Jak jsem (konečně) vyfotil uralku

Všechny druhy ptáků, které pozoruji, se snažím mít vyfocené. Ne vždy se to podaří. Jedním z těch druhů, kde jsem měl ještě velké mezery, je puštík bělavý (Strix uralensis). Nedařilo se mi s ním, přestože jsem se v oblasti jeho výskytu potloukal hodně často a několikrát jsem i vyloženě cílil po jeho nálezu. Výsledkem bylo jedno pěkné pozorování, leč na úctyhodnou vzdálenost a za špatného světla, jedno pozorování za téměř úplné tmy a pět pozorování, kdy jsem ptáka jen slyšel. Puštík bělavý je naše druhá největší sova a vyskytuje se na našem území pouze na Šumavě, v Beskydech, Bílých Karpatech a v Jeseníkách. Na Šumavě přitom v minulém století zcela vymizel, aby se díky snaze ochranářů o pár desetiletí později vrátil. Do Volar jsme zamířili za víkendovým odpočinkem a řekli jsme si, že by nebylo špatné se po bájné šumavské sůvě podívat.

Puštík bělavý (Strix uralensis) na lovu.

Není to vyloženě tak, že bych měl na puštíka bělavého smůlu. Spíš jsem chtěl konečně zažít pořádné pozorování za denního světla, které se tady daří relativně mnoha pozorovatelům. Sám jsem uralku (jak se puštíkovi bělavému často mezi ptáčkaři říká) vyfotil pouze jednou. Bylo to ale na vcelku velkou vzdálenost, se starou technikou a na pozorování nebylo příliš mnoho času. Řekli jsme si, že holt budeme chodit v jádrové oblasti výskytu tak dlouho, až ho najdeme, jelikož podle všech těch pozorování ostatních to přece musí být  snadné, že?

Moje doposud jediná fotka puštíka bělavého, neboli uralky z roku 2020.

První pokus vidět puštíka jsme podnikli hned v pátek odpoledne. Parkujeme a vyrážíme vstříc místům, kde jsem ho viděl/slyšel já nebo někdo z mých známých. Procházíme všechny cesty, dobře koukáme po stromech, zejména na lukách a pastvinách, ale nic se nedaří. Vidíme nebo spíš slyšíme hlavně velmi běžné druhy a po necelých třech hodinách se vracíme za kvorkání sluk lesních (Scolopax rusticola) k autu. I sluky nám dělají radost, protože překvapeně zjišťuji, že Emča ji ještě nikdy předtím neviděla.

Vzrostlé mládě strakapouda velkého žadoní o potravu.

Druhý den vyrážíme velmi brzy. Jelikož je léto a slunce tak vychází velmi brzy, je to potřeba. V lese jsme za šera, ale už je vidět dost dobře na to, abychom si velké světlé sovy všimli. Chodíme opět po prověřených cestách, co chvíli zastavujeme a dalekohledy kontrolujeme okolí, ale bez výsledku. Na lukách se válí mlha a krajina je až na pár zpívajících ptáků docela tichá. Na chvilku se ozývá chřástal polní (Crex crex) svým monotónním skřípavým hlasem, ale ani tomu se moc nechce a za chvíli přestává. Pěkně se ukazuje i hýl obecný (Pyrrhula pyrrhula) a naštvaně se ozývá sýkora lužní (Poecile montanus). Mlha vše halí do neurčitých obrysů a slunce probíjející si cestu na obzor prosvěcuje zastřené koruny stromů. 

Atmosféra ranních šumavských luk.

Pokračujeme v prohlížení celého teritoria uralek, ale bez jediného úspěchu. Po cestě nás tu a tam provází hlasy typických lesních druhů, králíčků obecných (Regulus regulus) a ohnivých (R. ignicapilla), sýkor parukářek (Lophophanes cristatus), na louce se vystavuje jeden samec bramborníčka hnědého (Saxicola rubetra). To už se mlha pomalu zvedá a my jsme unavení. Když už poněkolikáté projdeme všechna slibná místa, odvoláváme ranní hledání a jedeme si odpočinout. Ještě než dojdeme do auta, jdu zkontrolovat část jedné cesty, kde kamarád puštíka viděl. Je to asi 200 metrů odbočka z naší trasy. Nic jsem nenašel, zato když jsem se vrátil na rozcestí, přímo přede mnou se na stromě proháněli dva datlíci tříprstí (Picoides tridactylus). Co je ale horší, Emča nikde. Signál tu není. Rozhlížím se, kde by mohla být, ale nevidím ji. Naštěstí se brzo objevuje sama a samice datlíka tu pořád je. Samec odletěl dál do rezervace a začal tam intenzivně bubnovat. Oba si samičku krásně prohlížíme a trávíme s ní pěkných asi dvacet minut. 

