My lidé dáváme rádi různým ptákům přezdívky, které sice nemají moc společného s jejich vědeckým názvem, zato výstižně popisují nějakou jejich charakteristickou vlastnost. Máme třeba tradiční názvy, jako je třasořitka (konipas bílý), březňačka (kachna divoká), kozodoj (lelek lesní), kolohřivec (kos horský), kominíček (rehek domácí) a další. Někdy mají ptáci přezdívky dvouslovné; setkal jsem se třeba s létajícím drahokamem (ledňáček říční). U těchto víceslovných názvů, které v konverzacích o ptácích občas používáme, si můžeme všimnout, že mají někdy více významů. Takovým létajícím drahokamem může být označen taky třeba mandelík hajní. Nedávno mě ale zaujalo jiné slovní spojení, které jsem měl vždy spřažené s jedním konkrétním druhem, ale k mému překvapení jsem se v krátkém časovém rozmezí setkal hned se třemi možnými výklady. Řeč je o termínu duch lesa.
Jaký by vlastně duch lesa měl být? Hlavní vlastností, kterou bych od něj očekával, je nenápadnost a skrytý život. Typicky by podle mě mělo jít o takové ptáky, kterých v lese není až tak málo, ale setkání s nimi je právě kvůli jejich střeženému soukromí velmi vzácné. Může to být i nepředvídatelnost - jednou tu je, jednou ho nezastihneme, ať se snažíme jakkoliv. Každý si pod tímto termínem zřejmě představí něco trochu jiného. Každopádně si teď už pojďme uvést druhy, kterým bývá tato přezdívka udělována.
Kulíšek nejmenší (Glaucidium passerinum)
Nejmenší evropská sova má bezpochyby něco, co ji k přezdívce duch lesa předurčuje. Ačkoliv pískající sameček je velmi nápadný, ornitologové, kteří se kulíšky zabývají víc než já říkají, že ne vždy je tomu tak. Když se pokusíme tohoto lovce drobného ptactva vyprovokovat pískáním, zdaleka ne vždy na volání odpoví, a to i v místech, kde se jistě vyskytují. Stejně jako ostatní sovy je navíc přizpůsoben zcela tichému letu. To znamená, že se naprosto zčista jasna objeví třeba jen kousek od vás, i když ještě před pár vteřinami nebyl ani náznak toho, že se tu někde zdržuje. Je tohle tedy právě to, co bychom hledali mezi charakteristikami ducha? A neměly by být potom duchy lesa všechny sovy?
Sýkora parukářka (Lophophanes cristatus)
K mému překvapení jsem se setkal s označením duch lesa i pro sýkoru parukářku. Překvapen jsem byl proto, že jsem vždycky považoval parukářku za ptáka, o kterém většinou dobře víte - její nezaměnitelný trylkovitý hlas je slyšet skoro z každého jehličnatého lesa. Navzdory tomu dokážou být parukářky i docela nenápadné a tiché. Osobně se mi třeba stalo, že jsem ji při odchytu ptáků na zahradě zaznamenal až když skončila v mé ornitologické síti. Zčista jasna se tam objevila, i když bych ji na naší zahradě mezi poli nečekal. Tak trochu zjevení. Navíc je pravdou, že i když jsou v lesích často a hodně slyšet, je jich tam vždycky mnohem víc než se zdá. Slyšíme jen pár extrovertů, za kterými se ale schovávají další desítky jedinců, kteří tam někde jsou, ale nedozvíme se o nich.
Jeřábek lesní (Tetrastes bonasia)
Pták, kterého jsem měl původně za jediného opravdového ducha lesa. Nejčastěji když jsem někde tento termín zaslechl, mluvilo se právě o něm. Vůbec mě to nepřekvapuje. V horských oblastech jde o relativně početného ptáka, ale zahlédnout ho se mi pořádně dodnes nepodařilo. A spousta mých přátel je na tom podobně. Jeho překvapivě vysoký hlas už jsem přitom párkrát zaslechl. Moje jediné pozorování, které trvalo dost dlouho na to, abych ho vyfotil, se událo na Červenohorském sedle. Po intenzivním civění do porostu jeřabin, odkud se jeřábek ozýval, jsem ho na chvíli zahlédl, udělal pár špatných fotek a pak mi zase zmizel. Další dvě vizuální pozorování jeřábka taky za moc nestály. Jednou jsme ho vyplašili ze silnice na německé straně Šumavy, když jsme sjížděli brzy ráno autem ze Třístoličníku a poslední pozorování bylo podobné, když jsem ho vyplašil ze hřadu u turistické cesty u Stožce. Obě tato pozorování dohromady netrvala ani pět vteřin.
 |
| Má prozatím jediná fotografie jeřábka lesního. |
Datel černý (Dryocopus martius)
Do klání o nejprávoplatnějšího nositele přezdívky duch lesa jsem se rozhodl přispět i vlastním adeptem. Datla občas tímto označením častuji proto, že ačkoliv ho většina lidí zná jako ukřičeného velkého ptáka, který o sobě dává vědět hlasitým voláním skoro pořád, já jsem měl jedno jaro to štěstí strávit s tímto druhem docela hodně času a poznal jsem ho i trochu jinak. Poznal jsem ho jako tichého a nenápadného fantoma, který se ke své obsazené dutině přibližuje tiše a jen když je ujištěn, že ho nikdo nesleduje. Za desítky hodin u dutiny s mláďaty datlů jsem ani jednou nezaznamenal, že by se v blízkosti dutiny ozval klasickým "klijé" nebo letovým "tri-tri-tri-tri". Samec i samice zůstali zcela potichu, jen tiše se pozdravili mňoukavým hlasem při střídání na snůšce. Někdy ani to ne. Kdybych se zrovna nedíval, mohli by se na snůšce vyměnit aniž bych to zaznamenal. Opravdu trochu jako duchové. 
Nebo snad něco jiného?
Fantazii se meze nekladou a já určitě nemám nekonečný přehled, takže mi možná nějaký druh, který by v tomto článku neměl chybět, uniká. Pokud takový znáte, určitě neváhejte mi to napsat do komentáře, stejně tak budu rád i za názor na to, který z popsaných druhů nejlépe pasuje na lesního ducha.
Žádné komentáře:
Okomentovat