Zápisky ze Srí Lanky V: Ráj jménem Sinharaja a Cesta domů

Pokud jste ptáčkař a vydáte se na Srí Lanku, určitě vás nejvíce zajímají endemičtí ptáci, tedy takoví, které nikde jinde na světě ve volné přírodě neuvidíte. Kdo přečetl předchozí čtyři díly mého putování po tomto ostrově, jistě zaznamenal, že jsem jich zatím neviděl mnoho, dohromady jen tři druhy ze čtyřiatřiceti. To bylo dáno tím, že jsem se doposud pohyboval v pobřežní savanovité zóně ostrova, kde se vyskytují endemické druhy jen vzácně. Pokud chcete tyto speciální druhy pozorovat, musíte se vydat do vnitrozemí. A není lepší místo než Sinharaja forest reserve, tedy chráněné lesní území, kde je možné pozorovat skoro všechny endemické druhy ptáků během pouhých pár dnů. Jde o chráněný deštný les v jihozápadní části ostrova, který překvapivě není příliš často vyhledávaným turistickým místem, což se projevuje i na složitější logistice této oblasti. Žije tu celá řada endemických druhů plazů, obojživelníků a vůbec plejáda všemožných fascinujících tvorů. Asi největším ptačím lákadlem jsou kraska srílanská (Urocissa ornata), lelkoun srílanský (Batrachostomus moniliger) a především výreček cejlonský (Otus thilohoffmanni), který byl vědecky popsán až v tomto tisíciletí. 

Sinharaja

Ráj jménem Sinharaja

Poměrně komplikovanou cestu do ubytování v Sinharaja forest jsem podrobně popsal v předchozím dílu. Teď už konečně sedím na verandě pěkného domečku, ve kterém strávím následující tři noci. Relativně levné a dostupné bydlení jsem našel u jižní brány do rezervace nedaleko města Denyaya. V zahradě pozemku je umístěné krmítko pro ptáky a je tu docela hezký výhled na les, který se postupně začíná zbarvovat večerním světlem. To mě vylákalo na první prohlídku okolí, která je ale omezena jen na hlavní cestu vedoucí vesnicí, do lesa se totiž člověk bez průvodce vydat nesmí. K mému zklamání se mi nedaří moc ptáků najít, přesto ale po delší době zaznamenávám druhy, které jsou pro mě úplně nové; odevšad se ozývají vousáci žlutočelí (Psilopogon flavifrons), kteří mají hlas velmi podobný vousákovi hnědohlavému (P. zeylanicus), kterého už znám z ostatních částí ostrova, je proti němu ale o trochu vyšší. Monotónním hlasem se tu potom ozývá do třetice všeho dobrého další druh rodu Psilopogon, a to vousák indický (P. rubricapillus). Jeho český název je paradoxní, jelikož se jedná o ptáka endemického na Srí Lance a v Indii tudíž vůbec nežije (jde o pozůstatek nedávného oddělení druhů, na které česká taxonomie zatím nezareagovala). Daří se mi vyfotit dalšího ptáka, který je pro mě nový - bulbul Hypsipetes ganeesa. Před úplným setměním se mi ještě daří vyfotit velkého rorýse, který loví hmyz nad lesem. Brown-backed Needletail neboli rorýs hnědohřbetý (Hirundapus giganteus), můj první pozorovaný druh tohoto rodu. Při večeři jsem pak poseděl s majitelem mého ubytování a domluvil s ním na všechny tři dny pobytu vycházky do pralesa. 

Řeka v Sinharaja forest reserve.

Ještě za šera se se svým průvodcem vydávám vstříc pralesu. Procházíme kolem několika dalších turistických chat a hotelů, které dělí mé ubytování od brány do rezervace. Před vstupem do lesa si nanášíme sůl na nohavice, abychom odradili dotěrné pijavky od vylezení přes kalhoty na naši holou kůži. Vcházíme do království stromů. Je to skoro jako když jsem tropický deštný les poznal poprvé v životě v roce 2014 ve Rwandě. Na první pohled jen neprostupná džungle bez žádných pohybujících se tvorů, jen občas se někde mihne nějaký bezobratlý živočich. Až po chvíli se ve ztemnělém lese ukazují první dva ptáci. Jsou to endemičtí drozdi srílanští (Geokichla spiloptera), kteří svým pohybem i zbarvením připomínají naše drozdy zpěvné (Turdus philomelos). V přítmí se nás moc nebojí a sedí jen pár metrů ode mě. Jako by snad věděli, že v tomhle šeru si stejně neudělám fotku i kdybych se snažil sebevíc. Jeden z nich začíná zpívat krásným melodickým hlasem, který se ale našim drozdům ani zdaleka nepodobá. Další pták kterého jsme viděli byl relativně malý, nenápadný, žlutozeleně zbarvený a určil jsem ho jako bulbulčíka indického (Acritillas indica).

