Pravidelní návštěvníci mého blogu a ptáčkařská komunita jistě znají pojem Global Big Day. Jde o den, kdy se nadšenci po celém světě snaží během jednoho kalendářního dne pozorovat co nejvíce druhů ptáků. U nás začala tato akce nabývat na oblibě zejména když větší počet pozorovatelů ptáků začali zadávat svá pozorování do globální databáze eBird. Právě Cornell Lab of Ornithology totiž tuto akci pořádá a obvykle ji vyhlásí na první nebo druhou sobotu v květnu. Letos termín padl na sobotu 11. května. Já se mohl v tomto roce plně účastnit po dlouhých třech letech, předchozí dva roky mi totiž do termínu padly pracovní povinnosti. Vybrat podobu, jakou strávím tento svátek ptáčkaření, mi trvalo poměrně dlouho. Nakonec jsem se ale rozhodl pro něco, co mi vrtalo hlavou již dlouho, a to celodenní pozorování ptáků na území Prahy jen za použití MHD a vlastních nohou.
 |
| Naše Big Day parta na Lítožnici. Zleva já (Honza Grünwald), Jáchym Tesařík, Richard Selix. |
Jako úplně první zaznamenáváme okamžitě po půlnoci cvrčilku zelenou (1), která je těsně následována slavíkem obecným (2). Pak už přicházíme k rybníku Slatina, kde se z rákosí ozývá cvrčilka slavíková (3). Z hladiny se po našem příchodu nespokojeně ozývá kachna divoká (4). Po chvíli začíná z rákosí v protějším břehu zpívat rákosník velký (5). Další druhy nějakou chvíli nepřidáváme, až se z rákosí rozeznívá hlas slavíka modráčka. Zaradujeme se, ale po malé chvíli naše nadšení krotím. Slatina je totiž známou kroužkovatelskou lokalitou a tato nahrávka je mi povědomá. Po chvíli je jasno. Dnes v noci se budou ptáci na Slatině chytat. Postupně se rozeznívají další druhy z nahrávky lákající ptáky k sítím, které ztěžují detekci opravdových ptáků. Předtím ještě pozorujeme naprosto fenomenální polární zář. Je to úžasné, ale nepříliš dlouho trvající divadlo. Zaznamenáváme přece jen ještě lysku černou (6) přeletující nám nad hlavami, ze sadu se ozývající kukačku (7), nakonec i prasečí kvílení chřástala vodního (8) a typickou postupku potápky malé (9). Počítáme samozřejmě jen ptáky, u kterých jsme si na 100 % jistí, že nejsou pouhou nahrávkou. Termovizí se mi daří najít jednoho nocujícího bažanta obecného (10). Hlavní cíl na této lokalitě je bukáček, ten se ale neozývá. Po obkroužení rybníka ještě pokračujeme po cyklostezce směrem na Dolní Měcholupy, kde brzy připisujeme rákosníka zpěvného (11), kterého nakonec i pěkně vidíme ve světle baterky. Přestože jsme byli jen asi čtyři metry od něj, pořád zpíval jako pominutý. Ještě se vracíme na hráz, kde čekáme na to, zda se neozve skrze stěnu hlasů ptáků z reproduktorů bukáček, čekání je však marné a musíme se přesunout.
 |
| Polární záře nad rybníkem Slatina. |
Přesouváme se pěšky na Lítožnici, která je asi tři kilometry vzdušnou čarou. Po cestě nás provází tisíc a jeden slavík, ale žádný nový druh. Marně v termovizi vyhlížím lovící kalousy ušaté. Jediný zářez termovize, který nás ale moc nevytrhne, je skřivan polní (12) sedící na poli. Prohlížíme si ho, ale odcházíme tak, aniž bychom ho vyplašili. Až u malé tůňky u parkoviště nedaleko rybníku Lítožnice zpívá rákosník proužkovaný (13), to zrovna hodiny odbíjí třetí hodinu ranní. Na další druhy si počkáme až k samotnému rybníku. Už v termovizi vidím, že na kládách u ostrůvku sedí kormorán velký (14). Když si ho nasvítím, vylekaní poláci chocholačky (15) se rozletují zmateně pryč. Radši baterku rychle zhasínám, ať je zbytečně neděsíme. Obcházíme rybník lesíkem a trochu si věříme na puštíka (přestože jsem pak zjistil, že ho tu ještě nikdo nezaznamenal). Ten se ale neozývá a ani nic jiného se nám nedaří najít. Dlouhý úsek bez nových druhů ukončuje křepelka polní (16), která opakovaně pětpenězuje z ruderálu nedaleko Běchovic. Velkým překvapením je první denní druh ptáka, který se ozve, a to pěnice hnědokřídlá (17). Kdo ví, co ji to popadlo, že teď začala zpívat, když ještě dlouho bude tma. Po ní nám dělá velkou radost cvrčilka říční (18), kterou v Praze zaznamenávám zřídka. Na Lítožnici jde o můj vůbec první záznam.
