset jsem jsem se rozhodl, že zavolám sovímu muži, že na to peču a jedu pryč. Ve chvíli, kdy beru do ruky telefon ho najednou vidím přijíždět. Pokusím se mu vyčíst, že měl přijet už před hodinou, ale vypadá to, že mi moc nerozumí. Tak tedy vyjíždíme... 

Pohled na jezero Debrawewa.

Jezdíme na motorce po různých zahradách lidí v okolí, které můj průvodce zná a všude nakonec sovy opravdu vidíme. Dost se mi ulevilo, protože po nejisté komunikaci a pozdnímu příjezdu jsem už nic nečekal. První sova, kterou pozorujeme, je kulíšek džunglový (Glaucidium radiatum), který si s příletem na hlasovou provokaci dává na čas, možná kvůli pokračujícímu dešti, který ale pomalu ustává. Nakonec se opravdu objevuje a předvádí několik přeletů kolem, dokonce se nechá poměrně slušně vyfotit. Můj průvodce mu ale i asi po deseti minutách přehrává hlas, i přesto, že na něj naléhám, že už to skutečně stačilo. Pořád opakuje, že chce, abych měl gůd pikčás (tak nějak se na Srí Lance vyslovuje "good pictures"). Opětuji mu, že už gůd pikčás mám, a že už nechci sovy víc rušit. Trvá docela dlouho, než to konečně pochopí. Ve dvou různých zahradách vidíme výrečky indické (Otus bakkamoena), u kterých mě překvapuje, jak nízko ve vegetaci nocují, v jednom případě v bambusovém keři, ve druhém v nějakém blíže neurčeném keříku, který není ani dva metry vysoký. Nakonec mi průvodce ukazuje u malého potoka i ketupu rybí (Ketupa zeylonensis), která je vskutku majestátní. Když mě odvážel zpátky na autobus do Weerawily, vidíme ještě krásně vybarveného bukáčka černého (Ixobrychus flavicollis). Byl to celkově zajímavý zážitek, ale je mi trochu líto, že na pohodu zvířat konkrétně tento průvodce moc nehleděl a znovu bych s ním asi nejel.

 

kulíšek džunglový (Glaucidium radiatum)

Přišel čas na to, co mám rád na cestování asi nejmíň. Přesunout se. Balím kufr a šup na autobus. Ten přijíždí za pár minut. Zjišťuji jen, jestli jede do Matary. Prý ano a s tím se spokojím. Bohužel se rychle přesvědčuji, že tohle na Srí Lance nestačí. Autobusů totiž jezdí spousta typů podle toho, jak často staví... a já bohužel chytl ten, co stavěl skoro pořád. Krom toho byl strašně nacpaný - na sedačce jsem seděl se dvěma dalšími lidmi. A ještě navíc tu strašně nahlas hrála hudba z repráku nad hlavou. Aby to bylo naprosto dokonalé, pan průvodčí mě ještě obral o asi trojnásobek peněz, než měla cesta stát. Ne že by to byl pro mě nějaký finanční průšvih - přeplatek činil v přepočtu asi 50 kč - ale když jsem si později povídal s místními, kolik jsem zaplatil, klepali si na čelo. Do Matary jsme se dokolébali za víc než 3 hodiny. Protože jsem neměl po tomto zážitku vůbec náladu nastupovat do dalšího autobusu, zavolal jsem si přes aplikaci taxi. Ani to ale nebylo bez problému. Taxikáře jsem vůbec nemohl najít a když mi zavolal, nebylo mu vůbec rozumět. Za vypětí všech psychických sil jsem nakonec při všem tom zmatení našel pána, který byl snad ještě zmatenější než já, který tvrdil, že je můj taxikář. Ukázalo se, že nekecá, tak jsem doufal, že už bude vše bez problému. To bylo ale předčasné. 

Autobus do Matary.

Nastoupili jsme do malého, ale pěkného vozu. Než řidič nastartoval, trvalo to snad deset minut, poté se začal ptát, kam že vlastně jedeme. Ukázal jsem mu to na mapě a řekl, že dobře, že ví. Už to mi ale bylo divné, jelikož tohle by měl mít v aplikaci, kam jsem odeslal žádost o taxi. No, co už. Jedeme. První zábavná situace nastala, když mě už v Mataře řidič poprosil, abych mu dal svůj telefon s navigací, protože neví, kam má jet. Vrchol byl, když ani nedokázal správně pochopit, kam se podle navigace vydat. Nakonec jsme ale nějak najeli na správnou trasu, kde stačilo jet asi 60 kilometrů rovně. Po cestě se řidič snažil konverzovat, ale přes silný přízvuk mu nebylo skoro vůbec rozumět, což vyústilo v to, že se mě zeptal, jestli se u nás neučíme anglicky, když skoro vůbec nerozumím... 

výreček indický (Otus bakkamoena)

Když jsme dojeli do města Denyaya, zjistil řidič, že jedeme ještě dál, než si myslel, což okamžitě komentoval tím, že to bude stát ještě víc peněz, než byla domluva (přestože v aplikaci byla cena už tak skoro poloviční - podle místních je to cena, jakou by platili místní obyvatelé). Proplétali jsme se úzkou silničkou a já už byl skoro přesvědčený, že se do ubytování s tímhle člověkem prostě nedostanu. To se za chvíli ukázalo jako realita - přes spadlý most se opravdu projet nedá. Na ten jsme narazili necelé dva kilometry před koncem trasy. Řidič mě tedy vyhodil u mostu a snažil se mě ještě přesvědčit, abych si ho objednal na cestu zpět. Slušně jsem poděkoval a vzal si na něj kontakt, který jsem ale rozhodně neměl v úmyslu už nikdy použít. Naschle. 

Spadlý most nedaleko vstupu do rezervace Sinharaja.

Co teď? Ptám se lidí kolem, jak se dostanu do Rainforest Mounth Lodge. Naštěstí se rychle potkávám s člověkem, který se zná s majitelem objektu. Na telefon reaguje hned a za pár minut už pro mě přišel sympatický mladý muž s vousem. Přejeli jsme řeku na lodičce vedle spadlého mostu a tuktukem dojeli k velké vile na okraji pralesa. Můj domov na další tři dny. Konečně jsem tady. Na závěr cesty jsem si naplánoval objevování ptáčkařsky nejatraktivnější oblast ostrova - Sinharaja forest reserve. 

Pokračování příště...