bulbulčík indický (Acritillas indica)

Nakonec se sem tam nějaký pták ukazuje, zejména v okolí lanového mostu přes řeku, který je naštěstí dost stabilní na to, abych z něj mohl bezpečně fotit. V korytu řeky mě překvapuje konipas horský (Motacilla cinerea) - jako doma, říkám si. Nade mnou ve větvích sedí několik ptáků. Nejblíže je pár loskutáků jižních (Gracula indica), kteří se oddávají partnerskému sbližování. To samé o něco dál dělá další pár loskutáků, tentokrát ale jde o loskutáky srílanské (G. ptilogenys), kteří se od předchozího druhu liší rozsahem žluté kůže na hlavě. Ještě větší peckou je druh, který se nenápadně usadil vysoko na uschlý strom. V úplném záklonu se mi daří vzácného špačka srílanského (Sturnornis albofrontatus) zachytit na pár dokumentačních fotek. Jde o jediného zástupce rodu, který se vyskytuje pouze na malé části ostrova a na světě je méně než 10 tisíc jedinců tohoto druhu. Do smršti endemitů se přidává hned po přelezení mostu ještě kukačka srílanská (Centropus chlororhynchos), která je na tom s rozšířením a početností podobně jako špaček srílanský. 

špaček srílanský (Sturnornis albofrontatus)

Nedaleko od výzkumného centra, které se tu nachází, čekáme na místě, kde můj průvodce viděl předchozího dne dalšího endemického ptáka. Při čekání na něj nás provází pár jiných endemitů, a to zoborožců srílanských (Ocyceros gingalensis), kteří si zřejmě prohlíží dutinu pro zahnízdění, samec přináší a předává samici dar, pak se dokonce páří. Pěkné divadlo, díky kterému čekání ubíhá velmi rychle. Zanedlouho přilétá očekávaná sovička - kulíšek srílanský (Glaucidium castanotum) -, který vypadá dost podobně jako náš kulíšek, jen je víc kaštanově zbarven. Klidně sedí nedaleko nás a obhlíží terén, zcela nerušen čilým pohybem zoborožců kousek od něj. Scénu přilétá doplnit další pěkný druh, alexandr velký (Psittacula eupatria), papoušek s masivním zobákem a fialovou skvrnou na rameni. Jen tak mimochodem se ještě pár metrů od nás prochází slepice, totiž kohout (Gallus lafayetii). Na divoké slípky si prostě nejde zvyknout a rozhodně neomrzí. 

zoborožec srílanský (Ocyceros gingalensis)

kulíšek srílanský (Glaucidium castanotum)

Po intenzivním přílivu ptáků se na chvíli opeřené dění v okolí uklidňuje a já tak můžu ocenit i další obyvatele lesa. Všude podél cesty jsou k vidění pavouci nefily s jejich obrovskými sítěmi, co chvíli se ukáže nějaký plaz. Nezapomenutelné je z tohoto hlediska setkání se samicí agamy Lyriocephalus scutatus, což je největší endemický druh agamy vyskytující se na Srí Lance. Ještě o něco větší zážitek pro mě je detailní prohlídka chřestýšovce srílanského (Craspedocephalus trigonocephalus), který odpočíval v keříku u jednoho z potůčků, který míjel naši pěšinu. Jak už to bývá, představoval jsem si ho z fotografií většího, ve skutečnosti je to docela maličký had. Nedaleko od něj pak čekal možná největší ptačí zážitek celého výletu. 

chřestýšovec srílanský (Craspedocephalus trigonocephalus)