Je zataženo, takže by sice už měly být na východě vidět obzory, my ale nevidíme nic. Ptáci ale ráno začínají cítit, a tak se postupně otvírá opona nového dne. První zpívající denní druh, vyjma poblázněné pěnice hnědokřídlé, je strnad rákosní (19), následovaný drozdem zpěvným (20) a konečně taky rákosníkem obecným (21). Do ranního chorusu se přidává kos černý (22) a rehek zahradní (23). S radostí zaznamenáváme u mělkých tůněk u Běchovic kulíka říčního (24), to ještě netušíme, že jde o jediného bahňáka dne. Zpět k ranním zpěvákům. Jak procházíme podél tůněk a potoka okolo Běchovic, ozývá se z městské zástavby a jejího okolí rehek domácí (25), sýkora koňadra (26), budníček menší (27), pěnice černohlavá (28) a z druhé strany také strnad obecný (29). U hráze malé nádržky na potoku se intenzivním zpěvem ozývá konipas horský (30). Ten zakončuje náš noční seznam, slunce už totiž vyšlo a je na čase se pustit do nabírání největšího počtu druhů za denního světla na Lítožnici.
Je pět ráno. Otáčíme se a jdeme zpátky podél potůčku obklopeného několika tůňkami směrem do poldru za rybníkem Lítožnice. Jako první nový a velmi očekávaný druh se objevuje volavka popelavá (31), která přiletěla lovit potravu do jedné z tůní. Po ní konečně všichni slyšíme slípku zelenonohou (32), zatímco se z městské zástavby začíná ozývat zvonohlík zahradní (33). Pozadu nezůstávají ani vrabci domácí (34) a ze zahradní kolonie zpívající sýkora modřinka (35). Další dva velmi očekávané druhy na sebe nenechaly dlouho čekat, nejprve z drátu zpívající špaček obecný (36) a pak první přeletující holubi hřivnáči (37). Přidávají se i nejběžnější draví ptáci; nejprve přeletující káně lesní (38) a pak poštolka obecná (39). Z dálky vidíme nad rybníkem kroužit racky chechtavé (40) a vidíme i prvního konipasa bílého (41). Objevuje se i první straka obecná (42). Nad meandrem potoka pak přeletuje žluna zelená (43), dlask tlustozobý (44) a na uschlém stromku v rákosí si všímáme ťuhýka obecného (45). Dalším druhem jsou přeletující holubi domácí (46) a krátce se ozývá krutihlav obecný (47). Daří se připisovat i další běžné pěvce, nejprve stehlíka obecného (48), sojku obecnou (49) a pěnici slavíkovou (50). Richard kontroluje kámen, na kterém viděl před pár dny bramborníčky černohlavé a jeden tam opravdu sedí (51). To už pomalu přicházíme ke hrázi rybníka. Na neolistěných větvích dubu sedí vlaštovka obecná (52) a přeletuje tu moták pochop (53). Hnedle jak vylézáme na hráz, připisujeme v podstatě současně další tři druhy, potápku roháče (54), poláka velkého (55) a labuť velkou (56), z drátů elektrického vedení se navíc ozývá svým nezaměnitelným zpěvem strnad luční (57). Na nebi nad vodní plochou krouží několik rorýsů obecných (58). Ještě než se vypravíme do lesíka nad hrází, pozorujeme na stromech sedícího a zpívajícího zvonka zeleného (59) a šedesátým druhem se stává husa velká (60), jelikož jedna rodinka sedí na vodě nenápadně kousek od hráze. Na nebi pak ještě nalézáme dvojici břehulí říčních (61). To už se ale vypravujeme do lesíka.