Datlík tříprstý je pro mě enormně vzácný opeřenec. Každého pozorování si nesmírně vážím.

Během návratu do ubytování jsme se ještě zastavili na dvou lokalitách, kde by měli zpívat hýlové rudí (Carpodacus erythrinus) a skutečně je nacházíme. Jeden dospělý vybarvený samec se krásně předvádí. Ne všichni zpívající samci jsou červeně vybarvení. Hýl rudý patří k několika málo druhům, u kterých se samci plně vybarvují až ve třetím roce života, do té doby připomínají samici. Mám tyhle ptáky rád. V horách jsou docela běžní, ale já na hory moc nejezdím. Proto je pro mě každé setkání s tímto neobyčejným druhem zážitkem. Mimochodem je to jeden z mála druhů, které od nás migrují do Indie.

Konipas bílý nese potravu mláďatům.

Původně nebylo v plánu zasvětit celý víkend hledání ptáků. Proto mě překvapilo, že se mi celkem snadno podařilo přemluvit Emču, že dáme puštíkovi ještě jeden pokus odpoledne. Opět stejné místo, stejné cesty. Díváme se všude. Počasí se má asi za dvě hodiny zhoršit a Emča říká, že jakmile se ozve hrom, vracíme se. Když se první dva hromy z dálky ozvou, snažím se to ignorovat a dělat, že jsem nic neslyšel, i když vím, že Emča ho určitě nepřeslechla, jen mě nechce hnát do auta. Je mi ale jasné, že moc času nemáme. Přicházíme na místo, kde jsme ráno viděli datlíka. Sem tam na nás káplo, ale přesto se mi to nechce zabalit, protože je mi jasné, že když to nezvládneme, moje tvrdohlavá nátura nás sem potáhne i zítra ráno. Navrhuji tedy ještě jedno krátké kolečko na lukách. Emča se ani nesnaží protestovat, protože mě dobře zná a ví, že když nepůjde se mnou, půjdu sám. Zároveň nás zkušenost s dropem na Fuerteventuře naučila, že když mě nechá samotného, pak toho trochu lituje. 

Slunce se prodírá skrz koruny stromů.

Jdeme tedy ještě jednou kolem dokola. Nevěřím už ničemu. Koukám, na stromě v louce je nějaký světlý flek. Takových jsme už pár viděli, tak spíš pro jistotu zvedám k očím dalekohled a... "Tyyyvole to je voona," proletí mi hlavou. A fakt je tam. Krásný puštík bělavý na nás upírá oči ze solitérního smrku celkem nízko nad zemí. Moc dlouho ho ale nebavíme, bodejť. Turistů jako my tu prochází desítky, jen chvíli před námi si tady dávala sváču hlučná rodina s dětmi na kolech. Puštíkovi je to jedno. Kouká do trávy a hledá pohyb kořisti. Za chvíli shledá, že tady není dobré místo na lov a přeletuje kousek dál. Vidím, že sedá blízko u cesty, ale nevím přesně kam. Jdeme tedy jeho směrem. Obcházím velký smrk a zatajuji dech. Puštík teď sedí jen kousek od nás a zase vyhlíží něco k snědku. U jiných ptáků bych čekal, že uletí, ale on neuletěl. Ani se na nás nedíval, jen se párkrát fotogenicky ohlédl než zase popoletěl na jiný posed.

No sláva! Takhle přesně jsem si představoval shledání s tímto impozantním druhem.

Usedáme na okraj cesty a pozorujeme neslyšné přelety ptáka mezi stromy. Na louce setrvává asi čtvrt hodiny a pak mizí v lese. Znovu už ho nevidíme. Stejně je déšť už velmi blízko a krátce po tom, co přicházíme k autu, se vydatně rozprší. Musím říct, že puštík bělavý patří k těm nejcharizmatičtějším ptákům, které u nás máme. Moc mě potěšilo, že se mi konečně zdařilo ho pěkně vidět při lovu v nádherném prostředí NP Šumava. Opět se ukázalo, že někdy se vyplatí se ještě vrátit, i když jsme cestu, ze které jsme puštíka nakonec viděli, prošli za ty dva dny šestnáctkrát (fakt jsme to spočítali).