Dostali jsme informaci od jiného průvodce, že u cesty poblíž výstupu z lesa byl pozorován jeden z nejsignifikantnějších srílanských druhů, který ale není jednoduché najít i když víte přesně, kde hledat. To se nám hned potvrdilo; i přesto, že jsme skoro na metr přesně věděli, odkud se koukat, trvalo hledání notnou chvilku. Nakonec se ale podařilo a krásně hnědě zbarvená samice lelkouna srílanského (Batrachostomus moniliger) se nám v plné kráse ukázala. Seděla se zavřenýma očima nehnutě jen asi tři metry od cesty, což mi dovolilo dokonce použít pro její zachycení kratší objektiv, než jsem používal na ostatní ptáky. Třešničkou na dortu mé první výpravy do pralesa byla ketupa rybí (Ketupa zeylonensis), která se nádherně ukázala nad řekou po cestě zpět. Z osmadvaceti druhů pozorovaných na výpravě bylo neskutečných 12 endemitů, což zčtyřnásobilo můj dosavadní počet! A to se mi průvodce na začátku omlouval, že není ptáčkař, takže nemám čekat nic převratného...

lelkoun srílanský (Batrachostomus moniliger)

ketupa rybí (Ketupa zeylonensis)

V čase oběda jsem se po návratu z lesa jen rozhlížel z terasy na krmítko a po okolí. Krátká vycházka byla přerušena náhlým deštěm, který rychle nabral na obrátkách. Pršelo nepřetržitě (a opravdu velmi vydatně) až asi do tří ráno, dokonce mi začalo vprostřed pokoje stropem kapat na podlahu. Neustávající průtrž mračen málem ohrozila i moji ranní výpravu se zkušeným ptáčkařem, který mi měl ukázat další opeřený klenot Srí Lanky. Déšť naštěstí ustal včas na to, abych mohl vyrazit. Sraz jsem měl s majitelem domu ve čtyři ráno, kdy mě odvezl k vratkému a kluzkému lanovému mostu, po kterém jsem měl přejít (v tu chvíli jsem litoval, že čelovka zůstala ležet na posteli). Nevím, co mě to napadlo, ale na přechod dlouhého houpajícího se mostu nad rozvodněnou řekou, jsem nevymyslel nic lepšího než si svítit telefonem, zatímco jsem se druhou rukou držel lana. No, zkrátka jsem byl asi ospalý a nedomýšlel možné důsledky. Naštěstí mi ale telefon v ruce zůstal až na druhou stranu. Když si představím, co bych musel všechno podstoupit a o co všechno bych přišel, kdyby mi do řeky spadl, stále se mi svírá žaludek. Palubní letenky, potvrzení dalšího ubytování, kontakt domů... 

Dobře to dopadlo. Sedím v tuktuku a míříme do hor. S průvodcem dlouze debatujeme o ptácích a jejich ekologickém výzkumu. Když s východem slunce konečně vystupujeme u malebného chrámu v kopcích, zjišťuji, že navzdory dojmu, že je stejně starý jako já, bude spíš o pár (desítek) let starší. Začíná čekaná na krasavice, totiž na krasky. 

Sem se po rozednění slétají krasky.

Pokud se zeptáte na nejikoničtějšího ptáka Srí Lanky popere se výreček srílanský (Otus thilohoffmanni) s kraskou srílanskou (Urocissa ornata). A právě druhé jmenované na chrám přímo před námi přilétají každé ráno sbírat můry, které přilákalo na světlé stěny noční osvětlení. Průvodce krasky hned slyší, ale zatím se moc neukazují. Nakonec se první z nich tiše snáší na střechu chrámu. Je to nádherný a elegantní pták. Než se začíná věnovat sběru hmyzu, zvědavě si nás prohlíží. Jestlipak jí to pálí tak, jako jejím příbuzným vránám? Podle toho pohledu bych klidně řekl, že jo...

kraska srílanská (Urocissa ornata)

To už se kolem nás pohybuje krasek několik. První z nich dodala odvahu celé malé skupince a rázem jich vidíme minimálně pět. Se zatajeným dechem sleduji, jak některé sbírají odvahu přiblížit se ke mně jen na několik málo metrů, až se mi skoro nedaří dostat celé jejich tělo včetně dlouhého ocasu do rámečku mého hledáčku. Je to skutečně zážitek na pomezí duchovna. Čarukrásné krasky a chrám v kopcích parku Siharaja... 

kraska srílanská (Urocissa ornata)