Změna prostředí nese nové druhy prakticky okamžitě. Nejprve se ozývá typickým hlasem žluva hajní (62), po ní slyšíme strakapouda velkého (63). Dvojice lesních pěvců, které jsme tu očekávali, pěnkava obecná (64) a lejsek šedý (65) nám také nedělá problémy s nalezením. U obsazené datlí dutiny nás sice její obyvatelé nechávají chvíli napjaté, ale nakonec se samec datla černého (66) přeci jen přiletí ukázat. Z lesa se nám dále ozývá červenka obecná (67), střízlík obecný (68) a šoupálek krátkoprstý (69). Spolu se šoupálkem také připisujeme mlynaříky dlouhoocasé (70), kteří nám dělali problémy při některých předchozích akcích Big Day, dnes jsme je ale našli hned na několika místech. Trochu nás potrápil jestřáb, přestože jsme znali přesnou polohu jeho hnízda. Trvalo to totiž snad čtvrt hodiny, než se alespoň jeden z jestřábů lesních (71) ozval. Pomalu jsme zamířili zpět a z Lítožnice na vlak na další štaci. Po cestě se nám ještě podařilo zaslechnout krátce strakapouda malého (72), vidět osamocenou lindušku lesní (73) a na závěr pozorování na lokalitě jsme ještě přidali skupinku vrabců polních (74), zpívající pěvušku modrou (75) a jednu osamocenou přeletující konopku obecnou (76), překvapivě jedinou tohoto dne. Přesouváme se z Lítožnice na vlak Praha-Běchovice střed. Ani samotný přesun nezůstává bez druhového nášupu. Nejprve vidíme hrdličky zahradní (77), na trochu nečekaném místě na osamoceném stromu při okraji zástavby brhlíka lesního (78) a nad městem kroužící a ozývající se jiřičky obecné (79).
 |
| Datel černý u hnízda na Lítožnici. |
Přesun vlakem přijde vhod, necháme našim nohám odpočinout od neustálého pochodu. Netrvá to ale zrovna dlouho, jen pět minut, než dorazíme do stanice Praha-Klánovice. Vyrážíme totiž do největšího přažského lesa nasbírat nějaké lesní druhy. Z nádraží to netrvá k prvnímu cílovému druhu moc dlouho, protože už za silničním mostem zpívá vedle vlakové trati králíček ohnivý (80) a zanedlouho se ozývá i jeden z mnoha klánovických uhelníčků (81). Odcházíme trochu dál od vlakového koridoru na cyklostezku, kde si všímáme drozda brávníka (82) sedícího na borovici u cesty. Zanedlouho dle očekávání slyšíme i jednoho z mnoha budníčků lesních (83). Přicházíme na můj LSD transekt, kde vím o několika druzích, které bychom tu mohli celkem snadno přidat. A nečekáme ani moc dlouho, lejsek bělokrký (84) se brzy ozývá a nakonec i pěkně ukazuje. Trochu dál ve smrkovém porostu zpívá šoupálek dlouhoprstý (85), který mi také dělal vrásky a nakonec se ukázalo, že zbytečně. Slyšeli jsme jich toho dne ještě mnoho. Stejně jako šoupálek se z lesa ozývá i zpívající králíček obecný (86). Na pasece za tratí pak zpívají hned tři budníčci větší (87) a po překvapivě dlouhé době konečně připisujeme i sýkoru parukářku (88). Další druh, který mi dělal starosti byl krahujec obecný (89), který naštěstí už takto brzy vykroužil nad les a pěkně se ukázal. Jde o druh, který je v rámci Big Day tradičně problematický. Devátou desítku uzavírá krkavec velký (90), který byl také jedním z důležitých cílových druhů. Když znovu jdeme z lesa na nádraží, je stovka již na dohled a nepochybuji, že ji udoláme. Vyhráno ale ještě rozhodně není.
 |
| Budníček lesní v Klánovickém lese. |
Trocha bilancování při dalším přejezdu z Klánovic do Dolních Počernic. Ranní Lítožnice sice nezklamala, ale ani výrazně nepotěšila. Nějaká vzácnější překvapení si tentokrát tato klíčová lokalita nechala pro sebe. I tak jsme si z ní odnesli tučných 73 druhů. Zároveň jsme si odnesli i promočené boty, tedy aspoň já, což v kombinaci s 26 kilometry, které jsme již nachodili, provedly s mýma nohama opravdu nehezké věci. Cítil jsem tvořící se puchýře snad na všech prstech a bylo jasné, že dokončit tento den, který ještě nebyl ani v polovině, opravdu nebude žádná legrace. Jinak se ale náš výlet vyvíjí slibně. V Klánovickém lese jsme pozorovali za něco přes dvě hodiny 35 druhů, což je také slušné. Míříme na čtvrtou lokalitu a přibývání druhů už očekáváme podstatně pomalejší, v kombinaci s postupující únavou se tím pádem dá očekávat strmý pád morálky. Vystupujeme na stanici Praha-Dolní Počernice a čeká nás asi půl druhého kilometru cesty k rybníku V pískovně.