Strategie sběru potravy ze světlých stěn chrámu není unikátní jen pro krasky. Přilétají sem i další endemité; sojkovec šedohlavý (Argya cinereifrons) a taky druh ze stejného rodu argie oranžovozobá (Argya rufescens). Kromě nich se tu ukázal i pestrý sameček suříkovce šarlatového (Pericrocotus flammeus) nebo sýkora popelavá (Parus cinereus), která vypadá jako vybledlá koňadra. Ti všichni sbírali můry, které jako by zradu vůbec netušily, v klidu seděly po prohýřené noci exponované svým predátorům a disciplinovaně čekaly na sezobnutí. V zeleni kolem se mi z platformy chrámu podařilo konečně vyfotit zajímavého ptáka křivozobku srílanskou (Pomatorhinus melanurus), který se tu ozýval zajímavým opakovaným houkáním, které připomíná spíš kukačku. Na silnici nás pak z větví nad hlavami kontroloval pěkně zblízka loskuták srílanský. 

kruhoočko srílanské (Zosterops zeylonensis)

Vydali jsme se po silnici dál. Průvodce mě fascinoval vyprávěním o tom, jak se formují pověstná smíšená hejna ptáků, která chce každý ptáčkař vidět, jelikož skýtají nejlepší příležitost pro pozorování pralesních ptáků. Podařilo se nám díky neskutečnému čtení hlasů stopovat dvě taková hejnka a díky velké zkušenosti mi průvodce každou chvíli ukázal nějakého nového ptáka. Třeba kruhoočko srílanské (Zosterops zeylonensis). U cesty v listí se hrabal zvláštní drozd, který se nakonec ukázal být Zoothera imbricata, který zatím v češtině nemá ani jméno. Krásným nálezem byli i tři trogoni malabarští (Harpactes fasciatus) v jednom ze smíšených hejn. Do seznamu pozorovaných endemitů jsem si přidal i holuba srílanského (Columba torringtoniae), později taky lorikula srílanského (Loriculus beryllinus) a datla Chrysocolaptes stricklandi. A ačkoliv jsem si to v tu chvíli neuvědomoval, byli to taky poslední nové endemické druhy ptáků, které jsem na Srí Lance viděl. 

trogon malabarský (Harpactes fasciatus), samec

Odpoledne jsem se opět věnoval jen pozorování v okolí ubytování, později znovu přišel vydatný déšť. Ten naštěstí na rozdíl od předchozího dne brzy ustal a já se proto mohl vydat na poslední výpravu do lesa, tentokrát pod rouškou noci. Průvodce si mě vyzvedl okolo osmé večer a vydali jsme se nahoru do kopce za osadou. Hned nás obklopily zvuky noční džungle. Nejvýraznější byly různé druhy žab, které jsem si nebyl schopen ani zapamatovat, občas jsme našli nějakou nocující ještěrku. Relativně nedlouho po vstupu do lesa se mi podařilo ve světle čelovky najít prvního hada, jedovatého ostrolebce Hypnale zara. Krásný prcek, co se plazil v zeleni u cesty. Ještě víc mě dostalo pozorování obojživelníka červora Ichthyophis pseudangularis, který se bohužel překvapivě rychle odplazil. Zajímavé bylo taky slyšet outloně, kterého jsme bohužel nenašli. Najít se nám ale podařilo jiného zajímavého savce, a to kančila Moschiola kathygre. Poslední zajímavý nalezený plaz byla bojga Boiga ceylonensis, kterou jsme si i trochu pozdrželi pomocí větvičky a docela pěkně nafotili. Asi nikoho nepřekvapí, že většina výše zmíněných zvířat jsou ostrovními endemity. Na závěr nám pak ještě zahoukal z dálky puštík hnědý (Strix leptogrammica). 

Boiga ceylonesis z noční výpravy.

Moje první zkušenost z nočního pralesa mě zcela uchvátila a hrozně bych si přál, aby trvala aspoň ještě jednou tak dlouho. To bohužel nešlo. Kořením vycházky bylo to, že když jsem se vracel, byly dveře do ubytování zamčené. Trvalo notnou chvíli, než jsem se doklepal, ale nakonec mě pustil pan domácí dovnitř. Před spaním jsem si ještě z těla odtrhal asi 8 pijavic, které se na moje tělo dostaly, jak jsem se válel při focení různých zvířat. Doslova na vlastní kůži jsem tak okusil, jak fungují antikoagulanty ve slinách těchto tvorečků. Krev z těch malých ranek teče fakt dlouho! (A nebojte, vůbec to nebolí a naštěstí pijavky nic nepřenáší - pokud vím.)  