Cesta na lokalitu i přes zkracující se seznam chybějících běžných druhů přinesla nějaké novoty. Nejprve to byla pěnice pokřovní (91) zpívající z jedné zahrady nedaleko nádraží, poté přeletující vrána černá (92), brzy následovaná několika kavkami obecnými (93). Po příchodu na cílovou destinaci jako první připisujeme vránu šedou (94). Richard říká, že na Pískovně je tutovka kvakoš, já mu oponuji, že kvakoše tu zas tak často nevidím. Chvíli na to se ukazuje, že jsem měl Richardovi věřit. Nachází totiž ne jednoho, ale hned dva kvakoše noční (95). Puchýře na nohou opravdu velmi bolí a tak nařizujeme pauzu na vyschnutí ponožek. Proč jsem si já pablb nevzal ponožky náhradní, to už teď jen těžko chápu. Nohy vypadají jako kdyby plavaly měsíc na dně rybníka a schnou dost pomalu. Nikam ale nespěcháme, sluníčko příjemně svítí a lehce pofukuje, takže se nám na hrázi rybníka sedí docela hezky. Čekáme hlavně ještě jeden druh, který je tu obvykle nalezen okamžitě, tentokrát si dává na čas. Až skoro po hodině odpočinku se ledňáček říční (96) přiletěl ukázat. To jsme vzali jako znamení, že je na čase pokračovat. Den je úplně ideální na pozorování tahu velkých ptáků. Máme tak hlavy neustále zvednuté pro jakéhokoliv dravce. Celou dobu ale vidíme jen káně, rorýse, vlaštovkovité ptáky a občas poštolku. Až kolem dvanácté se úsilí se mžouráním na oblohu vyplácí, když Jáchym nachází luňáka červeného (97). To už míříme na nádraží Kyje. Těsně před nádražím se zase vyplácí mžourání na oblohu mně, to když na obloze vidím velkého dravého ptáka ve velké výšce, kterak míří na severovýchod. Fotím ho, ale mám strach, že ho nikdo neurčí. Až s odstupem času, když mám čas zpracovat fotky, mi expert na dravce Tomáš Bělka potvrzuje, že šlo o orla křiklavého (98). Zdaleka největší vzácnost dne, kterou už nic nepřekoná.
 |
| Ledňáček říční si dal celkem na čas, ale nakonec se V pískovně ukázal. |
Přestože orel nás trochu povzbudil, i když v tu chvíli jsme ho do počtu pozorovaných druhů kvůli záludnosti určení nepočítali, morálka dopadla na samotné dno, tedy alespoň u Richarda, který se rozhodl od nás na Libni odpojit. Pokračovali jsme tak už jen já s Jáchymem. Já se zničenýma nohama, Jáchym zase s extrémním spánkovým deficitem, jelikož před startem vůbec nešel spát. Jako zombie vystupujeme na Masarykovu nádraží, kupujeme nějaké cukerné dotace energie a pokračujeme do centra Prahy. Cíl je jasný - husice nilská a racek bělohlavý. V centru je opravdu nával lidí. Spousta fanoušků kapely Rammstein, případně hokejových fanoušků, ale také klasických turistů. Šítkovský jez je v opravě a žádný racek tu nesedí, naštěstí na Staroměstském jezu jich pár vidíme. Pohled na řeku plnou šlapadel nás ale nechává na pochybách, že tady nějaká husice, ačkoliv jde o ptáka dost neplachého, zůstala. Překvapuje nás, kolik poláků chocholaček pořád na řece je a plavou klidně jen pár metrů od bavících se rekreantů na lodičkách. Osluněné centrum Prahy z nás doslova vysává energii, i když Jáchym aspoň na pohled vypadá vcelku v pohodě, nicméně šouráme se podél řeky na Střelecký ostrov, abychom potvrdili určení racků na Staroměstském jezu. Jsou to opravdu rackové bělohlaví (99), středomořského jsme mezi ním neviděli a je otázka, zda bychom ho bez stativového dalekohledu vůbec určili.