Trochu děsivý pohled na moje zakrvácené trenýrky po noční výpravě; důkaz o velké početnosti pijavek v lesním podrostu.

Cesta domů

Každý krásný zážitek jednou končí, a tak končí i můj výlet na Srí Lanku. Ráno po noci v lese už stíhám jen procházku po okolí ubytování v Sinharaja, kde přidávám poslední nový druh, timálii indickou (Dumetia hyperythra). V deset hodin už mě čeká tuktuk, který mě odveze z osady pryč. Loučím se s celou rodinou provozující ubytování; byli tady na mě obzvlášť milí a vstřícní, loučení je tak až překvapivě těžké. Možná je to trochu i tím, že si uvědomuji, že se celý výlet chýlí ke konci. Čeká mě dlouhá cesta do Negomba, části hlavního města, která přiléhá k letišti. Dostávám se tam bez komplikací a i ubytování vypadá fajn, i když to nejdřív vypadalo, že ho nenajdu, protože bylo trochu schované ve vnitrobloku. K večeru ještě zkouším procházku po okolí, ale jsem trochu zklamán, jelikož je to vůbec poprvé za pobyt na Srí Lance, kdy je okolí vyloženě ošklivé, zejména u moře to všude smrdí a samotná procházka je dost nepříjemná. Končím někde v obchůdku nedaleko ubytování, abych se navečeřel. Bavím se s majitelem a vedoucím, který mi říká, že nemá žádný volný čas, protože sedm dní v týdnu od rána do večera pracuje v obchůdku. Jak dobře se u nás v Česku máme! 

ledňáček hnědohlavý (Halcyon smyrnensis)

Druhý den ráno si dělám brzkou procházku na pláž. Tam mě překvapuje místní chlap, který umí docela hodně slov česky - Cimrman, Babiš, Zeman... I nějaké věty. Docela zábavný týpek, bohužel naprosto odhodlaný mi prodat nějaké cetky. Jelikož se nedá odbýt, něco si nakonec kupuju. Stejně s těma srílanskýma penězma dlouho nic dělat nebudu a přeci jen bych něco domů přivézt mohl. Jinak jsem žádné suvenýry za celou dobu nekoupil, stejně jako obvykle. Domů si vezu fotky a zážitky, které mi nebudou nikde zbytečně plnit šuplíky. Výjimku se suvenýry jsem pak udělal ještě jednou, a to, když jsem na letišti viděl stánek s poštovními známkami. A ne ledajakými - byly s přírodními motivy. Jedna z mých sběratelských vášní totiž zahrnuje i sběr známek s motivy ptáků. Mám stovky známek z různých zemí s vyobrazením ptáků a Srí Lanka mezi nimi chyběla. Tak teď už nechybí.

Vodní kanál v Negombu.

Let trvá dlouho, ale je podstatně kratší než cesta tam, jelikož nemáme mezipřistání na Maledivech. V letadle to hučí až mě z toho nesnesitelně bolí hlava. V Paříži na přestupu do ČR potkávám část olympijského týmu, se kterým se vracím domů. Zřejmě mezi nima nebyla žádná velká hvězda, jelikož doma na letišti je nevítají žádní fotografové. Mě taky ne. A tak se vracím z tropického ráje zpátky tam, kde to znám, zpátky k mým vrabcům na krmítku a počítači, do kterého teď cvakám tyhle řádky. Byla to jízda, na kterou nezapomenu. Poprvé tak daleko od domova a poprvé na velké cestě úplně sám. Nikdy na tenhle výlet nezapomenu, hlavně proto, že až na velmi drobné zádrhele šlo všechno jako na drátkách. A to jsem ve stínu covidových restrikcí ani trochu nečekal. Za dva týdny jsem pozoroval 176 druhů ptáků, z toho 128 pro mě bylo úplně nových, z nich 23 endemických na Srí Lance. To mi nechává ještě dalších 11 na další návštěvu. Doufám, že ještě bude šance. 

Poslední fotka ze Srí Lanky.