Čeká nás největší výzva dne. Petřín. Už jsem z chození (toho času už hodně přes 30 km) úplně zničený, hlavně kvůli puchýřům. Touha zasmečovat na 100 druhů mě ale pořád sune vpřed. S Jáchymem si říkáme, že pojedeme lanovkou, snad 200 m dlouhá fronta nás od toho ale odrazuje a s velkou nechutí se pouštíme do kopce. V tu chvíli si sahám na morální dno toho dne. Vůbec se mi nechce a už si neumím přestavit, že nás čeká ještě docela dost dalších hodin pozorování. Snaha je naštěstí vrchovatě odměněna. Nejprve připisujeme už druhého krahujce dne a hned jak přicházíme k restauraci Petřínské terasy, intenzivně se začíná ozývat ten, kvůli kterému jsme tady - strakapoud jižní (100)! Že jde o stý druh jsme v tu chvíli nevěděli, jelikož jsme nepočítali výše zmíněného orla. Samec strakapouda jižního, který už tu je pozorován přes rok, se krásně ukazuje. Sbírá něco na zemi a přeletuje blízko nás mezi stromy. Moc pěkná odměna za tu štreku. Symbolické plácnutí na pokořenou stovku přichází později a s jiným strakapoudem. U sochy Vrchlického se totiž na krátkou hlasovou provokaci začíná ozývat strakapoud prostřední (101). Vyškrábání se na petřínský kopec tak přineslo dva těžké druhy ptáků, nic dalšího už ne. Těsně před opuštění zahrad jsme sice viděli podezřelého dravce, ukázalo se však, že nejde o včelojeda, nýbrž divně rozpelichanou káni lesní.
 |
| Petřínský samec strakapouda jižního byl 100. druhem toho dne. |
Z Petřína jdeme kolem Strahovského kláštera na tramvaj na Pohořelec. Neustále kontrolujeme oblohu, ale nacházíme jen rorýsy a občas káni. Dobré je, že Jáchym si uvědomil, že jeden další druh můžeme najít přímo z okýnka tramvaje. Totiž když stavíme na zastávce Královský letohrádek, je krásně vidět přímo na hnízdiště havranů polních, kterých tam přeci jen docela dost je (102). Jedeme do Holešovic. S přestupem přijíždíme až na Nádraží Holešovice, kde stavíme skoro přímo pod komínem, kde často sedává sokol. Komín obcházíme, ale zklamaně zjišťujeme, že sokol tu není. Co teď? Naštěstí se situace řeší sama - sokol se najednou objevuje a sedá na obvyklé místo u hnízdní budky. Uf, takže sokol stěhovavý (103) nezklamal. Rozhodujeme se jít pěšky do Stromovky podél Vltavy, i když už každý krok s puchýři bolí a vysává z nás energii. Naštěstí se to opět vyplácí. Kousek od komína se sokolem si všímáme malého sokola s krátkým ocasem jak letí relativně vysoko směrem na sever. Není pochyb, je to ostříž lesní (104), pro mě první pozorování v Praze. Na východním cípu Císařského ostrova navíc sedí rodinka husice nilské (105) a hned při příchodu so Stromovky se nám daří připsat velmi oprsklé drozdy kvíčaly (106). Do Stromovky jsme šli na rybníčky hledat rodinku morčáků velkých, ale když vidíme, kolik rekreantů do tohoto parku vyrazilo za odpočinkem a skoro všechny rybníčky jsou obestoupeny lidmi, často i se psy na volno, je nám skoro hned jasné, že tady morčáci vidět nebudou. Jelikož máme docela dobrý čas, nabíráme aspoň síly na další pochod. Nakonec jsme ve Stromovce i přes nával lidí napočítali pěkných 28 druhů a okolo čtvrt na šest odpoledne park opustili.
Pokračujeme přes Císařský ostrov a podél Vltavy na přívoz v Podbabě. Vcelku brzy máme štěstí a daří se nám najít jedna samice morčáka velkého (107) odpočívající na kamenech nedaleko Trojské lávky. Vidíme i jednoho podezřelého velkého racka, vyfotit ho ale nestíhám, takže racka středomořského nepotvrzujeme. Podél řeky pořád hledáme pisíky, ale nedaří se a nevidíme a neslyšíme ani jednoho, a to ani při čekání na přívoz. Žádné jiné ptáky jsme po cestě podél Vltavy nepřidali, z přívozu pak vidíme jen ještě další husici nilskou. Naše poslední cesta vede do Divoké Šárky. Mít o trochu slabší vůli, už se k tomu vůbec nevybičuju, ale dosáhnout 110 druhů mě prostě láká. Jáchym už v sedě usíná, já už kvůli rozličným bolístkám na nohách a dalších částech těla už skoro nemůžu chodit, ale nakonec přeci jen vystupujeme v Divoké Šárce a pomalu se suneme údolím ke skalám.
 |
| Sokl stěhovavý se nakonec také v Holešovicích ukázal. |
Krev do žil nám vlévá intenzivně se ozývající žluna šedá (108), pro Jáchyma první v Praze. Sluníčko se nad údolím už pomalu dostává níž, tak vystupujeme na cestu s výhledem na protější skálu a díváme se, co přeletuje. Bohužel čížci se neukazují a ani sýkoru babku neslyšíme ani nevidíme. Jáchym si zato všímá přeletu hejnka ptáků, kteří se ukázali být vlhami pestrými (109)! Pro mě už třetí nový druh pro Prahu za pouhý jeden den. Pouštíme se údolím dál a trochu doufáme, že bychom mohli slyšet výra, který tu žije. Nejen, že ho slyšíme ještě dávno před západem slunce, ale dokonce ho i vidíme sedět na skále. Osobně jsem takhle za denního světla výra velkého (110) ještě nikdy neviděl. Procházíme údolím dál a vyhledáváme dobré místo na sledování přeletujících ptáků nad kaňonem. Sedíme a koukáme, kde co lítá, když se kromě všudypřítomných hřivnáčů objeví i několik holubů doupňáků (111). Ti se tak stali posledním druhem, který jsme společně toho dne viděli, puštík nás i po asi hodinovém čekání svým hlasem neobšťastnil.
Bylo na čase jet domů. Do půlnoci bychom sice puštíka určitě objevili, ale síly nám definitivně došly. S padesáti nachozenými kilometry se loučíme na Nádraží Veleslavín a jedeme vstříc svým domovům. Vtipné je, že když lehce po jedenácté přijíždím domů do Úval, ze zahrady houkají hned dva kalousi ušatí (112). Pro mě tedy ještě jeden druh do Big Day, již ale za hranicí Prahy. I tak super.
 |
| Výr velký v Divoké Šárce. |
Tento Big Day byl pro mě prvním pokusem, kdy jsem se obešel bez auta (nepočítaje 4 km cesty z domova na nádraží) a byla to zase úplně odlišná zkušenost než předchozí účasti. Bez auta se musí přizpůsobit plánování (človek např. nemá šanci stihnout zdaleka tolik lokalit), výhodou ale je, že můžete dávat skoro pořád pozor, co kde lítá - není třeba se soustředit na řízení. Omezit se navíc územím pouze na hlavní město znamenalo automatickou komplikaci u některých druhů. Čejky bychom například našli jen malý kousek za Prahou, ale zkrátka jsme chtěli zůstat jen v daném území. Náš výsledek mě moc nepřekvapil, i když velmi potěšil. Z druhů, které jsme minuli by se dali vyjmenovat zejména čížek lesní, sýkora babka, hýl obecný, puštík obecný, pisík obecný nebo bramborníček hnědý. Druhy, které nás "zradily" jsou zejména bukáček malý na Slatině nebo sýkora lužní v Klánovickém lese. Oba tito ptáci jsou ale na území Prahy opravdovou vzácností. Naopak potěšilo, že se nám podařilo najít všechny druhy pražských šplhavců, náhodnou cvrčilku říční a samozřejmě obrovskou radost nám udělal orel křiklavý, i když toho se podařilo určit až z fotek 10 dnů po samotném Big Day. Největší výzvou pro mě bylo zvládnout 50 km pěšky s puchýři na nohou. Bez této komplikace by bylo vše asi o hodně snazší.
Letošní podoba této akce mě až na fyzické neduhy moc bavila a nevylučuji, že takovýto styl využiji i v dalších letech. Zároveň ale nevylučuji ani to, že se někdy zase pokusím o opravdu "velký" Big Day, jako v roce 2019 a 2020.
O některých předchozích účastech na Big Day se můžete přečíst na mém blogu:
Jaro 2020: Rekordní Global Big Day pro ČR, který byl ale letos překonán.
Jaro 2021: Global Big Day autem po Středočeském kraji a Praze
Podzim 2021: October Big Day s Honzou Studeckým
 |
| Výsledný počet nachozených kilometrů. |
Žádné komentáře:
Okomentovat